Václav Vlček (spisovatel)

Václav Vlček (1. září 1839 Střechov nad Sázavou[1] — 17. srpna 1908 Královské Vinohrady[2]) byl český spisovatel, novinář, dramatik a básník. Od roku 1870 do konce života redigoval revui Osvěta, v níž publikoval množství literárních prací a populárně vědeckých článků více než stovky významných i začínajících českých autorů; časopis byl velmi oceňovaný a oblíbený ve vlasteneckých kruzích. Ve vlastní tvorbě se soustředil na povídky, romány a dramata čerpající z historie i současných námětů. Psal idealizovaným realistickým stylem, snažil se o kultivování vkusu a pozvednutí morálky čtenářů v národním duchu. Na jeho historické povídky navázali Václav Beneš Třebízský a Alois Jirásek.

Václav Vlček
Václav Vlček (1881)
Narození1. září 1839
Střechov nad Sázavou
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí17. srpna 1908 (ve věku 68 let)
Královské Vinohrady
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtíkardiovaskulární onemocnění
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povolánínovinář, dramatik, publicista, politik
NárodnostČeši
VzděláníBudeč (škola), Karlo-Ferdinandova univerzita
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Václav Vlček se narodil 1. září 1839 ve Střechově u Kácova v rodině sedláka jako nejmladší z osmi dětí. Roku 1851 odešel do Prahy na Amerlingovu Budeč, odkud o rok později přestoupil na akademické gymnázium.[3] Vystudoval filologii a roku 1863 přijal místo jako suplent — nejprve na pražském akademickém gymnáziu a o dva roky později v Českých Budějovicích.[4] Tam se ihned zapojil do kulturního života. 15. října 1865 se stal členem Besedy a postavil se do čela divadelních ochotníků, se kterými uspořádal 26. prosince dvě představení — Žena panovnice a První den po svatbě. Když se roku 1867 vrátily české korunovační klenoty z Vídně (kde byly uschovány po dobu prusko-rakouské války) do Prahy, vystoupil Vlček při té příležitosti s projevem na slavnostní akademii.[5]

Vlčkovým hlavním zájmem ale byla literatura. Aby se jí mohl věnovat, opustil v prosinci 1867 k velké lítosti místní kulturní veřejnosti České Budějovice (s občany se rozloučil na slavnostním večeru)[6] a odebral se do Prahy, kde vstoupil do redakce Národních listů a časopisu Hlas. Přispíval do dvanácti časopisů a samostatně publikoval historické povídky a dramata (viz Dílo).[4]

Roku 1871 začal vydávat revui Osvěta. Byl to odvážný čin — pod stejným názvem vydával časopis krátce předtím i Ferdinand Schulz, ale musel se vzdát pro nedostatek odběratelů.[7] Ani Vlčkovy začátky nebyly jednoduché; například podle Josefa Durdíka obsahovalo první číslo příliš mnoho beletrie a málo odborných článků na výši doby. Vlček se ale snažil oslovit co nejširší veřejnost, což vyžadovalo vhodně spojit poučné s aktuálním a zábavným. Smyslem časopisu mělo být, přiblížit čtenářům různé vědecké obory (např. literární historie, biologie, slavistika, lingvistika) a umělecké proudy, přičemž nejvýrazněji byl zastoupen starý idealistický směr. Politicky propagoval práva Českého království a slovanskou vzájemnost.[4] Redaktorovy organizátorské schopnosti a jeho talent pro vyhledávání kvalitních spolupracovníků ale nakonec slavily úspěch. V osmém ročníku se již Osvětě dostalo širokého uznání. Předplatné tohoto časopisu se stalo projevem vlastenectví a k významným abonentům patřily čtenářské a osvětové spolky na venkově.[7] V polovině roku 1884 napočítal recenzent, že Osvěta dosud otiskla práce 192 autorů.[8] V jubilejním 25. ročníku (1895) podepsalo 133 spisovatelů uznání, že tento časopis vykonal velké kulturní a vlastenecké dílo ve směru obrany národního sebezachování. Do ostrých stranických sporů se nezapojoval.[4]

Vlček byl rovněž veřejně činný. Určitou dobu byl členem zastupitelstva a městské rady (ve funkci výběrčího potravní daně), zastával funkci jednatele Svatoboru a předsedy literárního odboru Umělecké besedy.[9] Vystupoval s veřejnými projevy, např. r. 1874 na slavnosti V. Kl. Klicpery v Chlumci (1874) a J. E. Vocela v Kutné Hoře (1876); promluvil rovněž na pohřbech Vítězslava Hálka a Václava Beneše Třebízského.[10]

Redaktorem Osvěty zůstal Vlček do konce života.

