Vilém Pospíšil

Pospíšil po maturitě na pelhřimovském gymnáziu[7] vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Vzhledem k tomu, že pocházel z chudších poměrů, přivydělával si například jako člen redakce časopisu Politik, což mu pomohlo získat značný rozhled a známosti.[7] Po dokončení studií se věnoval národohospodářství a přispíval odbornými články do tehdejších novin Národní politika.[4] Pracovat začal v soudní službě,[7] avšak již roku 1902 přestoupil na pozici úředníka do Městské spořitelny pražské. Roku 1917 se stal jejím ředitelem a v letech 1919 až 1926 dokonce zastával funkci jejího vrchního ředitele.[4][8]

Během první světové války byl činný v odbojovém uskupení Maffie.[4][8] Spolu s Jaroslavem Preissem navíc během válečných let sepsali návrh takzvaného základního hospodářského zákona, který obsahoval jak krátkodobé, tak dlouhodobé cíle nutné k převzetí hospodářské moci po očekávané porážce Centrálních mocností.[9]

Po válce se aktivně podílel na československé měnové odluce v roce 1919. Během působení v Městské spořitelně pražské coby vrchní ředitel byl také místopředsedou Bankovního výboru Bankovního úřadu při ministerstvu financí, což byla tehdejší centrální banka Československa a Bankovní výbor byl jejím řídícím orgánem.[10] Spolu s tím byl i prvním předsedou Svazu československých spořitelen (což bylo kontrolní a organizační ústředí všech spořitelen v republice),[8][11] na jehož založení se roku 1920 významně podílel. A z jeho popudu vznikl roku 1924 (zákonem číslo 238/1924 Sb.) též Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé,[4] který měl podpořit spořivost zvýšením bezpečnosti vkladů a tím zajistit příznivý rozvoj peněžnictví.[12] Tento fond byl posléze v roce 1949 zrušen (zákonem číslo 157/1949 Sb.) a jeho veškerá práva i závazky přešly na Československý stát.[13] Republiku Pospíšil také zastupoval ve finanční komisi Společnosti národů, v níž například prosadil jednotný postup členských zemí v oblasti potírání penězokazectví.[8]

Po vzniku Národní banky Československé roku 1926 se na slavnostním zasedání konaném ve Smetanově síni Obecního domu v Praze[3] stal 1. dubna jejím prvním guvernérem. Během svého působení v bance navíc připravil převedení koruny československé roku 1929 na zlatý základ.[4] Kvůli názorovým rozporům s Karlem Englišem na devalvaci československé měny však na funkci guvernéra 16. února 1934 rezignoval.[14][15] V té době totiž probíhala světová hospodářská krize, a ta v letech 1929 až 1934 zasáhla i Československo. Během krize se na světových trzích zvyšovala cena zlata, jejímž následkem byl silný deflační tlak na měny, které byly na zlato vázány. Mezi takové patřila i československá koruna. Objevily se dva názorové proudy na řešení nastalých potíží s měnou. Dle jednoho, který byl podporován národní bankou v čele s Pospíšilem, se měl ponechat zlatý obsah koruny a jejímu znehodnocování se mělo přizpůsobovat postupnou úrokovou, mzdovou, rozpočtovou, devizovou a cenovou politikou. Podle druhého proudu, reprezentovaného například Karlem Englišem, se mělo prostřednictvím snížení zlatého obsahu iniciovat takové znehodnocení koruny, které by obnovilo soulad její kupní síly s kupní silou zlata, a tím se vyhnout dlouhodobému procesu adaptace všech hospodářských čísel. Vláda se nakonec rozhodla pro druhé – devalvační – řešení, a na protest proti tomu podal guvernér Pospíšil s celou bankovní radou demisi. Guvernérem byl 23. února 1934 jmenován Engliš, a ten krátce po svém jmenování snížil zlatý obsah koruny o šestinu na 37,15 mg. Některé státy mající také měnu navázanou na zlato přistoupily ke snížení později, a tomu se přizpůsobila i československá měna, která byla v říjnu 1936 devalvována znovu, a sice opět o šestinu na 31,21 mg. Po těchto devalvacích se již cenový i měnový vývoj stabilizoval.[16]

Na konci 30. let byl Pospíšil československou vládou jmenován zmocněným ministrem Československé republiky pro mezinárodní finanční jednání.[8][17] Absolvoval tak jednání například v Bruselu, Janově či Londýně.[4]

Pospíšilův dům na pražském Spořilově

Roku 1938 byl obecním zastupitelstvem jmenován čestným občanem Nového Rychnova za zásluhy o rozvoj obce,[17][18] v níž si začal v červnu roku 1932 poblíž silnice na Čejkov[19] stavět vlastní vilu.[18] Navíc sem často jezdíval trávit své dovolené.[7] U příležitosti 130. výročí Pospíšilova narození (v roce 2003) odhalili místní občané u vchodu na radnici v Novém Rychnově jeho pamětní desku.[20] Během svého pražského působení bydlel ve vile na Spořilově, v ulici Roztylské sady číslo 1212/21.[4]

Pospíšil byl také významným sponzorem a donátorem. Například na Křemešníku je poutní kostel a jeho okno poblíž oltáře je ozdobeno vitráží darovanou právě Pospíšilem.[7] Ve své rodné obci se zas významně finančně podílel na vybudování pomníku padlým, který byl slavnostně odhalen a svěcen v červnu 1938.[17]

Pospíšil po výslechu na gestapu (kvůli účasti na protinacistickém odboji) dne 27. listopadu 1942 v Praze zemřel. Jeho pohřbu a uložení do rodinné hrobky se 3. prosince 1942 účastnilo množství lidí z Pospíšilovy rodné obce i hostů.[6][17][18]

Roku 1943 byla Pospíšilovým jménem zřízena Nadace pro chudé s jměním ve výši 10 000 korun. Národní banka pro Čechy a Moravu (což byla centrální banka v době protektorátu) dále věnovala k uctění jeho památky částku 5000 korun určenou nadaným studentům obchodní akademie z Nového Rychnova.[17][18]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vilém Pospíšil na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vilém Pospíšil