Zdena Mašínová mladší

Značnou část dětství strávila Zdena na různých klinikách. Narodila se totiž s vážným postižením nohou (měla nedovyvinuté klouby). Lékařská prognóza nebyla dobrá. Na ortopedickém oddělení na Karlově náměstí strávila s krátkými přestávkami osm let, musela každý rok podstoupit dvě operace, celkově jich bylo šestnáct. První ortopedickou operaci prodělala Zdena ve dvou letech. K údivu lékařů na vozíku neskončila. V jedenácti letech mohla konečně samostatně chodit.[3]

Jako třináctiletá odešla za babičkou Emmou do Jeseníku, kde její strýc Ctibor Novák organizoval odsun Němců. V Poděbradech zůstala její matka s bratry Ctiradem a Josefem. V Jeseníku pokračovala Zdena ve studiu na místním reálném gymnáziu.[2]

Po nástupu komunistů byl rodině Mašínů zabaven téměř veškerý majetek a začátkem 50. let musela rodina opustit Poděbrady a přestěhovat se do polorozbořeného objektu v obci Činěves.[2]

V letech 1951 až 1953 Zdena vystudovala Vyšší zdravotnickou školu v Olomouci. V létě 1953 nastoupila jako laborantka na zdejší krajské hygienické stanici.[2] V té době již byli její bratři plně zapojeni do protikomunistického odboje.[p 2]

Na podzim roku 1953 utekli její bratři Ctirad a Josef za známých okolností na Západ. (O útěku bratří za hranice se dozvěděla až z vysílání rádia Svobodná Evropa.) Na bratry už komunisté nemohli, a tak jejich zloba dopadla na zbytek rodiny, tedy i na tehdy dvacetiletou Zdenu. Následovalo zatčení (26. listopadu 1953) v Olomouci. Poté strávila několik měsíců na samotce [p 3] ve věznicích v Olomouci a Praze-Ruzyni, kde byla téměř denně podrobována výslechům. Zatčena byla i Zdenina matka a strýc.[2] Na jaře 1954 Zdenu sice propustili na svobodu, ale StB ji i nadále bedlivě sledovala (až do roku 1965).[p 4]

Zdeninu matku mezitím komunisté odsoudili za spoluúčast na zločinném spiknutí proti republice k 25 letům odnětí svobody. Strýce Ctibora Nováka odsoudili dokonce k trestu smrti za velezradu a špionáž[1] (byl popraven v roce 1955 spolu s dalšími dvěma členy skupiny bratří Mašínů).[2] Těžce nemocná Zdena Mašínová starší byla vězněna v kobce v pražské Ruzyni a dvanáct měsíců ji tam nechali bez pokrývek na holé zemi v hrozném stavu.[3] Na následky těžkého nádorového onemocnění zažívacího traktu zemřela ve vězeňském pracovním táboře v Pardubicích 12. června 1956.[1][p 5]

Zdenina matka byla i velmi neuctivě pohřbena – její ostatky byly hozeny do šachty hromadného hrobu na Ďáblickém hřbitově.[3] Bez pohřbu a v tichosti. Zdena hledala matčiny ostatky tak dlouho, až se jí to podařilo. Čtyřicet let pak chodila za matkou spíše na smetiště než na hřbitov a nikdy tam nikoho nepotkala. Málokomu se totiž podařilo identifikovat místo ostatků svých blízkých – obětí komunistické totality. Nikdo nesměl místo ani označit.[1]

„O vlastní osobu jsem neměla vůbec strach. Přišlo mi naprosto přirozený, že to žiju. Proti srsti mi bylo, že trpí jiní lidé. To, jak trpěla moje matka, jak umřel můj otec. A aby to mělo pokračování? To nevím, jestli byl strach, ale bylo to nepřijatelné. Vždycky na světě budou lidi a osoby, kteří budou potřebovat pomoc a podporu, kam můžu napnout své síly. Nemusí to bejt vlastní člověk.“

—Zdena Mašínová mladší, rozhovor, [1]

Ani po smrti její matky nepřestal komunistický režim Zdenu perzekvovat. V roce 1957 se přestěhovala z Olomouce do Prahy. Zde mohla pracovat pouze jako myčka laboratorního skla v laboratořích pražských poliklinik. Se svými bratry udržovala Zdena řadu let jen písemný kontakt.[2] V březnu 1969 se v Dánsku (po šestnácti letech) u kodaňské opery setkala se svým bratrem Josefem.[p 6]

Možnost emigrace Zdena nikdy nevyužila. Ve vlasti měla nemocnou babičku Emmu a také manžela doc. Rudolfa Martina. S ním se Zdena seznámila v roce 1956, v nejhorším roce jejího života, kdy jí zemřela maminka. Byl o dvacet let starší, rozvedený, ale jejich osudy si byly v něčem podobné a Rudolf jí byl velkou oporou. Po téměř osmnáct let trvajícím vztahu se za něj v roce 1973 provdala.[1][p 7] V 80. letech pak spolu žili v Konstantinových Lázních v západních Čechách.[2] Díky tomuto svazku vyvdala dvě dospívající děti, které měl její manžel v péči z předchozího manželství. To vyhovovalo jejímu životnímu postoji k vlastním dětem.[1]

„Já nemám odvahu do tohoto světa přivést dítě, i kdyby si mělo zopakovat jenom procento toho, co jsem si musela prožít já, protože upřímně říkám, že byly okamžiky, kdy jsem se rozhodovala, jestli mám vůbec v životě pokračovat. Ta doba byla opravdu krutá. Tohle jsem si nemohla vzít na svědomí. Dnes jsem ráda, že jsem se tak rozhodla. Pak jsem si uvědomila, kolika ženám oni v této situaci odebrali děti. Na dětský hřbitov v Ďáblicích házeli do šachet desítky dětí, co se narodily ve vězení, kde je matky kojily na Pankráci pod šibenicí.“

