Tržní ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku: Nabídka a poptávka

Nepostradatelným aspektem tržní ekonomiky jsou trhy, na nichž dochází ke střetu nabídky a poptávky. Je na nich alokována většina zdrojů a čím větší tato většina je, tím spíše se dá mluvit o tržní ekonomice. Střetem nabídky a poptávky dochází k tvorbě cen. Do nich může zasahovat stát tvorbou cenových hranic, jako je například minimální mzda.

Pro správné fungování tržních ekonomik je nezbytné mít v zemi jasně definovaná a právně vymahatelná majetková práva. Už samotná existence trhu implikuje, že musí existovat něco, co je nabízeno a poptáváno (nikoliv centrálně rozhodnuto). To nemusí nutně znamenat připuštění soukromého vlastnictví, což je charakteristické pro teoretický model tržního socialismu. [5]Zpravidla jsou ale výrobní faktory v ekonomice v soukromém vlastnictví.

Kapitalistická ekonomika volného trhu je ekonomický systém, kde ceny zboží a služeb jsou volně stanoveny silami nabídky a poptávky a je jim dovoleno dosáhnout bodu rovnováhy bez zásahu vládní politiky. Obvykle to zahrnuje podporu vysoce konkurenčních trhů a soukromé vlastnictví produktivních podniků. Laissez-faire je rozsáhlejší forma ekonomiky volného trhu, kde se role státu omezuje na ochranu vlastnických práv.

Laissez-faire je synonymem toho, jak bylo během první poloviny 19. století označována přísná kapitalistická ekonomika volného trhu jako klasický liberální ideál k úspěchu. Obecně se rozumí, že nezbytné součásti fungování idealizovaného volného trhu zahrnují úplnou absenci vládní regulace, dotace, umělé cenové tlaky, vládní monopoly a žádné daně ani cla kromě toho, co je nezbytné, aby vláda poskytovala ochranu před nátlakem a krádeží, udržování míru a vlastnických práv a zajišťování základních veřejných statků. Pravicoví zastánci anarchokapitalismu považují stát za morálně nelegitimní a ekonomicky zbytečný a destruktivní. Ačkoli laissez-faire je běžně spojován s kapitalismem, existuje podobný levicový systém laissez-faire nazývaný anarchismus volného trhu, známý také jako antikapitalismus volného trhu a socialismus volného trhu, aby se odlišil od kapitalismu laissez-faire…[6][7][8] Kritici laissez-faire, tvrdí, že skutečně systém laissez-faire by byl antikapitalistický a socialistický. [9][10]

Sociální kapitalismus je kapitalistická ekonomika, která zahrnuje veřejné politiky upřednostňující rozsáhlá ustanovení pro služby sociální péče. Ekonomický mechanismus zahrnuje volný trh a převahu soukromých podniků v ekonomice, ale veřejné poskytování univerzálních sociálních služeb je zaměřeno na posílení autonomie jednotlivců a maximalizaci rovnosti. Mezi příklady současného sociálního kapitalismu patří severský model kapitalismu převládající v severní Evropě. [11]

Anglosaský kapitalismus je forma kapitalismu převládající v anglofonních zemích a typická pro ekonomiku Spojených států. Je v kontrastu s evropskými modely kapitalismu, jako je model kontinentálního sociálního trhu a severský model. Anglosaský kapitalismus označuje režim makroekonomické politiky a strukturu kapitálového trhu, které jsou společné anglofonním ekonomikám. Mezi tyto charakteristiky patří nízké sazby daně, otevřenější finanční trhy, nižší ochrana trhu práce a méně velkorysý sociální stát, který se vyhýbá schématům kolektivního vyjednávání v kontinentálních a severoevropských modelech kapitalismu. [12]

Východoasijský model kapitalismu zahrnuje silnou roli státních investic a v některých případech zahrnuje státní podniky. Stát se aktivně podílí na podpoře hospodářského rozvoje prostřednictvím dotací, podpory „národních šampionů“ a exportního modelu růstu. Skutečná praxe tohoto modelu se v jednotlivých zemích liší. Toto označení bylo aplikováno na ekonomik Číny, Japonska, Singapuru, Jižní Koreje a Tchaj-wanu. Souvisejícím pojmem v politické vědě je vývojový stát.

Sociálně tržní ekonomiku realizovali Alfred Müller-Armack a Ludwig Erhard po druhé světové válce v západním Německu. Sociálně tržní ekonomický model, někdy nazývaný rýnský kapitalismus, je založen na myšlence realizace výhod volného tržního hospodářství, zejména ekonomické výkonnosti a vysoké nabídky zboží, přičemž se zamezí nevýhodám, jako je selhání trhu, destruktivní konkurence, koncentrace ekonomické síly a sociálně škodlivé účinky tržních procesů. Cílem sociálně tržního hospodářství je dosáhnout největší prosperity v kombinaci s nejlepším možným sociálním zabezpečením. Jeden rozdíl oproti ekonomice volného trhu spočívá v tom, že stát není pasivní, ale přijímá aktivní regulační opatření. [13] Cíle sociální politiky zahrnují politiku zaměstnanosti, bydlení a vzdělávání, jakož i sociálně politicky motivované vyvážení rozdělení růstu příjmů. Charakteristikou sociálně tržních ekonoymezení pojmumik je silná politika hospodářské soutěže a kontrakční měnová politika. Filozofickým pozadím je neoliberalismus nebo ordoliberalismus. [14]

