Valdemar Dánský

Valdemar se narodil jako nejmladší dítě ze šesti dětí dánského krále Kristiána IX. a jeho manželky Luisy Hesensko-Kasselské. Vychováván byl v dánském královském paláci společně s nejmladší ze svých tří sester princeznou Thyrou.

V létě roku 1874 doprovázel svého otce při jeho návštěvě na Islandu při oslavách milénia. Po konfirmaci v tomtéž roce zahájil, jak to bylo obvyklé u princů v té době, vojenské vzdělání na námořní akademii. V roce 1879 se stal podporučíkem a v roce 1880 poručíkem. Stal se vášnivým námořníkem a v následujících letech se účastnil řady námořních expedic.

V roce 1885 se princ Valdemar oženil s francouzskou princeznou Marií Orleánskou (1865–1909), pravnučkou posledního francouzského krále Ludvíka Filipa I. Nejdříve se uskutečnil 20. října civilní sňatek v Paříži, o dva dny později 22. října pak církevní obřad na zámku v Eu, v rezidenci prince Filipa, hraběte pařížského. Mezi nejváženější hosty na svatbě patřili Valdemarova matka, královna Luisa, princ a princezna z Walesu a Mariini rodiče, vévoda a vévodkyně z Chartres. Sňatek byl zřejmě motivován politicky, ale mezi manželi panovala skutečná láska. Z jejich spokojeného manželství vzešlo pět potomků, čtyři synové a nejmladší dcera:

• Aage (1887-1940), od roku 1914 hrabě z Rosenborgu (titulu prince pozbyl po nerovném sňatku bez svolení) (syn)
• Axel (1888-1964), ∞ 1919 švédská princezna Markéta (dva synové)
• Erik (1890-1950), od roku 1923 hrabě z Rosenborgu (titulu prince pozbyl po nerovném sňatku bez svolení) (syn a dcera)
• Viggo (1893-1970), od roku 1923 hrabě z Rosenborgu (titulu prince pozbyl po nerovném sňatku bez svolení), ∞ 1924 Eleanor Green (manželství zůstalo bezdětné)
• Markéta (1895-1992), ∞ (1921) princ René Bourbonsko-Parmský (tři synové a dcera Anna Bourbonsko-Parmská; ta se stala manželkou bývalého rumunského krále Michala I.)

Princ Valdemar se svými sourozenci při setkání u příležitosti 40. výročí sňatku jejich rodičů v roce 1882 (zleva Vilém, Alexandra, Marie Sofie, Frederik, Thyra, Valdemar) .

Vzhledem k tomu, že manželé byli rozdílného náboženského vyznání, bylo předem dohodnuto, že synové budou vychováváni v luteránské víře, již vyznával otec, a dcery v katolické víře matčině. Tak se také skutečně stalo - čtyři jejich synové se stali luterány, kdežto jediná dcera katoličkou a provdala se posléze za katolického prince.

Marie Orleánská sdílela Valdemarovu lásku k moři a námořnictví, na výraz této sounáležitosti si nechala na rameno vytetovat kotvu.

Jeho bratru Vilémovi byl nabídnut řecký trůn a on se stal v roce 1863 řeckým králem pod jménem Jiří I. Podobně i princi Valdemarovi byla nabídnuta možnost usednout na některý z evropských trůnů, a to dokonce dvakrát: poprvé mu jeho švagr, ruský car Alexandr III. v roce 1887 nabídl trůn Bulharského knížectví, který se uprázdnil po abdikaci dosavadního knížete Alexandra, Valdemar však odmítl, mimo jiné proto, že mezi Bulharskem a Řeckem panovalo nepřátelství, což by znamenalo, že by stál proti svému bratrovi; kromě toho nechtěl přivést svou milovanou ženu do nestabilního prostředí balkánského knížectví. Když mu byl roku 1905 nabídnut (ruským carem Mikulášem II. a německým císařem Vilémem II.) dosud neobsazený trůn Norska, odmítl i tuto nabídku; norským králem se pak stal Valdemarův synovec Carl (syn staršího bratra Frederika VIII.). Valdemar se celoživotně věnoval námořní kariéře; třebaže to zcela neodpovídalo jeho společenskému statusu královského prince, zcela to vyhovovalo jeho založení a zálibám.

Princ Valdemar zemřel ve věku 80 let 14. ledna roku 1939. Jeho ostatky byly pochovány v katedrále v Roskilde, místě posledního odpočinku dánské královské rodiny.