—Zdena Mašínová mladší, rozhovor, [1]

• V 90. letech se Zdena Mašínová věnovala bádání v archivech a v roce 1994 dosáhla plné rehabilitace své matky (Zdeny Mašínové) a strýce (Ctibora Nováka).[2]
• Po listopadu 1989 obdržela státní vyznamenání (Medaile předsedy vlády, Řád TGM).[2]
• Významně veřejně činná byla ve známém případu Vladimíra Hučína.[2]
• Dne 30. listopadu 2010 byla Zdena Mašínová přijata do řad přerovské pobočky Konfederace politických vězňů ČR.[6]
• Po listopadu 1989 se Zdena se svými bratry stýkala jen v zahraničí. V srpnu 2011 viděla Zdena Mašínová svého bratra Josefa na pohřbu Ctirada Mašína v Clevelandu ve Spojených státech amerických.[3]
• Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 kandidovala jako nestraník na 5. místě kandidátky Klubu angažovaných nestraníků, ale neuspěla.[7]
• Dnes (2014) žije v Olomouci,[2] kde jí byly v restituci navráceny dva domy.[8]
• Dne 9. listopadu 2015 udělil (v rámci již 7. ročníku – na základě doporučení komise odborníků a historiků) Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Zdeně Mašínové Cenu Václava Bendy. [p 8] Zdena Mašínová byla oceněna na slavnostním shromáždění v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře jako bojovnice za lidská práva a za zásluhy o svobodu a demokracii v Česku.[9] [p 9]

Josef Mašín, otec Zdeny Mašínové dal v roce 1940 převést rodinný statek v Lošanech u Kolína na své tři děti (Josefa, Ctirada a Zdenu), aby majetek nepadl do rukou gestapa a německé říše. V následujícím roce (1941) byl dopaden a dne 30. června 1942 byl pak popraven v Praze na Kobyliské střelnici. Když se Ctirad a Josef Mašínové (spolu s Milanem Paumerem)[11] v roce 1953 dostali na Západ, propadly jejich majetkové podíly na Lošanském statku do vlastnictví státu. Zdena Mašínová pak vlastnila jen malou část statku. V majetku státu zůstaly oba podíly i po Sametové revoluci (1989), protože se oba bratři do republiky nevrátili a neměli české státní občanství. Statek v Lošanech byl po zestátnění dílnou a ubytovnou. Od 90. let do roku 2017 byl kvůli nejasnému vlastnictví prázdný a chátral. Zdena Mašínová se dům s pozemky snažila získat zpět od počátku 90. let dvacátého století.[12] Soudně napadla platnost smlouvy z roku 1940 s tím, že v den popravy Josefa Mašína byl vlastníkem statku on. Žaloba byla Krajským soudem v Praze formálně zamítnuta s tím, že o takovou věc nemůže žádat jen jeden z dědiců. Dne 30. září 2015 Ústavní soud rozhodl, že stát má v tomto případě hledat takové řešení majetkových vztahů, aby rodný dům národního hrdiny generálmajora (in memoriam) Josefa Mašína byl (i jako výraz úcty) důstojnou památkou na něj, což jistě mnohem lépe zabezpečí rodina Zdeny Mašínové než stát, který památku nechává chátrat.[13]

Státní pozemkový úřad u soudu v Kolíně dne 20. února 2017 navrhl Zdeně Mašínové, že by mohla získat zpět od státu do svého výlučného vlastnictví rodný dům generála Josefa Mašína (tj. statek) a část polností, a to v hodnotě rovné výši jejího spoluvlastnického podílu (2/8). Druhou možností je, že si Zdena Mašínová odkoupí spoluvlastnický podíl 6/8, který nyní vlastní stát, prostřednictvím Státního pozemkového úřadu, a to za cenu, která bude určená soudním znalcem.[14] Tuto nabídku Zdena Mašínová odmítla. Statek chce vrátit celý zpět včetně polí, která k němu patří, a nechce jeho dělení.[15] Soud dne 1. 3. 2017 Zdeně Mašínové vyhověl a rozhodl, že se celý statek i s polnostmi vrátí do dědického řízení.[16]

Zdena Mašínová a její bratr Ctirad získali statek zpět v listopadu 2017.[17] Zdena Mašínová uvedla, že chce ve zchátralém rodinném statku vytvořit důstojný památník svého otce.

• MAŠÍNOVÁ, Zdena; TOMEŠ, Josef, ed. a MARTIN, Rudolf. Čtyři české osudy: tragický úděl rodiny Mašínovy. Praha: Paseka, 2001. 309 s. ISBN 80-7185-403-4.
• PROCHÁZKA, Jaroslav. Sestupme ke kořenům!. 2. vyd. Dolní Kounice: Ergo, 2019. 167 s. ISBN 978-80-88245-12-4.
• PROCHÁZKA, Jaroslav. Sestupme ke kořenům...! Příspěvek ke kronice rodu Mašínů. Lošany u Kolína: Místní národní výbor v Lošanech u Kolína, 1947. 155 s. Vytiskla Středočeská lidová tiskárna v Kolíně v počtu 1500 brožovaných výtisků (s černobílými fotoilustracemi).

• Svědectví o svobodě č. 7 – Zdena Mašínová – You Tube; (Olomouc, 2009-09-14)
• Zdeňka Mašínová (* 7. 11. 1933) – You Tube; (2012-11-07), Fotografie z rodinného alba
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zdena Mašínová mladší
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zdena Mašínová mladší na Wikimedia Commons