Kořeny tržního socialismu lze nalézt v klasické ekonomii, v dílech Adama Smitha, v myšlenkách Rikardovských socialistů a Filozofů mutualismu.[19]

Ve třicátých letech vyvinuli ekonomové Oskar Lange a Abba Lerner model socialismu, který předpokládal, že veřejný orgán nazýván „Ústřední plánovací radou“ může stanovovat ceny metodou pokusu a omylu, dokud se nevyrovnají mezním nákladům na výrobu, aby dosáhli dokonalé konkurence a paretova optima. V tomto modelu socialismu by byly podniky ve vlastnictví státu a řízeny jejich zaměstnanci. Zisky by pak byly vypláceny mezi obyvatelstvo v sociální dividendě. Tento model se začal označovat jako tržní socialismus, protože zahrnoval použití peněz, cenový systém a simulované kapitálové trhy, které všechny chyběly v tradičním netržním socialismu.

Novějším modelem tržního socialismu je model amerického ekonoma Johna Roemera, označovaný jako ekonomická demokracie. V tomto modelu je sociálního vlastnictví dosaženo prostřednictvím veřejného vlastnictví kapitálu v tržní ekonomice. Úřad veřejného vlastnictví by pak vlastnil hlavní podíly ve veřejně kótovaných společnostech, aby se vytvořené zisky používaly na veřejné finance a na poskytování základního nepodmíněného příjmu.

Někteří anarchisté a liberální socialisté prosazují formu tržního socialismu, kdy jsou podniky vlastněny a řízeny kooperativně jejich zaměstnanci, takže zisky přímo odměňují zaměstnance-vlastníky. Tyto družstevní podniky by si navzájem konkurovaly stejným způsobem, jako by si konkurovaly soukromé společnosti na kapitalistickém trhu. První zásadní zpracování tohoto typu tržního socialismu provedl Pierre-Joseph Proudhon a nazýval se mutualismus.

Samosprávný tržní socialismus podporovali v Jugoslávii ekonomové Branko Horvat a Jaroslav Vaněk. V samosprávném modelu socialismu by firmy přímo vlastnily jejich zaměstnanci a správní rada by byla volena zaměstnanci. Tyto kooperativní firmy by si navzájem konkurovaly na trhu jak s kapitálovým zbožím, tak s prodejem spotřebního zboží.

Po reformách z roku 1978 vyvinula Čína takzvanou socialistickou tržní ekonomiku, ve které je většina ekonomiky ve vlastnictví státu, přičemž státní podniky jsou organizovány jako akciové společnosti s různými vládními agenturami vlastnícími kontrolní akcie prostřednictvím systému akcionářů. Ceny stanoví systém převážně pomocí svobodné stanovování cen a státní podniky nepodléhají mikromanagementu vládní plánovací agentury. Podobný systém zvaný socialisticky orientovaná tržní ekonomika se objevil ve Vietnamu po reformách Đổi Mới v roce 1986.Tento systém je často charakterizován jako státní kapitalismus místo tržního socialismu, protože ve firmách neexistuje žádný smysluplný stupeň samosprávy zaměstnanců, protože státní podniky si ponechávají své zisky místo toho, aby byly rozděleny mezi pracovníky nebo vládu, a protože mnoho jich funguje jako de facto soukromé podniky. Zisky ani nefinancují sociální dividendy ve prospěch celého lidu, ani nepřijdou svým zaměstnancům. V Číně je tento ekonomický model prezentován jako předběžná fáze socialismu k vysvětlení dominance kapitalistických postupů řízení a organizace podniků jak ve státním, tak i nestátním sektoru.

V rámci křesťanské víry prosazovalo hnutí za osvobození teologie zapojení církve do kapitalismu na trhu práce. Mnoho kněží a jeptišek se integrovalo do pracovních organizací, zatímco jiní se přestěhovali do slumů, aby žili mezi chudými. Svatá trojice byla interpretována jako výzva k sociální rovnosti a odstranění chudoby. Papež byl však velmi aktivní ve své kritice teologie osvobození. Obzvláště ho znepokojovala zvýšená fúze mezi křesťanstvím a marxismem. Uzavřel katolické instituce, které vyučovaly teologii osvobození, a vyloučil některé své aktivisty z církve.[21]

Buddhistickým přístupem k tržnímu hospodářství se zabýval E. F. Schumacher ve své eseji „Buddhistická ekonomie“ z roku 1966. Schumacher tvrdil, že tržní hospodářství vedené buddhistickými principy by úspěšněji uspokojovalo potřeby obyvatel. Zdůrazňoval význam provozování činností, které se držely buddhistického učení. Tato jeho esej se později stala povinnou četbou pro kurz, který Clair Brown nabídl Kalifornské univerzitě v Berkley. [22]

• Trh (ekonomie)
• Ekonomika
• Kapitalismus
• Laissez faire