Zubr evropský

Zubr (Bison bonasus Linneaus, 1758) a bizon americký (B. americanus) jsou poslední dva žijící zástupci rodu bizon (Bison H. Smith, 1827) z čeledi turovití (Bovidae Gray, 1872). Rod bizon je součástí podčeledi tuři (Bovinae Gray, 1821). Pro druh Bison bonasus se někdy rozlišují tři poddruhy. Jsou to B. b. bonasus Linneaus, 1758 původně žijící v Bělověžském pralese na území dnešního Běloruska a Polska. Dále se jedná o vyhynulý poddruh B. b. hungarorum Kretzoi, 1946 – rozšířený původně v Karpatech a v Transylvánii. Třetím poddruhem je vyhynulý B. b. caucasicus Turkin et Saturnin, 1904 z Kavkazu. V průběhu záchrany kriticky ohroženého zubra vznikly následující linie:

• Nížinná linie (označovaná též písmenem L nebo jako Bělověžská linie) – tvořena výhradně zvířaty pocházejícími z bělověžské populace.
• Nížinně-kavkazská linie (označovaná písmeny LC) – vzniká z 11 příslušníků poddruhu B. b. bonasus a 1 býka poddruhu B. b. caucasicus.

Zubr evropský v ZOO Praha

Současné studie interpretují nálezy kostí těchto zvířat tak, že rod Bison pochází z jihovýchodní Asie. V průběhu pliocénu a pleistocénu byli zástupci tohoto rodu rozšířeni v mírném pásu Evropy a Asie[3] a přecházeli přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky.[4]

První paleontologické nálezy pak pocházejí právě z pliocénu. Jedná se o druhy Probison dehmi pocházející z Indie a druh Protobison kushkunensis z Kavkazu. Postupně se vyvíjí dvě formy zubra: krátkorohý a později i dlouhorohý.

V průběhu poslední doby ledové dochází v Evropě ke zmenšení tělesného rámce. Obecně se předpokládá, že B. bonasus vzniká právě v průběhu posledního glaciálu z původního druhu označovaného jako B. priscus.

Podle nových prací[5] se však zdá, že zubr je mezidruhovým křížencem, jehož předci jsou oba dnes již vyhynulí. Z matčiny strany je to pratur (Bos primigenius), otcem byl Bison priscus nebo Bison schoetensacki.[6]

Podle tradičního modelu[7] zahrnoval areál rozšíření zubra velkou část Evropy včetně jižní Skandinávie jižně od 60° s. š. a severu Iberského poloostrova. Na východě zasahovalo rozšíření k řece Volze, odtud dál po Kavkaz a pravděpodobně až k jižnímu pobřeží Kaspického moře. Někteří autoři[8] zahrnují do areálu rozšíření zubra také asijskou část dnešní Ruské federace mezi 50° a 60° s. š. možná až po jezero Bajkal. Nejnovější vědecké studie[9] posunují areál rozšíření zubra v období posledních osmi tisíc let, tedy nástupu zemědělství a rozmachu civilizace, více na východ kontinentu, především do střední a východní Evropy. V tomto období chyběl jak ve větší části jižní i západní Evropy, tak v jižním Švédsku.

Proces vymírání zubrů postupoval spolu s rozšiřováním civilizace na evropském kontinentu. V severovýchodní Francii v Ardenách a ve Vogézách přežili až do 14. století. V Braniborsku byli zubři v 16. st. odchytáváni a chováni v oborách. Relativně dlouho přežili ve Východním Prusku, především díky ochranářským snahám císaře Viléma I.[10] V těchto dobách spočívala ochrana v zákazu lovu a v zimním přikrmování. V 16. století zubři začali vymírat v Maďarsku, zvířata poměrně dlouho přežila v Transylvánii v dnešním Rumunsku. V tamních Rodenských horách byl poslední zubr uloven r. 1762, čímž byl vyhuben zubr karpatský.[11] Od začátku 19. století se volně žijící zubři prokazatelně vyskytovali pouze v Bělověžském pralese v dnešním Polsku a Bělorusku a na Kavkaze. V r. 1918 zbývalo v Bělověži posledních 68 zubrů, pravděpodobně posledního zastřelil 9. února 1919 Bartłomiej Szpakowicz z vesnice Stare Masiewo.[12] Na Kavkaze byl poslední kus zastřelen r. 1927.[13]

V době, kdy byli zubři vyhubeni ve volné přírodě, zůstalo naštěstí několik zvířat v zajetí, především v soukromých chovech v Anglii, Německu, Polsku a Švédsku. Ve dnech 25.–26. srpna 1923 byla v Berlíně založena Mezinárodní společnost pro záchranu zubra. Ta shromáždila informace o posledních 54 jedincích (některé zdroje uvádějí 56 jedinců), kteří tehdy žili v zajetí. Řada zvířat však nebyla schopná chovu. Základem nížinné linie se tak stalo pouhých sedm zvířat, základem nížinně-kavkazské linie pak dvanáct zvířat. V r. 1932 byl vydán první registr chovných zvířat, který se později změnil v plemennou knihu, která je nyní vedena odborníky v polské Bělověži. Po zvýšení početního stavu zvířat v zajetí (v roce 1953 žilo na světě již 184 zubrů) se započaly snahy o reintrodukci. První reintrodukční projekt začal v polské Bělověži v letech 1952–1966.

