Tržní socialismus

Model tržního socialismu navrhl již na začátku 20. století italský národohospodář Enrico Barone. Podle něho je tržně-socialistický systém možný, pokud stát vypočítá nabídku a poptávku a stanoví ceny, jako trh. Již tehdy to však našlo své kritiky, jako např. ekonomy Ludwig von Mises a Friedrich August von Hayek. Podle nich plánovací úřad k určování cen důležité informace nikdy nezíská a některých produktů bude nadbytek a jiných nedostatek.

Roku 1936 podal polský ekonom Oskar Lange popis tzv. "efektivního tržního socialismu". Stát v tomto modelu dokáže zamezit vzniku monopolů mezi soukromými podnikateli a napravuje nedostatky trhu spojené s externáliemi a sociálními službami. Stát určuje chování podnikových vedení, takže výkony státních podniků se dají srovnat s výkony soukromých podniků.

Stoupence tržního socialismu nepřesvědčil ani zpomalený ekonomický růst ve všech socialistických zemích (včetně polo-tržních/tržně-socialistických států Maďarska a Jugoslávie) ani rozpad Sovětského svazu v roce 1991, že tato myšlenka je neživotná.

Stoupenci tržního socialismu jako příklad uvádí čínskou ekonomiku, která dle jejich vyjádření kvete i bez provedení velké privatizace. Čínský příklad však není důkazem funkčnosti tržního socialismu. Čínský ekonomický růst je zásluhou soukromého sektoru, dvě třetiny podniků byly do roku 2006 zprivatizovány.

Dnes je za bývalý tržně-socialistický stát považována Socialistická federativní republika Jugoslávie,[2] která byla přidruženým členem RVHP a za studené války vyhlásila neutralitu. Z minulosti jsou dále jako tržně-socialistické státy považovány Libye za plukovníka Muammara Kadáfího nebo např. Maďarská lidová republika s ideologii tzv. gulášového socialismu.

Dnes je tržní socialismus budován v Bělorusku[3] pod vedením běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka.[4] Více než dvě třetiny průmyslu zůstaly pod státem, potraviny podléhají cenovým stropům a stát vypracovává pětileté ekonomické plány. Bělorusko má přitom nejvyšší životní úroveň v postsovětském prostoru[5] a ekonomika roste mnohem rychlejším tempem v porovnání s Ukrajinou. Politicky Bělorusko pod Lukašenkem navazuje na sovětské tradice. Státní znak i vlajka napodobují symboliku bývalé Běloruské sovětské socialistické republiky, kromě nezávislých poslanců převažuje v parlamentu Komunistická strana Běloruska a levicové síly a místní názvy stále užívají komunistickou terminologii (Marxova ulice, Revoluční ulice, Internacionální třída[5]). Sám Lukašenko byl až do roku 1991 členem Komunistické strany Sovětského svazu, při srpnovém puči byl podporovatelem konzervativních komunistů a jako jediný v Nejvyšším sovětu BSSR hlasoval proti rozpuštění SSSR. Negativním výsledkem politiky tržního socialismu v Bělorusku je závislost na ruské ropě.

Oficiální dokumenty Komunistické strany Číny označují tamější ekonomiku za socialistickou tržní. De facto je čínská ekonomika kapitalistická, oproti Bělorusku zde většinu HDP produkuje soukromý sektor a tržní socialismus je formální.