Jing-cung

Od poloviny 30. let 15. století začalo na severní polokouli šedesátileté chladné období, zhoršené občasnými záplavami a suchem, které přineslo neúrody, následované hladomory a epidemiemi.[17] Také Čínu v druhé polovině třicátých let a v letech čtyřicátých postihla vlna přírodních katastrof. Záplavy střídalo sucho, epidemie a hladomory.[18] Roku 1448 Žlutá řeka protrhla hráze a vody si našly cestu do moře v dnešním severním Ťiang-su, následující rok při dalším protržení hrází se část toku Žluté řeky vlila do řeky Kuo a pak Chuaj-che a vyústila do moře v jižním Ťiang-su.[19] Záplavy pokračovaly i v 50. letech. Změny toku Žluté řeky ohrožovaly i zásobování Pekingu.[19]

Vláda se snažila obětem pomáhat a odpouštěla daně ve velkých objemech, zejména za života císařovny vdovy Čang, vždy projevující starost o strádající lid.[18] Přesto rostla nespokojenost obyvatelstva. Jejím zdrojem byl systém povinných prací, místy neúnosně zatěžující poddané. Řemeslníci se vyhýbali požadavkům státu, rolníci opouštěli půdu, až v některých okresech zůstala jen polovina obyvatelstva, naopak bandité a tuláci se množili.[20]

Hospodářský pokles v Číně od začátku 40. let do poloviny 60. let 15. století vedl k omezení produkce porcelánu, zejména exportního.[17] K rozvoji výroby nepřispěl ani císařův zákaz soukromého prodeje modrobílého porcelánu z roku 1439, který byl motivován ochranou státního monopolu. V lednu 1448 byl příkaz opakován a zpřísněn, panovník tehdy zakázal komukoliv v Žao-čou (kde leží Ťing-te-čen, slavný svým porcelánem) vyrábět pro soukromý prodej kromě modrobílého i porcelán jiných barev (žlutý, purpurový, červený, zelený, tmavomodrý i světlemodrý). Zákazy byly patrně jednou z příčin vzácnosti porcelánu ér Čeng-tchung, Ťing-tchaj a Tchien-šun (tj. období 1436–1464).[15]

Na výše zmíněné ekonomické problémy, ke kterým přistoupily ještě boje na jihozápadě ve 30. a 40. letech, a s nimi spojený pokles těžby v tomto na rudy bohatém kraji, reagovali „tři Jangové“ snížením státních výdajů. Zrušili zámořské expedice a omezili oficiální zahraniční obchod.[21] Úsporná opatření přijímali tím snáze, čím více zasáhla ekonomické základy moci eunuchů z císařského paláce, konkurenční skupiny v mocenském boji.[21] Právě eunuchové se podíleli na námořních expedicích a byli zainteresování v těžbě stříbra, také v polovině 30. let omezované.[22]

Koncem éry Süan-te vláda uznala neúspěch v prosazování státovek pao-čchao jako hlavního platidla a začala tolerovat stříbro. Guvernér Nan č’-li Čou Šen zavedl roku 1433 v prefekturách nejvíce zatížených daněmi placení pozemkové daně ve stříbře místo v rýži. Od roku 1436 byli placeni ve stříbře důstojníci pekingské posádky. Téhož roku byla pozemková daň v Nan č’-li, Če-ťiangu, Ťiang-si a Chu-kuangu také převedena na stříbro; přechod byl doprovázen snížením daně.[24] Podle historika Ray Huanga šlo o ústupek jižním pozemkovým vlastníkům a obrat od Chung-wuovy politiky potlačování vlivu bohatých statkářů.[25] Jiný historik Richard Von Glahn se přiklání k mínění, že šlo o pokus vytáhnout stříbro boháčů z jejich pokladnic.[24] Současně vláda omezila těžbu stříbra na minimum.[21]

Poté, co ve vládě převážil vliv Wang Čena, eunuchové prosadili znovuotevření stříbrných dolů pod jejich dohledem.[17] Avšak nízká produktivita těžby v kombinaci s vysokými požadavky dozorujících eunuchů vedla k sérii hornických povstání ve Fu-ťienu, Če-ťiangu a Ťiang-si.[17] Po zajetí císaře Jing-cunga ve válce s Mongoly roku 1449 nová vláda těžbu opět omezila, po návratu Jing-cunga k moci roku 1457 byla omezení rušena, nicméně výnosy z těžby zůstaly nízké.[17]

