Autoritarismus

Autoritářský režim je forma vlády, která se vyznačuje silnou centralizovanou mocí jež omezuje práva lidí zasahovat do politiky. Jednotlivé svobody jsou podřízeny státu a neexistuje jeho ústavní odpovědnost.[1] Autoritářský systém se obvykle charakterizuje těmito rysy: omezený politický pluralismus, zakládání jeho legitimity založené na emocích, minimální sociální mobilizace a neformálně definovaná výkonná moc s často malými a měnícími se pravomocemi.

Definice

Oproti režimu totalitnímu je zde nahrazena ideologie za mentalitu. Je třeba rozlišovat autoritu, která se opírá o legitimitu a moc, tudíž vychází zdola od lidu, od autoritarismu, který vládne shora.[2]

Dodnes nejpoužívanější definici vytvořil španělský sociolog a politolog Juan José Linz v šedesátých letech dvacátého století. Ten autoritarismus klasifikoval jako „politický systém s omezeným neodpovědným politickým pluralismem, který nemá vypracovanou vůdčí ideologii, ale zato výraznou mentalitu, vyznačuje se absencí intenzivní a extenzivní politické mobilizace (s výjimkou některých etap svého vývoje) a vůdce nebo malá skupina disponují mocí, která formálně má nejasně vymezené, avšak snadno předvídatelné hranice[3]

Charakteristika

Autoritářské státy se vyznačují nízkou mírou ideologizace.[4]Autoritarismus se nesnaží podsouvat občanům jedinou správnou ideologii. Pokud nějaká ideologie existuje, není hluboce propracována, a tak ani po občanech nebývá vyžadována její neustálá demonstrace. Neexistuje jedna masová politická strana a nedochází ke splývání strany a státních institucí.[3]Nelpí na stranické oddanosti, či jiných projevech politické mobilizace. Dokonce lze hovořit o její plné absenci. Nejvýraznějším rysem autoritarismu je limitovaný pluralismus. Režim se nesnaží o ovládnutí soukromého života svých občanů a připouští existenci nestátních organizací a institucí jako jsou církve či univerzity, které mohou mít politický přesah. Taktéž sféře soukromého podnikání je ponechána poměrná svoboda. Neznamená to ovšem, že režim nevyžaduje loajálnost. Významným znakem autoritářských režimů je orientace do sebe, soustředí se pouze na svou vlastní politickou moc a nesnaží se o expanzi do jiných zemí. Monopolu politické moci se obvykle dosahuje vyloučením mas z politiky.[2]Důležitý pojem pro autoritarismus je autoritativní mentalita (= způsob myšlení a cítění, emocionálního rázu). Existuje několik druhů mentalit: úřednická, vojenská, církevní. Koncept je úzce spojen se symbolikou, se kterou režim efektivně komunikuje. „Vynalézají rozmanité cesty ve způsobech spojení mezi symbolem a společenskou realitou, kdy symbol realitu nezřídka nahrazuje či posléze vytváří.[5]

Typy autoritativních režimů

Dalším z teoretiků autoritarismu je německý politolog Wolfgang Merkel. Ten teorii rozvedl a komplexněji vypracoval. Své závěry vyjádřil v následujících devíti typech autoritativních režimů:

  • Komunistické autoritativní režimy
    • Reálnou moc komunistického autoritativního režimu drží strana. Režim připouští minimální pluralismus. Typickým příkladem je komunistický režim v polské či maďarské podobě a stalinské éře Sovětského svazu
  • Fašistické autoritativní režimy
    • Ačkoli existuje stranická moc, reálnou moc drží vůdce.  Od totalitních forem se tento typ liší nedokonalostí, nedotažeností charakteristických rysů. Typickým příkladem je fašistická moc v Chorvatsku (1941–1945), Rumunsku (1940–1944), na Slovensku (1939–1945) a na počátku Mussoliniho vlády v Itálii.
  • Militaristické režimy
    • Důraz je kladen na patriotismus, národní bezpečnost, klid a pořádek. Hlavní úkol režimu je modernizace země. W. Merkel rozlišuje dva typy militaristického režimu: – byrokraticko-militaristické, kde vládne junta necharakteristických vojáků (Latinská Amerika v 60. a 70. letech 20. století, Thajsko mezi lety 1958–1988, Jižní Korea v letech 1961–1988) – militaristicko-vůdcovský, kde moc drží vojenský vůdce (Frankův režim ve Španělsku, Ghana v letech 1981–1992, Paraguay pod vládou Alfreda Stroessnera atd.)
  • Organicko-etatistické autoritativní režimy
    • Tento model chce zajistit institucionalizovanou reprezentaci různorodých zájmů moderních společností. Základní myšlenkou je předpoklad, že lidé jsou přirozeně členy různých sociálních skupin (zaměstnání, univerzity, farnosti, obce atd.), jež stojí v kontrastu k uměle vytvářeným velkým skupinám (například politickým stranám). Ty totiž nanejvýš rozdělují lidi, a to i na nejnižší úrovni a předpokládají existenci profesionálních politiků a stranických aparátů odtržených od všedního života. Organický etatismus se zaváděl např. v Salazarově Portugalsku (1926–1938), Dollfusově a Schuschniggově Rakousku (1934–1938), ale i ve Frankově Španělsku a Mussoliniho Itálii.
  • Rasistické autoritativní režimy
    • Předpokládá trvalou a právně ukotvenou politickou dominanci menšinové rasy nebo či etnické skupiny nad skupinou většinovou. Uvnitř privilegované skupiny jsou dodržovány základní demokratické principy. Příkladem je Jihoafrická republika v období apartheidu.
  • Modernizační autoritativní režimy
    • Tento typy je vyčleněný z byrokraticko-militaristického režimu, který je nastolen za účelem modernizace neindustriální a tradiční společnosti.Příkladem je Pinochetova Chile, Násirův Egypt či Perónova Argentina.
  • Teokratické autoritativní režimy
    • Reálná moc je v rukou náboženské autority. Mají silný sklon k totalitarismu. Příkladem je Tibet v období 1911–1950. 
  • Dynastické (královské, monarchistické) autoritativní režimy
    • Stojí na dynastickém principu.Jedná se především o absolutistické monarchie. Neexistují volby, nemají ústavu a exekutivní i výkonná moc je v rukou krále. Dnes je najdeme v šejkovských zemích Perského zálivu, v Saúdské Arábii nebo v době středověkých evropských královstvích.
  • Sultanistické autoritativní režimy
    • Sultánova moc není ničím omezena. Režiím manipuluje se symboly, neexistuje vláda zákona a setkáváme se s nízkou mírou institucionalizace. Mezi sultanistické režimy patří Haiti pod Duvalierem, Severní Korea pod Kim Ir Senem či Filipíny pod Marcosem.[5]

