Důchodový systém

Důchodové pojištění vznikalo a rozšiřovalo se v průmyslových zemích od konce 19. století. Průkopníkem povinného sociálního pojištění byl Otto von Bismarck v Prusku, který roku 1889 zavedl důchodový systém sociálního pojištění. Souviselo to s prodlužováním lidského života, s růstem bohatství i s rostoucím sebevědomím námezdních pracujících i národních států.

První zákon o sociálním pojištění v Československu byl přijat v roce 1924 a poprvé zahrnoval všechny zaměstnance. Nepodařilo se do něj zahrnout pouze osoby samostatně výdělečně činné.[9] Věk odchodu do důchodu byl stanoven na 65 let, přestože byla střední délka života menší. Pokročilé sociální zákonodárství předválečného Československa si brali za vzor například tvůrci sociálního pojištění v tehdejším Řecku.

Další zákon o sociálním pojištění byl přijat v roce 1948. Připravovali ho především sociálnědemokratičtí odborníci. Posunul hranice platnosti pro všechny kategorie pracujících výrazně déle.[9] Pokud platil občan pojištění 20 let, mohl odejít do důchodu již v 60 letech.[10]

Zákon z roku 1965 stanovil rozdílný věk odchodu do důchodu pro muže a ženy. Muži tak měli jednotnou hranici 60 let, zatímco bezdětné ženy odcházely do důchodu v 57 letech, s jedním dítětem v 56 letech, se dvěma dětmi v 55 letech, se třemi a čtyřmi děti v 54 letech a s pěti a více dětmi v 53 letech. Jednalo se o mezinárodní raritu, která byla míněna jako opatření motivující k rození dětí, když nebyly ve státě finance na dětské přídavky. Tento stav setrval až do roku 1996, kdy byl nastartován stálý růst věku odchodu do důchodu. Poslední rozdíl ve věku odchodu do důchodu mezi mužem a ženou bude v roce 2037 (pro ženy s pěti a více dětmi).

Velké změny nastaly po pádu komunistického režimu v roce 1989. V prvních svobodných volbách zvítězilo Občanské fórum. Na základě jeho volebního programu, prosazujícího model sociálně orientovaného tržního hospodářství podobného těm v sousedním Německu a Rakousku, přijala – tehdy ještě československá – vláda dva scénáře: Scénář ekonomické reformy (přijatý v dubnu 1990) a Scénář sociální reformy (přijatý v říjnu téhož roku).

V roce 1992 se, po vítězství neoliberálních a konzervativních politických stran, v politice Klausových vlád začaly prosazovat tendence k omezování role sociálního státu. Pro obě Klausovy vlády (1992–1997) byl charakteristický velmi rezervovaný přístup k sociálnímu státu, doprovázený jeho oslabováním v praxi. V roce 1992 také došlo ke zrušení pracovních kategorií, které by umožnily lidem, pracujícím v namáhavém a zdraví poškozujícím zaměstnání, odejít do důchodu dříve a také s vyšším důchodem. Petrem Millerem (tehdejším ministrem práce a sociálních věcí) jim byl přislíben překlenovací důchod, který by byl financován zaměstnavateli. Nová vláda tento slib nesplnila.

V roce 2009 vláda přišla s tzv. Topolánkovým balíčkem – tento balíček obsahoval řadu změn, především zpřísnění podmínek nároku na důchod. Doba pojištění potřebná pro vznik nároku na starobní důchod se tím měla prodloužit z 25 na 35 roků, měl se omezit zápočet náhradních dob pojištění i pro nárok na starobní důchod na 80 %, postupně se měl zvyšovat důchodový věk (pro muže a pro ženy s žádným nebo jedním dítětem na 65 let a na 62-64 let pro ženy s větším počtem dětí), období pro předčasný nástup do důchodu se tím mělo prodloužit ze tří na pět let, …

V roce 2011 navázala Nečasova vláda s dalšími změnami. Třem čtvrtinám důchodců (kromě těch s nejvyššími nebo nejnižšími důchody) nechala schválit snížení výše přiznaných důchodů ve vztahu k odvedeným příspěvkům na sociálním pojištění. Byl odstraněn horní limit věku odchodu do důchodu.[9] Od roku 2012 byla původně stoprocentní valorizace důchodů podle růstu cen snížena na třetinu. Toto opatření bylo zrušeno v roce 2015 Sobotkovou vládou.[11]

