Alexander Archipenko

Umění studoval v letech 1902–1905 na umělecké škole v Kyjevě.[2] Roku 1906 odjel do Moskvy, kde začal mít první umělecké úspěchy. Byl tehdy silně ovlivněn tradicí byzantského a ruského umění – zejména pravoslavnými ikonami a chrámovými freskami.

V roce 1909 Rusko opustil a odjel do Paříže.[3] Zde ho ohromilo Picassovo dílo a nastupující kubismus. Rychle kubistické přístupy včlenil do vlastních prací. Velkým inspiračním zdrojem se pro něj stalo rovněž starověké umění vystavené v galerii Louvre. Roku 1910 již vystavoval v Salon des Indépendants a Salon d'Automne po boku předních pařížských avantgardních umělců (Sonia Delaunay-Terková, Kazimir Malevich, Pablo Picasso, Georges Braque, André Derain).

Roku 1912 si v Paříži otevřel vlastní uměleckou školu, kterou o dva roky později přestěhoval do Nice. Další školu si otevřel v roce 1921, když přesídlil do Berlína,[4] odkud však odešel v roce 1923 před hrozbou fašismu^[zdroj?]. (Archipenkovy obavy z nacistů nebyly plané, 22 jeho děl, která byla v německých muzeích, byla nacisty zničena jakožto zvrhlé umění.) Odjel do Spojených států a usadil se již natrvalo v New Yorku. Americkým občanem se stal v roce 1928. I v New Yorku založil uměleckou školu, ovšem také v Los Angeles či Chicagu.

Král Šalamoun (1963)

Žena česající si vlasy (1914)

Sochy u campusu UMKC, USA (1950)

Věnoval se především figurálnímu sochařství. V roce 1947 prvně užil ve své tvorbě plexisklo, jako jeden z prvních sochařů vůbec. Kromě klasických soch modeloval tzv. sculpto-peintures, jakési přechodové formy mezi sochou a obrazem, i v tom drží prvenství. Na výstavě Armory Show v New Yorku představil i své grafiky.

Martina Glenn o jeho stylu na webu Artmuseum.cz napsala: „Bývá spojován s hnutím kubismu, který pozměnil a znovu definoval tradiční postupy při popisování lidské formy. Figury v jeho tvorbě byly vytvořeny užitím prostoru a neprostoru a dopadu světla na určité části sochy. Jeho sochy jsou paradoxně tvořeny mezerami a ne materiálem, který je obklopuje. Archipenkovy sochy jsou s největší pravděpodobností prvními sochami, které představily podobné koncepty v konstrukci, a ukázaly tak radikální odklon od klasické tradice sochařství. Užití děr a prostoru vytvořilo nový přístup v náhledu na lidskou formu, což bývá kubisty popsáno jako fragmentování subjektu.“

Článek v anglické Wikipedii obsahuje galerii soch A. Archipenka, které zatím nebyly uvolněny pro vložení na Wikimedia Commons.

• Michaelsen, Katherine J.; Nehama Guralnik (1986). Alexander Archipenko A Centennial Tribute. National Gallery of Art, The Tel Aviv Museum.
• Karshan, Donald H. (editor) (1969). Archipenko, International Visionary. Smithsonian Institution Press.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexander Archipenko na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alexander Archipenko
• Obrázky k tématu Alexander Archipenko na Obalkyknih.cz
• Heslo na Artmuseum.cz
• Heslo v encyklopedii Britannica
• Portrét na stránkách Guggenheimova muzea v New Yorku