Volby do parlamentu Československé republiky 1935

Volební kampaň v pojetí jednotlivých stran se výrazně lišila. Strany vládní se prezentovaly jako jistota a poukazovaly na své úspěchy z předchozích let působení v koalici, byť se nevyhýbaly útokům na koaliční partnery. Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská do voleb šla jako opoziční, ale deklarovala zájem o vstup do povolební koalice. Národní obec fašistická a v menší míře i Národní sjednocení se prezentovaly jako zásadová opozice a deklarovaly snahu o výraznou změnu politického systému Československa. Sudetoněmecká strana a Komunistická strana Československa byly v tomto ohledu rovněž výrazně opoziční, ale ani tyto formace otevřeně nevystupovaly protistátně (z obav před úředním zákazem).

Sudetoněmecká strana se v rámci kampaně odlišovala využíváním náročných způsobů agitace včetně pochodů, bombastické dramaturgie mítinků. V některých etnicky převážně německých pohraničních oblastech českých zemí se objevily i případy nátlaku a zastrašování voličů. Na tyto případy si stěžovala zejména Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR a Komunistická strana Československa.[1]

Krátce před volbami došlo zákonným rozhodnutím stran vládní koalice k mírné korekci volebního systému. Původním záměrem bylo jisté zpřísnění prahu pro přidělení mandátů v Národním shromáždění. S ohledem na polskou a židovskou menšinu (Židovská strana) se ale počítalo s výjimkou pro strany etnických menšin, které měly méně než 300 000 příslušníků, kde se naopak plánovalo změkčení kritérií (celostátně jim mělo stačit 50 000 hlasů do poslanecké sněmovny a 60 000 do senátu). Česká nacionalistická pravice (Národní sjednocení) proti takovémuto zvýhodňování některých menšin ale protestovalo. Koalice nakonec tento záměr opustila. Nakonec tak došlo k mírnější modifikaci. Byl zrušen požadavek zisku tzv. základního mandátu v 1. skrutiniu zavedený před volbami v roce 1925, ale mandáty v parlamentu se měly přidělovat jen kandidátním listinám, které získaly buď v jednom volebním kraji alespoň 20 000 hlasů a celostátně 120 000 hlasů. Motivací bylo pomoci aktivistickým německojazyčným politickým stranám, které se nyní kvůli nástupu SdP obávaly dramatického propadu voličské podpory (BdL nebo Německá křesťansko sociální strana lidová). Nová úprava vedla k spojování některých menších politických formací do účelových volebních koalic či k jejich koalování s velkými politickými stranami. Takto například Židovská strana kandidovala společně se sociálními demokraty. Významným rozdílem oproti předchozím volbám také bylo spojení termínu voleb do dolní a horní komory do jednoho dne.[2][3] 26. května, tedy týden po parlamentních volbách, proběhly rovněž volby do okresních zastupitelstev a volby do zemských zastupitelstev.

Volební účast byla povinná a za neúčast u voleb hrozila sankce. Toto v kombinaci s pocitem, že jde o významné volby, vedlo k vysoké účasti. Voleb se nezúčastnilo jen 646 500 voličů, tedy 7,2 %. Nejvyšší míru volební absence měly některé okresy na východě státu a pak také v etnicky převážně německém pohraničí českých zemí.[4]

Voleb se účastnilo 16 stran a koalicí, z nich mandáty získalo 14.[5] Zvoleno bylo 300 poslanců a 150 senátorů.

Celostátním vítězem voleb do dolní i horní komory se stala Sudetoněmecká strana, která do poslanecké sněmovny získala o víc než 70 000 víc hlasů než druhá v pořadí Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci). Kvůli systému skrutinií a přerozdělování mandátů a rovněž kvůli jiné váze voličského hlasu v jednotlivých krajích (počet hlasů nutných pro zisk jednoho mandátu se kraj od kraje výrazně odlišoval) ovšem nejvíce mandátů získali agrárníci. V českých zemích bylo vítězství SdP ještě výraznější a celostátní výsledky agrárníků tak do značné míry závisely na jejich dobrém výsledku ve východních zemích ČSR. V českých zemích SdP získala hlasy cca 60 % etnicky německých voličů, zatímco zbylé tři umírněné německé strany a KSČ coby supraetnická strana 40 %. Neúspěchem naopak volby skončily pro dvě etnicky české nacionalistické formace - Národní sjednocení a NOF. Radikální česká pravice sice o něco zvýšila svůj volební zisk, ale zůstala početně nevýznamnou politickou silou. Průměrných výsledků dosáhly obě socialistické koaliční strany (sociální demokraté a Československá strana národně socialistická).[6]

Vítězi voleb podle jednotlivých zemí ČSR se stala SdP (Čechy), Československá strana lidová (Moravskoslezská země), Autonomistický blok (Slovensko) a KSČ (Podkarpatská Rus).[7]

V důsledku voleb ztratila dosavadní vládní koalice svou většinu (disponovala nyní 149 z 300 mandátů). V důsledku voleb podala demisi dosavadní druhá vláda Jana Malypetra a s přispěním prezidenta Masaryka zformovala se Třetí vláda Jana Malypetra. V nové vládě zasedla Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská, čímž kabinet obnovil svou parlamentní většinu. Premiér Malypetr měl ale původně větší ambice. Pokus získat pro účast ve vládě HSĽS, ale selhal na požadavku této strany na okamžité zavedení autonomie Slovenska. Rovněž Německá křesťansko-sociální strana lidová vstup do koalice odmítla a preferovala nadále pozici nevyhraněné politické síly stojící mezi německými aktivistickými stranami a SdP. Právě SdP v týdnech po volbách rozehrála pokus o změnu své pozice v politickém systému. Její předák Konrad Henlein ubezpečil prezidenta Masaryka ohledně své loajality a premiérovi Malypetrovi adresoval prohlášení, ve kterém vyslovil názor, že výsledky voleb ospravedlňují zahrnout SdP do koalice namísto početně oslabených aktivistických stran. Když na prvním zasedání 18. června byl předsedou sněmovny zvolen Bohumír Bradáč, hlasovali pro něj i poslanci SdP. Zatímco v analogické volbě předsedy horní komory, kterým se stal sociální demokrat František Soukup, senátoři SdP pro tohoto politika nehlasovali, čímž dali najevo, že by byli ochotni vstřícně spolupracovat pouze s nesocialistickými československými stranami.[8]

Posun vyvolaly volby i v KSČ. Pod dojmem posílení SdP se komunisté začali smířlivěji vyjadřovat k stávajícímu státnímu zřízení v Československu. V parlamentním projevu pak Jan Šverma naznačil, že KSČ oceňuje demokratické zřízení jako takticky vhodný politický systém pro organizování dělnické třídy a v téže době se vyjádřil také smířlivě k otázce obrany ČSR v případě napadení nacistickým Německem. Šlo ale zatím jen o dočasný obrat, kvůli kterému pak Šverma po jistou dobu čelil kritice v rámci mezinárodního komunistického hnutí.[8]