Po Sametové revoluci bylo jednou z hlavních priorit přizpůsobit existující sociální síť (včetně důchodového systému) tržnímu hospodářství.[12] Po sestavení 1. vlády Václava Klause v roce 1992 vláda v programovém prohlášení uvedla, že mezi její základní úkoly patří mj. transformace dosavadního systému sociálního zabezpečení, tzn. oddělení jeho financování od státního rozpočtu a transformaci na soustavu samostatných pojišťovacích ústavů, financovaných z příspěvků zaměstnavatelů, zaměstnanců a samostatně podnikajících osob, popřípadě státu.[13] Tyto sliby vláda postupně zčásti splnila, např. zákonem č. 42/1994 Sb. o zavedení penzijního připojištění či zákonem č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění.[14][15]

V letech 1995–1996 se v reakci na reformy v Maďarsku a Polsku rozproudila odborná diskuze nad možnými scénáři důchodové reformy, včetně zavedení tzv. povinného fondového pilíře. Tento způsob financování byl zmíněn i v prohlášení 2. Klausovy vlády z roku 1996. Ovšem tato vláda vydržela u moci pouze rok a půl, přičemž následující úřednická vláda Josefa Tošovského avizovala, že nebude usilovat o žádná konkrétní opatření a po vítězství ČSSD ve volbách v roce 1998 byl tento přístup odsunut na neurčito. I přes sliby různých vlád nebylo oddělení financování od státního rozpočtu realizováno.[12]

Přelom tisíciletí přinesl stále intenzivnější debatu kolem nutnosti důchodové reformy, avšak všichni zúčastnění si uvědomovali, že takováto reforma bude vyžadovat konsenzus napříč stranami. O jeho dosažení bylo za vlád ČSSD mezi lety 1998–2006 usilováno několikrát, např. vytvořením komise pro důchodovou reformu v Poslanecké sněmovně, nebo tzv. Bezděkovou komisí, která přinesla mimo jiné závěr o nutnosti důchodové reformy. O to samé se pokoušely i vlády ODS mezi lety 2006–2010, také převážně neúspěšně. Nejčastějším důvodem ke sporům mezi vládou a opozicí bylo navýšení věku odchodu do důchodu.[12]

Petr Nečas, předseda vlády mezi lety 2010–2013, navázal na své působení ve funkci ministra práce a sociálních věcí a spolu s opoziční ČSSD vytvořil pracovní expertní skupinu, která přinesla hmatatelné výsledky v oblasti tzv. před důchodů, stejně jako zjištění, že skupina odborníků při správných podmínkách může dosáhnout obecně přijatelného a kvalitního řešení.[12]

Ne tak obecně akceptovatelné a kvalitní řešení důchodové reformy byly vládní zákony o Malé a Velké důchodové reformě. Malá důchodová reforma, která mimo jiné zvětšovala důchody pro lidi s vyšším příjmem, byla kritizována především ČSSD jako nedostatečná a elitářská.[16] I přesto ovšem vstoupila v říjnu 2011 v platnost. Velká důchodová reforma (jíž je označováno zavedení II. pilíře důchodového systému), která vešla v platnost v roce 2013, procházela podobnou kritikou, a to nejen ze strany opozice, ale také odborníků. Navíc průzkumy ukázaly, že přes 70 % občanů se zavedením II. pilíře nesouhlasí.[17] Reforma prošla sněmovnou většinou pouze jednoho hlasu, což vedlo prezidenta Václava Klause k jejímu nepodepsání. Důvodem byla podle něj absence odborného konsenzu.[12] ČSSD deklarovala, že pokud vyhraje volby, II. pilíř zruší, a jelikož se tak po pádu Nečasovy vlády a vyhlášení voleb doopravdy stalo, II. pilíř byl ke dni 1. 1. 2016 zrušen.[18]

Důchodový systém před reformou institucionálně zastřešovala Sociální pojišťovna a byl postaven na principu průběžného financování. Spočíval v tom, že stát, ekonomicky aktivní obyvatelé a jejich zaměstnavatelé, přispívali do společného fondu, z něhož se vyplácely důchody současným důchodcům. Nárok na důchod z tohoto systému vznikal dovršením 60. roku života u mužů a 53. až 57. roku u žen, v závislosti na počtu dětí. K reformě došlo z důvodu nižší míry zásluhovosti. Podle toho by všichni lidé dostávali zhruba stejné důchody bez ohledu na to, kolik během svého aktivního života vydělávali. Lze tedy říci, že ti, co vydělávali relativně více, přispívaly na důchody těm, co vydělávali méně. Lidé tedy nebyli ochotni platit vyšší odvody na důchod, protože maximální výše důchodu, kterou mohli od státu dostat, byla zákonem omezena. Za negativum můžeme považovat i způsob výpočtu důchodu, ve kterém se v úvahu bralo pouze pět výdělečně nejlepších let z posledních deseti let před odchodem do důchodu, což nemuselo odpovídat příjmem z ekonomicky nejlepšího věku člověka.

