Mikulov (zámek)

Gotická studna na nádvoří hradu z 13. století, jejíž hloubka dosahuje až 50 metrů

Podle archeologických průzkumů stála na Zámecké hoře v průběhu 11. – 12. století roubená stavba, jejímž úkolem bylo střežit moravsko – rakouské hranice.[5]Novější průzkumy však odhalily další skutečnosti, kvůli kterým se historie objektu posouvá do 10. století. Po požáru původní tvrze bylo započato s výstavbou kamenného hradu, který by byl lépe odolný vůči ohni i případným nepřátelským útokům. Podnět pro vybudování kamenného hradu přišel ze strany Přemysla Otakara I. či jeho bratra Vladislava Jindřicha.[5] Jeho nejstarší část se nachází na jižní straně Zámeckého kopce. Vůbec poprvé je hrad historicky doložen ve zprávách z roku 1249,[6] kdy jej pozdější král Přemysl Otakar II. i s městem daroval Jindřichu z Lichtenštejna. V rukou Lichtenštejnů hrad zůstal až do roku 1560.[7]

Za dob Lichtenštejnů se mikulovský hrad stal hlavním sídlem jejich rodu[8] a byl mnohokrát přestavován, většinou z důvodů zlepšení obranyschopnosti hradu a zvětšení jeho kapacity.[5] Na konci 13. a počátku 14. století bylo před hlavním vstupem v severní části hradu vybudováno předhradí, na němž byla vystavěna věž válcovitého tvaru s břitem.[7] Hrana této věže byla obrácena ve směru případných útoků na hrad, čímž se mělo zajistit zmenšení průrazu dělové koule, která by byla proti věži vypálena.[5] Věž má průměr 9,5 m a na předhradí zámku stojí dodnes. Podobné věže byly v té době na moravských hradech velmi časté.[9] Ještě koncem 13. století byla vystavěna hradní zeď, která obepínala celý hrad, a byl přestavěn hradní palác.[8] Původně měl lichoběžníkový půdorys o rozměrech přibližně 11x16,5 m a jeho pozůstatky byly objeveny až v roce 1945.[9] Jižní a nově přistavěnou severní část hradu spojoval skalní průchod, který je na zámku zachován dodnes.

Zadní pohled na věž s břitem

K dalším přestavbám hradu došlo ve 14. století. Na skále, v níž byl vybudován průchod mezi nádvořím a předhradím, byla vystavěna štíhlá věž kruhového půdorysu. V roce 1380 byla do této věže vestavěna osmiboká hradní kaple Panny Marie a Jana Evangelisty a na protějším skalnatém vrchu severně od hradu byla vybudována obranná věž[6] (vrchu se dnes říká „Kozí hrádek“,[7] dříve Turold).

Když se začalo v českých zemích vzmáhat husitství a Lichtenštejnové se přidali na stranu Zikmunda Lucemburského, stal se mikulovský hrad roku 1426 terčem husitského útoku. Díky jeho strategické pozici a dobrému obrannému zabezpečení se jej však husitům nepodařilo dobýt. Jelikož Lichtenštejnové patřili ke stoupencům krále Václava IV., pomohli mu počátkem 15. století uprchnout z vídeňského vězení. Když se král vracel do Čech, krátce na mikulovském hradě pobýval.[6] V tomtéž století zde pobývala i Perchta z Rožmberka, která tu prožívala své nešťastné manželství s Janem V. z Lichtenštejna. Později vešla ve známost jakožto „bílá paní jihočeských zámků“.[4]

Možnost ohrožení lichtenštejnských území Turky přiměla pány hradu k další přestavbě, která by zajistila ještě lepší obranu než doposud. Okolo roku 1540 byla zahájena přístavba mohutných, hluboko do skal předsunutých bastionů, a to na jihovýchodní, jihozápadní, severní a západní straně.[6] Severní bastion byl přitom postaven na místě hradního paláce, jehož zdivo bylo při stavbě bastionu využito.[4] Když se Lichtenštejnové dostali v 16. století do finančních potíží, byl Kryštof IV. z Lichtensteina nucen hrad prodat. Za 60 000 tolarů jej roku 1560 odkoupil uherský šlechtic Ladislav Kerecsenyi.[6] Kereczenyi započal s organizací rozsáhlé přestavby hradu na zámek. O Kerecsenyim se dochovala řada pověstí, podle nichž byl velmi krutý. Vyprávělo se o něm, že se na zámecké terase bavil střelbou do zajatých tureckých vojáků. Roku 1566 byl Kerecsenyi zajat Osmany při dobývání pevnosti Gyula a popraven. Mikulov zdědil jeho syn Kryštof, s jehož smrtí rod Kerecsenyiů vymřel a panství s hradem přešlo do císařovy správy.[8]

Rytina Františka A. Hebera z roku 1848 zobrazující zámek, vpravo obranná věž zvaná Kozí hrádek