Rodina a úmrtí

Roku 1868 se výhodně oženil a s manželkou Annou, rozenou Kurzovou, vychoval čtyři děti (dcera Ludmila * 1869, synové Bohuslav * 1875, Vladimír * 1878 a Milan * 1879). Jako majitel domu a vydavatel časopisu byl Vlček zdatným podnikatelem. Rodina roku 1881 zakoupila novorenesanční vilu čp. 125 se zahradou na Vinohradech[11], kterou Vlček podle svého časopisu pojmenoval Vila Osvěta. Větší část domu pronajímal. V podnájmu u něj v letech 1886-1889 bydlel pozdější prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk s rodinou, 14. září 1886 se tam narodil Jan Masaryk. Jejich vztahy narušil spor o pravost rukopisů, a pravděpodobně také vliv prostředí.[12]

V posledních letech Vlček trpěl kornatěním tepen, které postupně zasáhlo srdce a znemožňovalo mu pohyb. Dostal také šedý zákal, v jehož důsledku téměř oslepl.[13] Zemřel ve své vile Osvěta na Královských Vinohradech 17. srpna 1908,[3] pohřben byl na Vinohradském hřbitově.[9]

Dílo

Vlčkovou první publikovanou prací byla alegorie o ptačí válce z roku 1859 v Humoristických listech, v níž mnozí viděli narážku na nedávné boje s Itálií. Před hrozícím postihem ho zachránil jeho učitel, farář Václav Štulc.[3] Následujícího roku vydal v témže časopise povídku Dvoje polití, oceněnou Vilímkovou cenou.[4]

Později přispíval do řady časopisů. Byl autorem básní, povídek, románů a dramat.[13] Knižně vyšly jeho práce:[14]

  • Po půlnoci (1863), první samostatně vydaný román. Námět čerpá z bitvy u Kolína (1757); název naznačuje, že pruskou porážkou skončila doba nejtěžšího útlaku českého národa.[4]
  • Eliška Přemyslovna (1866), truchlohra v pěti jednáních
  • Jan Pašek z Vratu : Obraz dějin českých věku šestnáctého (1867)
  • Milada (1869), truchlohra v pěti jednáních z doby útisku Jednoty bratrské za krále Vladislava Jagellonského. Hlavní hrdinka ze zoufalství zabije pronásledovatele (Albrechta z Kolovrat) a je popravena; činem vzbudila opovržení jak u nepřátel, tak i ve vlastních řadách, protože se tím zpronevěřila bratrské zásadě nenásilí.[15]
  • Paní Lichnická : Pověst z počátku XVI. století (1870)
  • Poslání Pražanům a tolikéž jiným měštěnínům českého jazyka (1872)
  • Jan Švehla (1873), povídka o nelítostném husitském bojovníkovi, kterého láska k dívce přesvědčila o nesmyslnosti válčení a přivedla ho k učení Chelčického; spolubojovníci ale jeho názorovou změnu nepochopili a zabili ho jako zrádce. Autor zde ilustruje přechod od husitství k Jednotě bratrské.[15]
  • O nynějších poměrech českých : desatero kapitol lidu českému (1875)
  • Věnec vavřínový (1877), podle Fr. Zákrejse jeden ze dvou jeho stěžejních románů (vedle Zlata v ohni)[16]
  • Lipany (1881), truchlohra v pěti jednáních
  • Zlato v ohni (1882), román z prusko-rakouské války[17]
  • Dalibor (1888), historický román
  • Povodeň (1891), truchlohra v pěti jednáních, podle vlastního románu Samohradův[18]
  • Černé jezero : Román mladého srdce (1893). Projevuje zde lásku k Šumavě, kterou poznal během letních pobytů.[19]
  • Druhové z mládí (1907), román
  • Sněhy a ledy : drobné příběhy a velké otázky (1908), vzpomínky