Poté, co vláda připustila platby ve stříbře, státovky rychle ztratily veškerou přitažlivost, k velkému zklamání státníků.[23] Od 30. let 15. století prakticky vymizely z užívání, stát jimi v omezené míře vyplácel zaměstnance, a stahoval je zpět jako povinné platidlo obchodních poplatků.[26] Nicméně tyto malé objemy transakcí byly relativně izolované od ekonomiky země.[26] Stříbro však nepostačovalo potřebám trhu, používalo se ve velkých platbách a placení daní, ale pro drobné platby ve městech měly neochvějnou pozici měďáky.[26]

Roku 1436 ministr daní neúspěšně navrhl vykoupení starých státovek a jejich nahrazení novými krytými stříbrem.[27] Současně (kolem poloviny 30. let) vláda začala tolerovat užití mincí v obchodě, i když jejich zákaz patrně nebyl důsledně vynucován ani dříve. Oficiálně bylo užívání mincí povoleno až roku 1436, jako odpověď na petici jednoho prefekta z Kuang-si.[27] Současně však, roku 1433[17] či 1436,[28] vláda zastavila výrobu mincí.

S uzavřením mincoven se postupem doby prohluboval nedostatek mincí.[pozn. 1] Na poptávku po mincích reagovali podnikatelé jejich soukromou ilegálními výrobou. Nespokojení úředníci v Pekingu je nebyli schopni potlačit, obnovit státní výrobu mincí se však neodhodlali.[26]

Ve velkých městech severu, zejména Pekingu, mince převládaly v obchodu po celé 15. století, což dávalo příležitost úředníkům žehrat na ně jako na příčinu selhání státovek.[31] Roku 1447 bylo tažení proti mincím náhle obnoveno, v reakci na výzvu guvernéra Pej č’-li, který přisoudil selhání státovek výlučnému užití mincí v obchodu Pekingu a měst na Velkém kanále.[31] Přes opačné snahy jeho nástupce ministerstvo daní udrželo zákaz mincí až do roku 1453.[31] Od poloviny 50. let 15. století začaly soukromé mince z Ťiang-nanu vytlačovat Jung-leho mince z pekingských trhů.[31] Občas se objevující návrhy bojovat se soukromou mincí otevřením státních mincoven byly odmítnuty, sítě ilegálních mincoven proto prosperovaly.[31] Soukromé mince byly horší kvality, s příměsí cínu nebo železa, nicméně vzácnost starých mincí nedávala obchodníkům na výběr a používali je, byť je brali za polovinu až třetinu nominální hodnoty. Někteří však nebrali žádné mingské mince, jiní se omezili na stříbro.[32] Nedostatek měny vedl v částech Jün-nanu, Kuej-čou, S’-čchuanu, Ťiang-si, Chu-kuangu, Šen-si a Šan-si k návratu k směnnému obchodu.[17]

Mingské soukromé ražby prostřednictvím obchodních vazeb odplývaly i do zahraničí.[33] Paradoxně, zde byly přijímány jako platidlo i oficiálně, přestože v Číně je vláda zatvrzele odmítala uznat.[31] Uzavření mincoven vyvolalo problémy od Japonska po Jávu.[17] Zejména Japonsko, které nerazilo mince od 10. století, bylo na jejich dovozu z Číny závislé.[34] Přerušení dodávek v první třetině 15. století bolestně ovlivnilo japonskou ekonomiku a mělo i politické následky, rozpad Japonska na soupeřící panství v období Sengoku.[34]

Na jihozápadních hranicích říše Ming v první čtvrtině 15. století zesílil jeden ze šanských států – Mong Mao (čínsky Lu-čchuan),[10][35] kterému od roku 1413 vládl ambiciózní S’ Jen-fa. Od roku 1436 začal ohrožovat i mingské pozice v oblasti. Vojenský velitel Jün-nanu Mu Šeng dostal roku 1438[36] rozkaz zaútočit na něj s armádou odvedenců z Kuej-čou a Chu-kuangu. Mingská armáda nepřítele zprvu porážela, ale pak se projevily problémy se zásobováním a navíc čínští vojáci jen těžce snášeli nezvyklé subtropické klima.[37] Oslabená mingská armáda utrpěla roku 1440 těžkou porážku.[10][35]

