Pozdrav

Původ pozdravu je nejistý. Podle expertů mohl být prvním neuvědomělým pozdravem stisk horních končetin dvou australopitéků, kteří chtěli jeden druhému ukázat, že nejsou ozbrojeni. Je pravděpodobné, že předchůdci australopitéků vyjadřovali gesty snahu o společenskou komunikaci. Etologům se podařilo zdokumentovat nejrůznější posunky. Pokojné gesto spočívající v napřažení prázdné dlaně kontrastuje s výhrůžnými gesty, jako je třeba ruka sevřená v pěst nebo vyceněné zuby. Každá světová kultura si vytvořila vlastní způsob pozdravu. Setkají-li se například v Japonsku dva muži na ulici, rozepnou kabáty a pak sejmou klobouky. Je to pozůstatek z dob, kdy tak dokazovali, že nejsou ozbrojeni. Obyvatelé Nové Guineje vítají cizince s hlavou pokrytou břečťanovými listy, které jsou místním symbolem přátelství. Nejběžnějším světovým pozdravem je podání ruky. I proslavený pozdrav mezi eskymáky, kteří si navzájem třou nosy, je jen doplňkem k podání ruky. V určitých kulturách patří k pozdravu i vyjádření společenských rozdílů a postavení. U Japonců svědčí úhel úklonu o míře úcty. Stejně je tomu v Číně, Koreji a dalších asijských zemích. Ukloníme-li se, snižujeme výšku vlastní postavy, aby se druhý člověk cítil větší. Zejména při setkání s příslušníky jiných kultur může pozdrav překlenout vzdálenost nebo naopak zapůsobit špatným dojmem a přitom si ani neuvědomíme proč. Při pozdravu hraje důležitou roli i vzdálenost. V některých oblastech světa stojí při něm lidé blíž nebo dál od sebe a jiná vzdálenost, na kterou nejsou zvyklí, u nich může vyvolat zápornou reakci.

Existuje mnoho různých pozdravů – verbálních i neverbálních, které se odlišují svou formálností, příležitostí, společenskou skupinou nebo časem či obdobím pozdravu.

Polibek byl vždy jednou z nejpoužívanějších forem pozdravu. V dobách politika Marka Porcia Catona Staršího líbali Římané ženy z příbuzenstva na rty jen proto, aby se přesvědčili, že jejich dech nevoní vínem. Když se v šestnáctém století ve Francii změnila móda líbání dam na tvář v polibek ruky, filozof a spisovatel Michel de Montaigne se zaradoval, protože prý na každé tři krásné ženy bylo třeba políbit na tvář padesát ošklivých. Dnes je polibek jako pozdrav velmi rozšířen. V Evropě a Latinské Americe je běžný u blízkých přátel, rodinných příslušníků a mezi mladými. Polibky na tvář, které jsou pouze naznačovány a končí ve vzduchu, vyjadřují podle mínění odborníků nedostatek upřímnosti a svědčí o pokrytectví. Pokud bychom chtěli do hloubky analyzovat význam pozdravu, bylo by nutné povšimnout si i toho, co pozdravu předchází. Výzkumy mimoslovní komunikace, které provádějí američtí experti dokazují, že pozdrav začíná ještě před tím, než si dáme polibek nebo stiskneme ruce.

Jestliže do našeho zorného pole vstoupí známý, první fází je úsměv nebo gesto poznání. Následuje příprava k setkání. Zatímco se lidé k sobě blíží, narovnávají se a nevědomky si upravují třeba účes. Třetí fází je rituál samotného pozdravu. Jako poslední přicházejí mezilidské vazby a často výměna konvenčních frází nebo vět typu: Jak se máš?, které mohou sloužit jen jako zdvořilostní fráze, ale mohou být i úvodem ke skutečnému dialogu.