Jako spisovatel byl řazen mezi realisty, ale realita v jeho dílech byla idealizovaná. Měl smysl pro detail; navštěvoval místa děje svých prací, aby co nejlépe zapadla do skutečného prostředí. V důsledku toho ale byly také jeho práce objemné a někdy rozvláčné,[16] což se vytýkalo například románu Senohrady.[10] V některých historických pracích se nechával unášet fantazií na úkor pravdivosti podání.[13]

Po roce 1860 obnovil upadající zájem čtenářů o historickou prózu. Na jeho dílo pak navázal například Václav Beneš Třebízský nebo Alois Jirásek.[20]

Vliv na něj měli Charles Dickens a Ivan Sergejevič Turgeněv,[16] z českých autorů pak v mládí Vítězslav Hálek a Jan Neruda.[13] Myšlenkově spřízněný byl i s Karolinou Světlou.[19]

Současníci uznávali Vlčka především pro jeho odvahu, vytrvalost a cílevědomé úsilí, které projevil při založení a řízení časopisu Osvěta.[21] Kolem něj shromáždil elitní sbor literátů a vědců[19] a zejména v prvních 25 ročnících zajistil jeho vysokou úroveň.[21]

Vlček byl věrný svým ideálům a zásadám, kde na prvním místě stála „starovlastenecká“ láska k vlasti a národu.[19] Jeho hlavní snahou bylo povznesení českého písemnictví, zušlechtění vkusu, rozkvět jazyka.[20] Politicky byl mírně konzervativní, za národní zlo pokládal nejednotnost a nedostatek snahy o sjednocení Slovanstva.[21]

Reference

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Kácov
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. † Spisovatel český, redaktor „Osvěty“ Vácslav Vlček. Národní politika. 1908-08-18, roč. 26, čís. 227, s. 5. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  4. VOBORNÍK, Jan. Vlček Václav. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1907. Dostupné online. Svazek 26. S. 817–819.
  5. L. V. Václav Vlček. Budivoj. 1889-08-29, roč. 25, čís. 69, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  6. Odjezd prof. V. Vlčka. Budivoj. 1867-12-19, roč. 3, čís. 101, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  7. Osiřelá »Osvěta«. Národní listy. 1908-09-04, roč. 48, čís. 244, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  8. G. H. O Vlčkově »Osvětě«. Ohlas od Nežárky. 1884-07-12, roč. 14, čís. 28, s. 254. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  9. Vácslav Vlček. Národní listy. 1908-08-18, roč. 48, čís. 227, s. 7. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  10. L. V. Václav Vlček. Budivoj. 1889-09-01, roč. 25, čís. 70, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  11. Policejní přihláška rodiny>
  12. Jan HERBEN: Skizzář k Masarykovu životopisu, Praha 1930, s. 81-82 píše o páchnoucím potoku Botiči. dostupné online
  13. Vácslav Vlček. Národní listy. 1908-08-18, roč. 48, čís. 227, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  14. Podle seznamu prací v NK ČR
  15. Spisy Vácslava Vlčka. Ženské listy. 1875-11-01, roč. 3, čís. 11, s. 175. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  16. ZÁKREJS, František. Dva stěžejní romány od Vácsl. Vlčka. Světozor. 1886-01-08, roč. 20, čís. 5, s. 75. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  17. Obzor literární. Obzor. 1883-11-05, roč. 6, čís. 19, s. 317. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].
  18. online
  19. K čtyřicetiletému jubileu. Světozor. 1899-01-13, roč. 33, čís. 10, s. 117. Dostupné online [cit. 2011-02-25].
  20. Václav Vlček. Zlatá Praha. 1886-01-08, roč. 3, čís. 4, s. 62. Dostupné online [cit. 2011-02-25].
  21. SEKANINA, František. Památce † Vácslava Vlčka. Národní politika. 1908-08-18, roč. 26, čís. 227, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online] [cit. 2011-02-25].

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.