Wang Čen považoval daňovou politiku císařovny vdovy Čang za příliš shovívavou a ve válce viděl příležitost ke zvýšení státních příjmů. Prosadil proto nové tažení.[10] Do Jün-nanu byly vyslány posily ze S’-čchuanu, Kuej-čou a Chu-kuangu a začátkem roku 1441 byl celkovým velením pověřen ministr vojenství Wang Ťi.[35] Wang Ťi byl zkušený civilní úředník, od roku 1435 zastával úřad ministra vojenství. V lučchuan-pchingmienských válkách velel druhému až čtvrtému tažení v letech 1441–1449. Bylo to poprvé v historii říše Ming, kdy se dostalo vrchní velení vojsk civilistovi.[5] Pod jeho vedením padesátitisícová[10] mingská armáda porazila Šany. S’ Jen-fa padl do zajetí barmského státu a mingského spojence Avy. Území Lu-čchuanu Číňané rozdělili a předali jiným šanským státům.[35] Wang Ťi byl za odměnu povýšen na hraběte z Ťing-jüan, jeho zástupce Sü Si ho vystřídal na ministerstvu vojenství. Kritika, že zdroje potřebné na severu jsou odčerpávány na jihu, byla potlačena.[10]

Válka pokračovala v letech 1443–1444 a 1445, kdy mingské oddíly neúspěšně bojovaly s Avou. Další tažení proběhlo v letech 1448–1449. Tehdy Číňané společně s Avou porazili S’ Jen-faova syna S’ Ťi-faa sídlícího v Mong Jangu západně od řeky Iravádí.[35] Vítězství oslavil Jing-cung v březnu 1449.[5]

Války natrvalo upevnily mingskou moc v Jün-nanu, byť za cenu značných nákladů. Místní vládci uznávali mingskou svrchovanost a posílali do Pekingu tribut až do 16. století.[35] Vnitropoliticky byly úspěchem Wang Čena, posílily jeho prestiž a reputaci státníka, i když finanční rezervy a zkušení generálové poté chyběli na severní hranici.[38]

Na růst poptávky po stříbře vyvolaný zavedením plateb některých daní ve stříbru roku 1436 vláda o dva roky později reagovala uzavřením stříbrných dolů a zákazem drobné těžby stříbra na pomezí Če-ťiangu a Fu-ťienu. V přelidněném regionu s množstvím nezaměstnaných bylo legálních možností obživy pomálu a tak těžba stříbra pokračovala ilegálně.[39] Roku 1447 se vůdce jedné skupiny horníků těžících stříbro v horách mezi Če-ťiangem a Fu-ťienem otevřeně vzbouřil a začal shromažďovat stoupence a organizovat armádu.[19]

O něco později se ve vnitrozemí Fu-ťienu představitelé místní samosprávy, bratři Teng Mao-čchi a Teng Mao-pa,[40] postavili proti vykořisťování nájemců.[19] Nájemci na statkářích požadovali zrušení plateb nad rámec nájemních smluv.[41] V březnu 1448[19] se bratři Tengové vzbouřili a začali dobývat jeden okres za druhým.[42] Vláda se snažila situaci uklidnit, odpustila nezaplacené daně a potvrdila obyvatelstvu v regionu tříletou výjimku z povinných prací. Radikálnější část rebelů se však nevzdala a jejich síla dosáhla několika set tisíc mužů.[42] Místní domobrana se s nimi nebyla schopna vypořádat[43] a tak vláda v září 1448 vyslala na jihovýchod padesátitisícovou armádu.[43]

Vojáci koncem roku 1448 na pomezí Fu-ťienu a Ťiang-su porazili povstalé horníky, v únoru 1449 zajali bratry Tengy a v květnu 1449 porazili hlavní síly jejich nástupce.[44] Hornickou vzpouru zlikvidovali do srpna 1449.[43] Rozptýlené zbytky fuťienských rebelů byly rozprášeny do roku 1452.[44] Podle japonského historika Tanaky Masajošiho byla vzpoura bratří Tengů první čínské rolnické povstání namířené proti třídním vztahům na vesnici.[45]

Úspěchy na jihovýchodě a jihozápadě patrně vedly císaře k přeceňování síly mingských vojsk a ochotě se osobně postavit do čela armády.[5][46]