Cílem této reformy bylo vytvořit příležitost pro vyšší důchody, které by ve větší míře závisely na vlastním úsilí obyvatelstva. Umožnila také rozšíření zdrojů financování důchodů a tím snížení tlaku na státní rozpočet v budoucnosti. Nový důchodový systém je založen na 3 pilířích: první dva pilíře jsou povinné a třetí je dobrovolný.

• I. pilíř – povinné důchodové pojištění je dávkově definované a průběžně financované pojištění zajišťované sociálním pojištěním. Jeho podstatou je úzká provázanost na ekonomickou aktivitu občanů a jejich příjmů. Projevem výrazného prvku zásluhovosti v tomto systému je propojenost výšky plateb do systému s výškou poskytovaných dávek. Nároky pojištěnce vůči pojišťovně se odvíjejí od zaplaceného pojistného, které je hlavním zdrojem financování systému důchodového pojištění
• II. pilíř – starobní důchodové spoření je příspěvkově definované pojištění financované prostřednictvím kapitalizace, které zajišťují důchodové správcovské společnosti. Druhý pilíř je příspěvkově definovaný, tj. výška důchodové dávky závisí na zaplacených příspěvcích do II. pilíře a jejich zhodnocení. Prostředky střadatelů zařizují penzijní fondy (tzv. DSS-ky). Starobní důchodové spoření má spolu s penzijním pojištěním (I. pilířem) zajistit střadateli příjem ve stáří a pozůstalým v případě jeho úmrtí. Vstup do druhého pilíře pro osoby mladší 35 let je dobrovolný, po vstupu do tohoto pilíře se starobní důchodové spoření stává povinné.
• III. pilíř – dobrovolné penzijní spoření je příspěvkově definované pojištění financované prostřednictvím kapitalizace, které zajišťují doplňkové důchodové společnosti. Penzijní spoření má umožnit účastníkům získat penzijní příjem ve stáří a penzijní příjem v případě skončení výkonu v tzv. rizikových prací. Vstup do třetího pilíře je povinný pro zaměstnance, který takové rizikové práce provádí, a to do 30 dnů od zahájení výkonu těchto prací. Pro ostatní zaměstnance a osoby starší 18 let je vstup do III. pilíře dobrovolný.[19][20]

Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny dále zavedlo od prvního července 2015 do důchodového systému minimální důchod, který přispívá ke zvýšení životní úrovně důchodců s nízkými důchody a zároveň zajišťuje lidem, kteří celý život pracovali, aby se po odchodu do důchodu neocitli v hmotné nouzi. Pojištěnci, kteří získají minimálně třicet let důchodového pojištění, splní podmínky nároku na důchod a po dovršení důchodového věku je jejich přiznán důchod nižší než minimální, dostávají automaticky minimální důchod. Důchodcům se započítává pouze doba důchodového pojištění, během které byl jejich příjem přibližně na úrovni čtvrtiny průměrné mzdy v daném roce. Výše minimálního důchodu se mění v závislosti na délce takového období důchodového pojištění. Například v roce 2015 byl minimální důchod následující: při 30 letech pojištění 269,50 eura, při 40 letech 311,10 eura atd.

Důchodové správcovské společnosti byly založeny s cílem institucionálně zajistit II. pilíř důchodového systému. Jejich zakladateli mohli být pouze renomované finanční instituce jako banky či pojišťovny. Hlavní náplní činnosti DSS-ek je správa a investování prostředků na osobních důchodových účtech svých střadatelů. Každá důchodová správcovská společnost je ze zákona povinna vytvořit tři penzijní fondy. Střadatel se následně může svobodně rozhodnout, kterou ze správcovských společností si vybere, a v rámci ní který fond si zvolí.[21]

• Starobní důchod

• kniha Doplňkové penzijní spoření a důchodové spoření ... https://web.archive.org/web/20161001184745/http://www.certifikacni.cz/Doplnkove-penzijni-sporeni-a-duchodove-sporeni-cl1764.aspx