Čížek lesní

Čížek lesní byl popsán Carlem Linném v roce 1758 pod názvem Fringilla spinus.[2] Jedná se o monotypický druh (tzn. že nevytváří žádné poddruhy).[3]

Čížek lesní v letu

Dorůstá délky 11–12,5 cm,[4][5] v rozpětí křídel měří 20–23 cm[4][6] a váží 10–18 g.[4][7] Je sexuálně dimorfní. Samci mají zelenošedý hřbet, žlutý kostřec, široké žluté pruhy na jinak černém ocase a křídlech, nažloutlou hruď, černou skvrnu pod zobákem a černé temeno. Samice jsou svrchu zelenější, šedě pruhované s nazelenalým temenem, bílým opeřením pod zobákem a bílou, silně pruhovanou spodinou těla. Zobák je u obou pohlaví šedý, končetiny tmavě hnědé a oči černé. Mladí ptáci se podobají samicím, ale jsou zbarveni jednotvárněji.[5][8]

Vábí syčivým „diééé“.[9] Zpěv je rychlý, švitořivý, prokládaný silnějšími kratšími zvuky. Čížek lesní zpívá po celý rok, často i ve skupinách.[5]

Hnízdí na rozsáhlém území Evropy (zejména pak v její střední a severní části) a izolovaně též na území východní Asie.[10] Je částečně tažný, asijští ptáci zimují zejména v Japonsku a Číně, evropští pak ve střední, jižní a západní Evropě a severní Africe. Globální populace druhu je odhadována na 30–70 milionů jedinců,[11] evropská populace pak na 2,7–15 milionů párů.[12][13] Čížek lesní proto není považován za nijak ohroženého a v Červeném seznamu IUCN je zařazen do kategorie málo dotčených druhů.[14] Náleží též mezi druhy chráněné Bernskou úmluvou.[15]

V České republice hnízdí v počtu 90 000–100 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1600 m. V zimě, kdy je zde zastoupen 1,5–2,5 miliony jedinci, na české území přilétají ptáci ze severní a východní Evropy.[9][16]

Hnízdí v jehličnatých a méně početně i ve smíšených lesích, obzvláště pak ve vyšších polohách. V zimě se běžně vyskytuje také v parcích a zahradách.

Čížek lesní je velmi energický pták, obratně šplhá a při hledání potravy často visí hlavou dolů. Obzvláště pak na podzim a v zimě se často zdržuje v malých soudružných hejnech,[17] v kterých panuje jasně stanovená hierarchie.[18] Během hnízdního období však žije skrytě.

Je převážně semenožravý. Na podzim a v zimě požírá zejména semena listnatých stromů včetně břízy (Betula) nebo olše (Alnus).[5][19] Zalétává též do kulturních krajin, kde se přidává k jiným pěnkavovitým pěvcům a společně pátrají po semenech hvězdnicovitých rostlin, jakými jsou např. bodláky či pampelišky.[6][19] Na jaře a v létě se v jeho potravě objevují zejména semena jehličnatých stromů, obzvláště pak rodů jedle (Abies) , smrk (Picea) a modřín (Larix).[19][20]' Dále se živí také semeny jilmů (Ulmus) a topolů (Populus). Během péče o potomstvo v jeho potravě stoupá také význam živočišné složky, konkrétně hmyzu (zejména brouků).[20]

Carduelis spinus

Čížek lesní hnízdí ve středoevropských podmínkách od března až do července, a to jednou nebo dvakrát ročně.[8][9] Často přitom tvoří malá hejna až o 6 párech.[10] Dobře skryté pohárovité hnízdo z malých větviček, trávy, mechů a lišejníků staví vysoko ve větvích jehličnatých stromů.[19][20][21] Samice klade 2–6 bílých až našedlých nebo světle modrých, hnědě skvrnitých, 15,2 × 12,1 mm[9] velkých vajec, na kterých sedí sama 10–14 dnů. Mláďata jsou altriciální (plně závislá na rodičovské péči) a hnízdo opouštějí po 15 dnech.[20]

Barevná mutace

Jméno čížka je nápadně podobné v mnoha evropských jazycích (např. rusky se řekne Čiž, německy Zeisig, nizozemsky Sijs). Pravděpodobně existuje i souvislost českého názvu s čižbou[22]. Čížek byl od pradávna vítanou a poměrně snadnou kořistí čižbářů. Od prehistorie po celý středověk a v novověku až do poloviny 19. století byl spolu s jinými pěnkavovitými ptáky běžně chytán (i jako zdroj potravy). Čížci se snadno ochočí a jsou to nenároční chovanci[23]. Snad z toho důvodu se tento čiperný ptáček stal, přes svůj nenápadný vzhled a poněkud vrzavý zpěv, oblíbeným „klecním“ ptákem. Ještě ve 30. letech 20. století byl chován v mnoha domácnostech i dílnách drobných řemeslníků. Jeho bývalou oblibu dodnes dokládají lidové písně (Čížku čížečku, Čížku, ptáčku zeleného peří…), říkadla, jména obcí (Čížkovice, Čížová…) nebo rozšířené příjmení. Z bytů a provozoven ho vytlačilo až masové rozšíření radiových přijímačů.

Ze všech pěnkavovitých ptáků se nejsnadněji kříží s kanárem. V současnosti jsou i v Česku chováni a dále rozmnožováni jedinci v přímé péči člověka pocházející z registrovaných chovů (v souladu s platným zákonem na ochranu přírody a krajiny). Takový chov je cenným zdrojem informací o bionomii druhu. V zajetí se vedle přírodně zbarvených ptáků vyskytují i některé barevné mutace.[24][25]