Příklady států považovaných za autoritářské

Autoritářská komunistická strana Číny
Salmán bin Abd al-Azíz, král Saúdské Arábie

Důležité znaky

  • Je možná existence odlišných politických postojů – ty ale nemají příliš velký vliv.
  • Je možná svobodná existence subjektů, které jsou nezávislé na politické moci.
  • Občanům není vnucována žádná ideologie.
  • Vládne jeden člověk nebo malá skupina osob.
  • Je existence jediné politické strany a ta splývá se státem.[17]

Autoritarismus se ve všech těchto znacích (s výjimkou určitých období) liší od totalitarismu.[17]

Aspekt srovnání Autoritativní režim Totalitní režim
autonomie společenských

struktur a nepolitické sféry

Ano Ne
kontrola všech aspektů života

společnosti

Ne Ano
snaha o absolutní kontrolu

ekonomické činnosti

Ne Ano
vůdčí úloha jediné masové strany ne/omezená Ano
ovládnutí vládních struktur

představiteli vládnoucí strany

Ne Ano
legální či pololegální politická opozice Ano Ne
existence vůdčí ideologie Ne Ano
masový teror doléhající na celou

společnost

Ne Ano
vypořádávání se s politickými

protivníky prostřednictvím násilí

Ano Ano
politická mobilizace obyvatel ne/omezená Ano
snaha o expanzi Ne Ano
vzor pro jiné země ne/omezená Ano

[5]

Reference

  1. SEKIGUCHI, Masashi. Government and Politics. [s.l.]: Eolss Publishers Company Limited, 2009. Dostupné online. ISBN 9781848269699. S. 92.
  2. HEYWOOD, A. Politologie. 3. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. S. 60.
  3. LINZ, J. Totalitarian and Authoritarian Regimes. London: Boulder, 2000.
  4. KUBÁT, M. Úvod do studia politické vědy. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. Kapitola Autoritativní a totalitní politické systémy.
  5. BALÍK, S; KUBÁT, M. Teorie a praxe nedemokratických režimů. 2. vyd. Praha: Dokořán, 2012.
  6. When the music dies: Azerbaijan one year after Eurovision. Aljazeera [online]. Dostupné online.
  7. Profile: Alexander Lukashenko. BBC [online]. 2007. Dostupné online.
  8. China, Political Governance. New York Times [online]. Dostupné online.
  9. Egypt’s Resurgent Authoritarianism: It’s a Way of Life. Carnegie Endowment [online]. 2014. Dostupné online.
  10. Totalitarian and Authoritarian Regimes. [s.l.]: Lynne Rienner Publishers Dostupné online. ISBN 9781555878900. S. 36.
  11. Z dvaceti dvou muslimských zemí není ani jedna demokratická; Turecko cestu k demokracii a svobodě opouští. Islám a demokracie nefunguje, soudí politologové. Co napsal expert, hlavně na adresu Arabů?. Krajskelisty [online]. Dostupné online.
  12. U.S. Reaffirms Military Ties With Cambodia. The New York Times [online]. 2012-11-16. Dostupné online.
  13. Vojenské posilování Ruska vzbuzuje v Pobaltí obavy. Natoaktual.cz [online]. 2016-07-07 [cit. 2021-05-22]. Dostupné online.
  14. Lee Kuan Yew leaves a legacy of authoritarian pragmatism. The Guardian [online]. 2015-03-23. Dostupné online. ISSN 0261-3077.
  15. The dark side of the United Arab Emirates. New Internationalist [online]. 2015-09-07. Dostupné online.
  16. Rising competitive authoritarianism in Turkey. S. 1581–1606. Third World Quarterly [online]. 2016-09-01. Roč. 37, čís. 9, s. 1581–1606. Dostupné online. ISSN 0143-6597.
  17. NEDEMOKRATICKÉ POLITICKÉ REŽIMY [online]. [cit. 2016-02-26]. Dostupné online.

Související články

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.