Mongolové byli rozděleni mezi Urianchajce na jihovýchodě, východní Mongoly (či Tatary) na východě a Ojraty na západě.[38] Poté, co vůdce východních Mongolů Arughtaj padl roku 1434 v bitvě s Ojraty,[47] získali Ojraté v Mongolsku převahu a jejich náčelník Toghon oženil svou dceru s mladým chánem (východních) Mongolů Togto Bukou.[pozn. 2] Po Toghonově smrti 1440 zdědil vládu nad Mongolskem jeho syn Esen,[48] Esen byl ambicióznější než jeho otec, v letech 1443 a 1445 zaútočil na Chami, významné město na cestě z Číny do střední Asie nedaleko čínských hranic, a roku 1448 si ho podřídil. Pokoušel se také přetáhnout na svou stranu mongolské oddíly mingské armády v západním Kan-su. Na východě jeho moc dosahovala až k hranicím Koreje.[47] V Pekingu sjednocení Mongolska oponenti Wang Čena vnímali jako hrozbu.[49]

Mongolové měli ve vztahu s Čínou zájem hlavně na svobodném obchodu – na výměně koní za čaj, hedvábí a luxusní zboží.[47] Ti Mongolové, kteří žili podél hranic a pokoušeli se uživit zemědělstvím žádali mingské úřady o podporu.[50] Mingská vláda ovšem výměnu čaje za koně rozvinula ne na hranicích s Mongoly, ale v Kan-su s kmeny v dnešním Čching-chaji, kde každé tři roky směnila milión ťinů (258 tun) čaje za 14 tisíc koní.[50] Obchod s Mongoly mingské úřady omezovaly a regulovaly. Byl ziskový a kontroloval ho Wang Čen prostřednictvím sítě eunuchů-pověřenců v pohraničních městech.[46]

S postupujícím růstem moci Esena rostla i jeho potřeba zboží, až Číňané začali protestovat proti příliš velkému počtu přicházejících Mongolů.[46] Do Ta-tchungu, hlavního obchodního střediska, přicházelo koncem 40. let až dva tisíce Mongolů ročně. Tak velké skupiny ozbrojených jezdců už představovaly bezpečnostní problém.[47] Nevraživost a obavy mingských úřadů rostly[pozn. 3] a tak roku 1449 Mongolové dostali jen pětinu požadovaného zboží. Rozhodli se vzít si ho silou. Bezprostřední záminkou k válce bylo odmítnutí Esenovy žádosti o císařskou princeznu pro jeho syna.[46]

Stav obrany severních hranic se po Jung-leho smrti postupně zhoršoval.[51] Klesala kvalita výcviku i výzbroje a výstroje.[52] Vojáci pekingské posádky byli využíváni při výstavbě vládních i soukromých budov.[49] Velká zeď tehdy ještě nestála, hranici střežily pouze hlídkové prapory. Podle plánů měly zadržet nepřítele na hranicích, dokud nedorazí hlavní síly.[53] Ty byly umístěné ve třech opevněných městech – Süan-fu, Ta-tchungu a Pekingu. V každém bylo umístěno několik desítek tisíc mužů; nejvíce, 160 tisíc, v Pekingu. Zálohy sestávaly z posádek rozptýlených v severovýchodní Číně (v Pej č’-li, Šan-tungu a Che-nanu). Ale protože Süan-fu bylo jen necelých 200 km od Pekingu, obranný systém neměl hloubku[53] a předpokládal rychlou a rozhodnou reakci na útok.[54]

V létě 1449 se na severní hranici šířil neklid. Dne 20. července přišla zpráva o mongolském nájezdu v čele s Esenem. Císař rozkázal čtyřem generálům a 45 tisícům vojáků pekingské posádky postoupit do Ta-tchungu a Süan-fu a strážit hranici.[5] Dne 30. července došla do Pekingu zpráva, že Mongolové zaútočili na Ta-tchung v rámci rozsáhlé invaze.[55] Jing-cung bez konzultací s vládou 1. srpna přikázal zmobilizovat pekingskou posádku a rozhodl se, že osobně povede tažení proti Mongolům. Proti Jing-cungově účasti na výpravě zprvu protestovali ministr vojenství Kchuang Jie a jeho zástupce Jü Čchien,[55] poté jménem řady znepokojených úředníků i ministr státní správy Wang Č’.[56] Účast císaře považovali za nepřijatelně riskantní dobrodružství. Jing-cung se však opíral o precedenty – všichni dosavadní mingští panovníci, kromě Ťien-wena, osobně vedli armády do boje.[55]