Samice zubra evropského v Zoologické zahradě Tábor

Původním životním prostředím zubra jsou oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu, dává přednost porostům s bohatým podrostem a mýtinami.[31] Jejich adaptabilita je však mnohem větší. Mohou žít v otevřených lesostepích i v nepříliš strmých horských terénech. Na Kavkaze vystupují až do nadmořské výšky 2100 metrů nad mořem.[32] Navíc praxe ukazuje, že těmto zvířatům nevadí ani poměrně fragmentovaná krajina. Například v Litvě se zubři běžně vyskytují v kulturní, mozaikovité krajině s lesy, loukami a zemědělsky obdělávanými plochami.[33] Zubry neodrazují ani rozsáhlé smrkové monokultury. V běloruské části Bělověžského pralesa obývají zubři porosty s převahou jehličnanů.[34] Na rozdíl od ostatních zástupců velkých turů se zubr nikdy nekoupe s výjimkou překonávání vodních toků při migraci.[32]

Zubr v Přírodní rezervaci velkých kopytníků Milovice, lokalita Traviny u Benátek nad Jizerou

Zubr evropský v zimě okusuje kůru povaleného stromu, Traviny u Benátek nad Jizerou, Česko.

Základní potravu zubrů tvoří zhruba 50 druhů trav a bylin a 10 druhů stromů.[35] Potrava zubrů se výrazně liší podle prostředí, kde se vyskytuje. V polské části Bělověže obsahuje celkem 131 cévnatých rostlin. Z toho je 27 druhů stromů a keřů, 14 druhů trav a ostřic a 96 druhů dvouděložných bylin. Stromy a keře tvoří v celkové skladbě potravy 33 %, trávy a byliny 67 %. Jejich oblíbenou potravou jsou i žaludy, nejrůznější lesní plody, například ostružiny, a houby.[36] V běloruské části Bělověžského pralesa je potravní nabídka pro zubry pestřejší; obsahuje 331 rostlinných druhů, nejvíce z nich byly zastoupené lipnicovité trávy.[37]

Zubr evropský byl jedním z největších žijících zvířat, která žila na území České republiky. U nás vyhynul přibližně v polovině 18. století. Na jejich přítomnost na území Čech a Moravy dodnes odkazují místopisné názvy, jako obce Zubří, Zubrnice, vodní toky Zubřina, Zubřinka nebo erby některých šlechtických rodů. Zubry chová řada tuzemských zoologických zahrad, první čistokrevní zubři se objevili v 50. letech 20. století v Zoo Praha. Od 90. let 20. století se pak v České republice objevila řada soukromých chovů, z nichž mnohé později zanikly. Od roku 1997 propaguje ochranářská společnost Česká krajina návrat zubrů do volné přírody.[38]

Zubří stádo s telaty v Přírodní rezervaci velkých kopytníků Milovice, lokalita Traviny u Benátek nad Jizerou

Telátko zubra při prachové koupeli v Přírodní rezervaci velkých kopytníků Milovice, lokalita Traviny u Benátek nad Jizerou

Část zubřího stáda v Přírodní rezervaci velkých kopytníků Milovice, lokalita Traviny u Benátek nad Jizerou

Nejrozsáhlejší oborou, kterou zubři v České republice obývají, je Židlov v Ralsku. Tam byli v únoru roku 2011 přivezeni zubři z Polska a drženi v karanténě, stádo tvořené jedním býkem, čtyřmi kravami a třemi telaty bylo vypuštěno do obory na přelomu března a dubna 2012.[39] V roce 2015 bylo další stádo vypuštěno v rezervaci velkých kopytníků v bývalém Vojenském výcvikovém prostoru Milovice nedaleko Benátek nad Jizerou. V roce 2018 se tam narodila první zubří dvojčata v historii České republiky. [40] O rok později odtamtud odjel tříletý zubří samec do přírodní rezervace u nizozemského Haarlemu.[41]

Zubr evropský je chován v přibližně 170 evropských zoo. V Česku jej chová pět zoo z Unie českých a slovenských zoologických zahrad:[42]

• Zoopark Chomutov
• Zoo Olomouc
• Zoo Plzeň
• Zoo Praha
• Zoo Tábor

Na Slovensku je chován v Zoo Bratislava a Zoo Košice.

Zubr byl po dlouhá léta vnímán především jako cíl ochranářských snah. V posledních letech se však tento pohled výrazně mění. Zubři jsou stále více považováni za nezbytnou součást fungujícího evropského ekosystému. Právě vymírání celé řady ohrožených druhů závislých na přirozených loukách a pastvinách, jakou jsou například motýli, je moderní vědou stále častěji vysvětlováno jako důsledek absence zubrů, ale i dalších druhů velkých kopytníků, jako jsou divocí koně a pratuři, v evropské přírodě.[52] Proto jsou zubři stále častěji považováni za nezbytný prostředek k ochraně mnoha ohrožených druhů rostlin i živočichů.[53]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku European bison na anglické Wikipedii.

• zubroň

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zubr evropský na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo zubr ve Wikislovníku
• Zpráva Do volné přírody doupovských hor se stěhuje zubr evropský ve Wikizprávách
• YouTube: Zubr evropský – návrat krále lesů
• Zubři nepatří do lesů, dávají přednost otevřené krajině, tvrdí paleontologové