Evropský stabilizační mechanismus

Změna Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU, součást primárního evropského práva) spojená s ESM proběhla poprvé tzv. zjednodušenou procedurou pro změnu zakládacích smluv upravenou v čl. 48 odst. 6 Smlouvy o EU, tj. formou rozhodnutí Evropské rady. O okamžitém zahájení tohoto postupu rozhodla Evropská rada na svém zasedání ve dnech 16. – 17. prosince 2010, kde bylo rovněž dojednáno i znění samotného Rozhodnutí.[2] V březnu 2011 vyslovil souhlas s doplněním smlouvy Evropský parlament.

Poslanecká sněmovna ČR vyslovila souhlas s ratifikací Rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění článek 136 SFEU, pokud jde o mechanismus stability pro členské státy, jejichž měnou je euro dne 5. června 2012.[3] Senátem ČR byla ratifikace schválena zhruba o měsíc dříve 25. dubna 2012.[4]

Dodatek o délce dvou vět, který byl včleněn do článku 136 SFEU coby odstavec 3, zní:

Členské státy, jejichž měna je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.

Na základě tohoto dodatku byl mezivládní dohodou ustanoven Evropský stabilizační mechanismus.

ESM disponuje upsaným kapitálem ve výši 700 mld. EUR. Z toho 80 mld. představuje splacený kapitál a 620 mld. přislíbený kapitál, který může být v případě nutnosti poskytnut členskými zeměmi eurozóny podle daného distribučního klíče. Konstrukce tohoto klíče je odvozena z podílů národních centrálních bank eurozóny na splaceném kapitálu Evropské centrální banky. Méně vyspělým ekonomikám (měřeno ukazatelem HDP na obyvatele v tržních cenách pod hranicí 75 % průměru EU) je po přechodné období 12 let poskytován zvýhodněný klíč.[7]

(tabulka je aktuální k roku 2010)

Paolo Manasse z Boloňské univerzity v roce 2011 ještě před vznikem ESM poukazoval na čtyři problémové body. Zaprvé, úvěrová kapacita ve výši 500 mld. eur je příliš nízká v porovnání s úrovněmi dluhů některých problémových států. Zadruhé, systém financování je postaven spíše na garancích, než na předem splaceném kapitálu. Aktivování těchto garancí v době krize může vést ke zvýšení zadlužení některých členských států a vyvolat tím nežádoucí efekty nákazy. Zatřetí, mechanismus hlasování je postaven (na rozdíl od IMF) na jednomyslnosti ministrů financí eurozóny. Každá členská země tak v Radě guvernérů disponuje právem veta a může zablokovat jakoukoliv půjčku. To může být v době krize a nutnosti rychého jednání paralyzující. Začtvrté, Evropská komise má za úkol provádět hodnocení udržitelnosti veřejného dluhu státu přijímajícího finanční pomoc. Pokud dojde k závěru, že je dotčený stát nesolventní, ESM může poskytnout půjčku jen v takovém rozsahu, v jakém se do pomoci zapojí soukromý sektor. Vzhledem k tomu, že státy v problémech ztrácí přístup na finanční trhy právě z důvodu, že je investoři považují za nesolventní, Komise pravděpodobně dojde ke stejnému závěru. Tímto oficiálním stanoviskem Evropa může dle Menasse odstartovat navyšování rizikových prémií na dluhopisech stávajících či očekávaných klientů ESM, čímž krizi reálné insolvence (která byla do té doby pouze hypotetická) vlastně způsobí.[8]

V době, kdy byl ESM zřizovaný, byl také kritizován za to, že pomůže pouze jako pojistka při řešení budoucích krizí, nepomůže však uspokojivě vyřešit krizi tehdy probíhající. Wolfgang Münchau ve stejném článku také poukazoval na problém nepřipravenosti politických systémů v členských státech na to, až někdy dojde k aktivaci záruk a nutnosti doplnění finančních prostředků. Jakkoli žádoucí a efektivní přeshraniční řešení krize potom přijde do konfliktu s dynamikou domácí politiky v členských státech.[9]

Béla Galgóczi z Institutu Evropských odborových svazů zase ESM považuje za symbol změny paradigmatu v evropské integraci, kdy se opouští od sociální dimenze, solidarity a imperativu konvergence, a klade se místo toho důraz na úsporné politiky a přísná opatření ke znovunastolení konkurenceschopnosti tzv. deficitních zemí.[10]

O ESM je v současné době diskutováno jako o možném poskytovateli trvalého jistícího mechanismu v rámci bankovní unie. Tento jistící mechanismus by měl sloužit jako pojistka poslední záchrany v případě, že by došlo k vyčerpání jednotného fondu pro řešení krizí, jež si pro případné krize naplňuje sám bankovní sektor.

Další možná role pro ESM byla naznačena v projevu předsedy Evropské komise Junckera v září 2017. ESM má být podle Junckera postupně proměněn v Evropský měnový fond (EMF). EMF má být časem pevně zakotven v EU (zatím je totiž ustaven mezivládní smlouvou).[11] Konkrétní návrh v tomto směru Komise představila v prosinci 2017.[12] [13] Tento návrh však zatím mezi členskými státy nenašel větší podporu.