Dne 3. srpna pověřil svého mladšího bratra Ču Čchi-jüa prozatímní správou Pekingu[5] a 4. srpna vyrazil z Pekingu. Do Süan-fu přibyl po sedmi dnech, zdržen bouří.[57] Na tažení císaře doprovázelo na 20 zkušených generálů, vesměs držitelů šlechtických titulů, a stejný počet vysoce postavených úředníků, doprovázených stovkami níže postavených hodnostářů. Počet zmobilizovaných vojáků není znám, obvykle je uváděno půl miliónu,[5] což je ale přehnaný odhad jednoho soudobého zdroje, skutečný počet byl výrazně nižší.[56] I za optimálních podmínek by bylo obtížné armádu zásobovat, jednotky však byly narychlo shromážděné, špatně připravené a nekompetentně vedené.[5] Mnozí z císařova okolí ho prosili, aby se vrátil, ale Wang Čen radil pokračovat. Ta-tchungu císař dosáhl 18. srpna. Na cestě zemřelo více vojáků hlady než v důsledku srážek s mongolskými oddíly. O dva dny později Jing-cung vydal příkaz k návratu. V Süan-fu se 30. srpna dozvěděl, že zadní voj byl Mongoly poražen a pomocný oddíl 40 tisíc mužů zcela zničen. Další večer se utábořil v poštovní stanici Tchu-mu, bez zdroje vody.[57]

Ráno 1. září dvacet tisíc[58] Mongolů zaútočilo a mingskou armádu rozdrtilo. Hladoví a žíznící mingští vojáci prakticky nekladli odpor. Zachránilo se jen několik hodnostářů, zahynul Wang Čen, dva vévodové, dva markýzi, pět hrabat, několik generálů a stovky úředníků. Později po znovuobsazení oblasti v ní mingské oddíly posbíraly desítky tisíc střelných zbraní a zbrojí a mnoho dalšího vybavení.[57] Mongolové překvapení vlastním úspěchem se pokusili využít zajatého císaře k obsazení Süan-fu a Ta-tchungu, ale neuspěli. Neuspěli ani při pokusu o dobytí Pekingu a listopadu 1449 se vrátili do stepi.[59] Mingská vláda obnovila hranici, ale nepodnikla žádnou útočnou akci.[57]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zhengtong Emperor na anglické Wikipedii.

• TWITCHETT, Denis C.; GRIMM, Tilemann. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436—1464. In: MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 305–342. (anglicky)

• FERNQUEST, Jon. Crucible of War: Burma and the Ming in the Tai Frontier Zone (1382-1454). SOAS Bulletin of Burma Research. Září 2006, roč. 4, čís. 2, s. 27–81, na s. 56. Dostupné online. ISSN 1479-8484. (anglicky)^{[nedostupný zdroj]}
• FILIPIAK, Kai. Der Bauernaufstand des Deng Maoqi 1448/1449 als Ausdruck einer Zäsur in der Geschichte der Ming-Dynastie. Monumenta Serica. 2006, roč. 54, s. 119–148. ISSN 0254-9948. (německy)
• HEER, Ph. de. The Care-taker Emperor : Aspects of the Imperial Institution in Fifteenth-century China as Reflected in the Political History of the Reign of Chu Chʾi-yü. Leiden: Brill, 1986. 226 s. ISBN 9004078983, ISBN 9789004078987. (anglicky)
• NIMICK, Thomas G. The Selection of Local Officials through Recommendations in Fifteenth-Century China. T'oung Pao. 2005, roč. 91 (Second Series), čís. 1/3, s. 125–182. ISSN 0082-5433. (anglicky)
• ROBINSON, David M. Politics, Force and Ethnicity in Ming China: Mongols and the Abortive Coup of 1461. Harvard Journal of Asiatic Studies. Červen 1999, roč. 59, čís. 1, s. 79–123. Dostupné online. (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jing-cung na Wikimedia Commons
• Zhu Qizhen - Emperor Yingzong of the Ming Dynasty [online]. cultural-china.com [cit. 2013-09-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-28. (anglicky)