Tehdejší císař Rudolf II. roku 1575 celé panství daroval Adamovi z Ditrichštejna;[8] v majetku jeho rodu zámek zůstal až do roku 1945. Ditrichštejnové pokračovali v započaté přestavbě, která vyvrcholila za kardinála Františka z Ditrichštejna (1570–1636).[7] Ten na zámek přemístil svou kancelář i celý svůj dvůr z Olomouce a jeho přestavby vtiskly stavbě pozdně renesanční charakter.[6] Velké přestavby se dočkal severní bastion, na němž byl vybudován sál předků, který sloužil zároveň jako reprezentativní místnost. Na stěnách sálu byli vyobrazeni zejména zemřelí členové rodu Ditrichštejnů; na výzdobě sálu se podíleli mnozí známí umělci, jako byl Jiří Gialdi,[10] do současné doby se však z jednotlivých portrétů dochovala jen torza.[5] Rozšířena byla severní a jižní křídla obytných budov, mezi západním a východním křídlem byla postavena visutá spojovací chodba,[5] která dnes de facto rozděluje hlavní nádvoří na dvě části. V těsné blízkosti hradu nechal František postavit budovu divadla, vinný sklep s rozsáhlými prostory a knihovnu čítající velké množství cenných svazků. Architektem těchto přestaveb byl pravděpodobně italský stavitel Giovanni Giacomo Tencalla.[11]

Plánek hradu z počátku 18. století (ze sbírky F. F. von Nicolai)

Nástupce Františka z Ditrichštejna Maxmilián nechal do sklepních prostor umístit sud na víno, který pojal zhruba 1014 hektolitrů vína, což z něj činilo nejobjemnější vinný sud střední Evropy.[3] Sud se dochoval dodnes a slouží jako ukázka zručnosti tehdejších tesařů. V roce 1645 dobyla mikulovský zámek švédská armáda, která vyplenila zámek i město. Švédové vyloupili i zámeckou knihovnu a významnou část jejích knih si odvezli s sebou do Švédska.[7] Další významná rekonstrukce zámku proběhla v druhé polovině 17. století, kdy byla zámku na popud knížete Ferdinanda z Ditrichštejna vtisknuta barokní podoba.[5]

Kníže Ferdinand nejdříve opravil zámek po švédském rabování a poté nechal na východní straně zámku postavit terasu s altánem. Na samém konci 17. století ještě nechal vybudovat konírny. Obě stavby však byly v 19. století zbořeny.[12]

Mikulov a zámek v roce 1868, litografie H. Nabbatha

Důležitý okamžik pro historii zámku i Mikulova nastal v roce 1719. Mikulov tehdy zachvátil požár, který sežehl město a do základů vyhořel i zámek. Ditrichštejnové se však rozhodli zámek znovu vystavět.

Při přestavbě došlo ke sjednocení výškových rozdílů jednotlivých podlaží a navíc byly přistavěny budovy jízdáren a do zámku nebo jeho okolí byly umístěny umělecké předměty, jako například kamenné sochy podél příjezdové cesty k zámku či kovaná brána do zámecké zahrady.[8] Hlavním architektem celé přestavby byl Christian Alexander Oedtl.[12]

V roce 1805 si prostory mikulovského zámku vybral Napoleon Bonaparte pro vyjednání o mírových smlouvách mezi Francouzským a Rakouským císařstvím.[8] 26. července 1866, po porážce rakouských vojsk v bitvě u Sadové, bylo na zámku podepsáno příměří mezi Rakouskem a Pruskem, které je známé jako „Mikulovské příměří“. V 19. století došlo k dalším, avšak jen malým stavebním úpravám zámku.

Válcová věž s polygonální kaplí a cibulovitou střechou, která se nachází nad skalním průchodem k čestnému nádvoří

Stavební a architektonický vývoj zámku tragicky poznamenal konec druhé světové války. 22. dubna roku 1945 v rámci osvobozeneckých bojů zámek opět vyhořel,[5] dosud nejsou známy přesné okolnosti vzniku požáru.[8] Již o dva roky později však vznikl Spolek pro obnovu mikulovského zámku, který se zásadním způsobem zasloužil o nové vystavění zámeckého komplexu. Autorem současné podoby zámku je brněnský architekt Otakar Oplatek.[13]

V roce 2005 se v zámeckém parku pořádala inscenace obsazení zámku Napoleonovou armádou.[14] Zámek dnes slouží i jako muzeum a výjimečně také jako hotel.[15] Pořádá se zde řada kulturních akcí, každoročně se též stává jedním z dějišť pálavského vinobraní.

V roce 2006 podala kněžna Mercedes Ditrichštejnová, která žije v Argentině, žalobu u okresního soudu v Břeclavi, v níž požaduje vydání zámku.[16] V srpnu roku 2008 rozšířila svůj požadavek i na další mikulovské nemovitosti. V květnu 2010 břeclavský soud její požadavky zamítl.[17]

V srpnu 2007 byla díky deštivému počasí odhalena jeskyně, která se nachází pod nádvořím zámku.[18][19]

V současné době zámek spravuje Regionální muzeum v Mikulově.

• HOSÁK, Ladislav; ZEMEK, Metoděj, etc. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Jižní Morava. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. Kapitola Mikulov – zámek, s. 153–156.
• MUSIL, František, etc. In: MUSIL, František. Hrady a zámky na Moravě. Praha: Olympia, 1987. Kapitola Mikulov, s. 129–130.
• PLAČEK, Miroslav. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-046-2. S. 381–384.

• Obří sud (Mikulov)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikulov na Wikimedia Commons
• Zámek Mikulov na webu města Mikulov
• Zámek Mikulov na webu Regionálního archivu Mikulov
• Mikulov – Toulavá kamera [online]. Česká televize, 2006-08-20 [cit. 2019-05-05]. Dostupné online.
• Botanická zahrada Mikulov – Toulavá kamera [online]. Česká televize, 2017-09-03 [cit. 2019-05-05]. Dostupné online.
• Mikulov (Český rozhlas)
• Zámek Mikulov na webu www.KrasneCesko.cz