Zvoníčkov

Název vesnice je odvozen z německého příjmení Männel (zdrobnělina s českým ekvivalentem Mužík) ve významu Mänlova ves. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Mensdorf (1460), in Manelsdorffie (1488), Mendlstorff (1593), Mennelsdorff (1653), Mennelsdorf (1787), Mannelsdorf (1846) a Männelsdorf (1854).[4] Český název Zvoníčkov byl stanoven podle příjmení předsedy místní správní komise J. Zvoníčka v roce 1947.[5]

Silnice a turistický přístřešek

Zřícenina domu u silnice v horní části vesnice

Vesnice byla poprvé zmíněna roku 1460 jako součást panství hradu Egerberk, když jej Ilburkové prodávali Bossovi z Fictumu.[5] Fictumové panství vlastnili do roku 1557, kdy je od nich koupil Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Dalším majitelem se roku 1591 stal Linhart Štampach ze Štampachu, který sídlil v Ahníkově. Za účast na stavovském povstání Štampachové přišli o majetek a Egerberk s příslušenstvím se roku 1623 stal částí rozsáhlého kláštereckého panství Kryštofa Šimona Thuna, k němuž Zvoníčkov patřil až do roku 1850.[6]

Podle urbáře z roku 1572 žilo ve vesnici sedm poddaných, kteří hospodařili na sedmnácti hektarech půdy, z čehož většinu tvořily pastviny a les. Berní rula z roku 1654 ve vsi uvádí tři sedláky, pět chalupníků a čtyři rodiny bez pozemků. Sedláci vlastnili dohromady pět potahů a chovali tři krávy, čtyři jalovice, jedno prase a pět koz. Chalupníci měli devět potahů, čtyři krávy, dvanáct jalovic a sedm koz. Dva bezzemci se živili jako zedník a truhlář a oba chovali po jedné krávě a koze.[6]

Johann Gottfried Sommer ve svém díle z roku 1846 ve Zvoníčkově uvádí dvacet domů, ve kterých žilo 105 obyvatel. Obyvatelé se živili především zemědělstvím, ale někteří pracovali jako horníci při těžbě seladonitu – zelené hlinky používané k výrobě barviv. Na polích se pěstovalo žito, v menší míře ječmen a z dalších plodin byly významné hrách, čočka, brambory a ovoce.[6]

Až do konce první světové války ve vsi žili pouze Němci. V roce 1904 byl založen sbor dobrovolných hasičů. Elektřina byla do vsi zavedena až v roce 1938. Po druhé světové válce došlo k vysídlení Němců z Československa, ale vesnici se nepodařilo zcela dosídlit novými obyvateli. Roku 1963 vesnice úředně zanikla.[7]

Vodní nádrž u turistického přístřešku

Potok

Vesnice stávala ve východní části Doupovských hor v okrsku Jehličenská hornatina. Nacházela se v nadmořské výšce okolo 525 metrů v závěru údolí drobného přítoku Úhošťanského potoka. Geologické podloží v jejím okolí tvoří třetihorní vulkanické horniny zastoupené různými druhy čediče, tefritu a jim podobnými, na kterých se vyvinul půdní typ kambizem eutrofní.[8]

V rámci Quittovy klasifikace podnebí se okolí vesnice nachází na rozhraní mírně teplých oblastí MT3 a MT7.[9] Pro chladnější oblast MT3 jsou typické průměrné teploty −3 až −4 °C v lednu a 16–17 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 600–750 milimetrů, počet letních dnů je 20–30, počet mrazových dnů se pohybuje od 130 do 160 a sněhová pokrývka zde leží 60–100 dnů v roce.[10]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 107 obyvatel (z toho 53 mužů) německé národnosti a římskokatolického vyznání.[11] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 93 obyvatel se stejnou národnostní a náboženskou strukturou.[12]

Po zrušení poddanství se Zvoníčkov stal v roce 1850 obcí v okrese Kadaň. Při sčítání lidu v letech 1869–1910 ke Zvoníčkovu patřily osady Brodce, Dlouhý Luh, Donín a Pastviny.[14] Dlouhý Luh u obce zůstal až do poloviny dvacátého století.[7] Při sčítáni lidu roku 1950 byl Zvoníčkov osadou Úhošťan,[14] ale podle Zdeny Binterové k nim byl připojen až v roce 1953.[7]

V roce 1718 se ve Zvoníčkově narodil stavitel Jan Václav Kosch.