Státní plánovací komise

Státní plánovací komise (zkráceně: SPK) byla zřízena dne 22. července 1959 zákonem o Státní plánovací komisi a byla zrušena s přechodem na tržní hospodářství. Je to orgán přímo navazující na Státní úřad plánovací, zrušený (tj. de facto přejmenovaný) v den vzniku Státní plánovací komise. Na Slovensku byla zřízena Slovenská plánovací komise.[1] Státní plánovací komise zanikla k dubnu 1968 na základě zákona 53/1968 Sb.[2] Pro období 1968–1969 byla nahrazena Ministerstvem národohospodářského plánovaní, následně Federálním ministerstvem plánování (1969–1970) a od roku 1971 opět fungovala pod názvem Státní plánovací komise. Činnost komise byla ukončena v roce 1990. Poslední vyhláška vydána tímto institutem byla v roce 1990 za ČSFR.[3]

Státní plánovací komise
Průčelí budovy na nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7 v Praze-Holešovicích
PředchůdceStátní úřad plánovací
Vznik22. července 1959
SídloPraha, Česko (Státní plánovací komise)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Organizace

Ministrem-předsedou Státní plánovací komise byl místopředseda vlády. Členy, náměstky byli hospodářští ministři, představitelé hospodářského života, vědy a techniky. Členy do komise jmenoval a z ní opětně odvolával prezident na návrh vlády. Přesný počet členů byl stanoven vládou.

Státní plánovací komise měla vlastní aparát tj. de facto největší a nejdůležitější ministerstvo (shodného jména), které připravovalo poměrně detailní národohospodářské plány (zpravidla pětileté, které se na jednotlivé roky upřesňovaly), materiály a podklady pro její rozhodování. V první polovině šedesátých letech byla v SPK připravena reformní Nová hospodářská soustava, která dávala podnikům větší autonomii a zaváděla prvky hmotné zainteresovanosti, tvorbu cen na základě nabídky a poptávky (tedy tržního hospodářství). Tato Nová hospodářská soustava byla v polovině šedesátých let schválena ÚV KSČ a československou vládou a významně přispěla k liberalizaci československého hospodářství a veřejného života.[zdroj?][4][5][6][7]

Úkoly

Úkolem Státní plánovací komise bylo vypracování návrhů plánu rozvoje národního hospodářství. Návrhy plánů pak Státní plánovací komise předkládá vládě.

Dalším úkolem bylo předkládání návrhů zásadních opatření v oblasti plánování a tvorby cen. Tuto agendu přebírá v roce 1968 nově vytvořený Státní cenový úřad.[2]

Cíle

Podle § 1 výše zmíněného zákona byl cíle Státní plánovací komise takovéto:

  1. Cílem plánování rozvoje národního hospodářství Republiky československé je maximálním využíváním přírodních a ekonomických zdrojů a podmínek naší země, na základě mezinárodní socialistické dělby práce a zajišťováním proporcionálního rozvoje národního hospodářství zvyšovat hmotnou a kulturní úroveň lidu, posilovat obranyschopnost státu a vytvářet materiální podmínky pro dovršení výstavby socialismu a postupné vybudování komunistické společnosti.
  2. Plánování rozvoje národního hospodářství přísluší vládě; účastní se ho všechen pracující lid prostřednictvím odborových organizací, národních výborů a organizací družstevních, jakož i všechny orgány státní státní správy, výrobní hospodářské jednotky, podniky, závody, lidová družstva a ostatní hospodářské a rozpočtové organizace.

Členové

Mezi členy Státní plánovací komise patřili například Ota Šik nebo Oldřich Černík. Posledním předsedou Státní plánovací komise byl Vladimír Dlouhý.

Budova

Působení úřadu je spojeno s monumentalistickou budovou č. p. 1000 na nábřeží Kapitána Jaroše č. o. 7 v Praze-Holešovicích, mezi ulicí Dukelských hrdinů a Hlávkovým mostem. Železobetonová budova byla postavena v letech 1926–1929 (tři roky před sousední budovou Elektrických podniků) a původně ji užívala Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy.

Navrhl ji Jaroslav Rössler, žák Jana Kotěry. Má více než 700 místností. Průčelí, obrácené k Vltavě, zdobí nad hlavním vchodem alegorické sochy dělníků od Josefa Mařatky. Umělecky nejvýznamnější je nároží směrem k tramvajové zastávce Nábřeží Kapitána Jaroše, kde je fasáda vertikálně členěna s výraznými okny a výtvarnými prvky, včetně pamětní tabulky. Interiérové stěny jsou obloženy leštěným mramorem a žulou, venkovní vápencem. Budova byla vybavena oběžným výtahem (páternosterem), který v roce 1996 firma Kone nahradila replikou s využitím původních součástí.[8]

Budova je (2020) majetkem České republiky a jejím správcem je Generální finanční ředitelství. Působí v ní finanční úřady pro Prahu 6, 7 a 9, Specializovaný finanční úřad[9] a do začátku roku 2020 zde sídlil i Úřad městské části Praha 7.

Odkazy

Reference
  1. http://ftp.aspi.cz/opispdf/1963/031-1963.pdf
  2. [email protected], AION CS-. 53/1968 Sb. Zákon o změnách v organizaci a působnosti některých ústředních orgánů. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2022-01-06]. Dostupné online. (česky)
  3. [email protected], AION CS-. 254/1990 Sb. Vyhláška Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj a Státní plánovací komise, kterou se.... Zákony pro lidi [online]. [cit. 2022-01-06]. Dostupné online. (česky)
  4. Článek v Rudém právu ze dne 6. 3. 1963 Problémy kolem experimentu
  5. Stanovisko CZV KSČ ve Státní plánovací komisi k návrhu na odvolání ředitele odboru metodicko-právního ze dne 25. 2. 1971
  6. Zdislav Šulc “Z jeviště a zákulisí české politiky a ekonomiky (Vzpomínky novináře a ekonoma 1945-1995)” Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky č.4/2009
  7. 55/1965 Sb. Metodické pokyny Státní plánovací komise pro vypracování státního plánu rozvoje národního hospodářství
  8. Dělnická úrazová pojišťovna, Úřad MČ Praha 7, web Páternostery, informace o budově čerpány z webu http://www.tenzor.cz/praha/let­na/%5B%5D a knihy Josef a Eva Hrubešovi: Pražské domy vyprávějí V., Academia, Praha, 2001
  9. adresář finanční správy

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.