Teologie osvobození

Přestože náznaky teologie osvobození můžeme pozorovat na počátku 60. let 20. století, za vznik hnutí můžeme považovat Medelínskou konferenci biskupů v roce 1968, která vydala „Základní dokument“, který formuloval podstatu teologie osvobození.[2] Klíčovou postavou se stal Gustavo Gutiérrez, který v roce 1972 vydal knihu „Teologie osvobození“.[3]

K formulovaní teologie osvobození vedl především vývoj zemí v Latinské Americe po druhé světové válce. V těchto zemích byla katolická církev pevně zakořeněna již z dob španělské a portugalské kolonizace, přesto zde však po druhé světové válce přetrvávala extrémní chudoba.[4] V zemích Jižní Ameriky převládá zahraniční kapitál, který vytváří monopoly s obrovskou koncentrací bohatství do rukou několika málo vlastníků firem nebo pozemků. Vládní podpora těchto často severoamerických konglomerátů vedla k sociálnímu napětí a radikalizaci obyvatelstva. Na konci 50. let a v průběhu 60. let tak vzniká celá řada guerillových revolučních hnutí od Kuby přes Kolumbii, Nikaraguu až po Chile. Většina těchto hnutí byla inspirována levicovou rétorikou marxismu, komunismu a socialismu. Mezi těmito odpůrci režimů však byli stále častěji také upřímně věřící křesťané.[5]

Kněží a biskupové, studenti a další mladí lidé se především v Brazílii připojili ke Katolické akci, která se na přelomu 50. a 60. let snažila zajistit sociální stabilitu pro katolické věřící. Následoval 2. vatikánský koncil, který otevřel možnosti nové pastorační a biblické praxe. Na 2. vatikánský koncil navázala Medelínská konference biskupů (CELAM II) v roce 1968 v Kolumbii, která chtěla koncilní myšlenky využít pro Latinskou Ameriku.[6] Vzniklo tak hnutí, které vytvářelo „církev odspodu“, soustředilo se na chudé vrstvy obyvatel. Mnoho biskupů v 60. letech upozorňovalo na katastrofální životní podmínky obyvatel – vysoká novorozenecká úmrtnost, bídné platy, nedostatek potravin. Biskupové potřebovali reagovat na tuto situaci mezi lidmi a kritizovali odtrženost církve od reality.[7]

Metoda teologie osvobození se dá stručně shrnout do tří slov „vidět – vyhodnotit – jednat“ (see – judge – act).[11] Křesťané si nejprve všímají chudoby kolem sebe, popisují situaci a ptají se, co vedlo k současné situaci – nespravedlnost (vidět). Následně se obracejí ke své víře, k Bibli. Boží slovo je tak aplikováno na současnou situaci a společenství hledá cesty, jak se Písmo vztahuje k realitě. Tento proces kontextualizace provádělo společenství jako celek, ne teolog nebo kněz (vyhodnotit). Nakonec je nutné přistoupit k činu na základě porozumění Bibli (jednat).[12] Jedná se tedy o metodu, která nezačíná exegezí biblického textu a následnou aplikací na realitu, ale prvním krokem jsou fakta a popis skutečnosti.[13]

Teologická východiska jsou založena na přístupu k biblickému studiu z pohledu utlačovaných. Tváří v tvář dlouhému boji proti sociální nespravedlnosti se dostává pozornosti Božímu království v Novém zákoně s důrazem na práci Krista a jeho identifikaci s chudými a utlačovanými. Nemůžeme to však považovat za jediný důraz. Teologové teologie osvobození zpracovali také christologii (důraz na historického Ježíše) a eklesiologii (především kritika klerikalismu).[14]

Teologie osvobození má tři hlavní témata, kterým se věnuje – nová definice křesťanské praxe, nové pojetí dějin a nové chápání Písma.

Nová definice křesťanské praxe spočívá v tom, že pojem „chudý“ není jen pojmem, který označuje člověka bez majetku, ale odkazuje na existenci společenských tříd a bojů. Úkolem křesťanů je pak být na straně chudých, a tím se stát účastníkem třídního boje. Cílem tak nejsou jen činy milosrdenství, ale vytvoření nového společenského pořádku.

Nové porozumění dějinám navazuje na třídní rozdělení společnosti a pohledu na církev jako součást tohoto rozdělení. Dochází tak k radikálně jinému pohledu na misijní úsilí evropských církví, kdy jsou církve vnímány jako součást evropské imperiální expanze. Míguez Bonino toto napětí nazývá „krizí svědomí“.[15]

Nové chápání Písma se zaměřuje na porozumění Ježíšově osobě na základě evangelií – úmyslně vynechává katolickou tradici a dogmata. Klade důraz na historického Ježiše a na politický a společenský význam jeho oběti jako důsledku jeho způsobu života a utrpení pro spravedlivou věc. Druhým důrazem nového chápání Písma je eklesiologie, které se věnoval především Leonardo Boff. Kritizuje hierarchické uspořádání církve a klerikalismus a zaměřuje se na malé, zdola organizované komunity, kde mohou věřící aplikovat výše zmíněné teologické postupy ve svých životech.[16]

Teologie osvobození je úzce propojena s politickým vývojem v Latinské Americe po druhé světové válce. Teologové tohoto hnutí se ztotožňovali s bojem za politické a sociální osvobození podle marxistické analýzy dějin a společnosti a třídním bojem. Gutiérrez a další kritizují kapitalismus a jako cíl teologie osvobození označovali nejen „…lepší životní podmínky, ale nový způsob lidství a permanentní kulturní revoluci“[17].[18]

Předmětem největší kritiky ze strany katolické církve bylo především propojení teologie osvobození a marxismu. Kardinál Joseph Ratzinger sepsal v roce 1984 Instrukci Kongregace pro nauku víry, kde toto oficiálně kritizoval. Gutiérrez na to reagoval mimo jiné tak, že se distancoval od marxistické antropologie a ateismu.[18]

V roce 1986 vydala Kongregace pro nauku víry novou Instrukci křesťanské svobody a osvobození, kde uznala několik forem teologie osvobození s důrazem na soucit s chudými.[19]

Postupem času se ukazuje, že i v rámci teologie osvobození existují různé směry, které nejsou zcela jednotné především v pohledu na roli marxismu v tomto hnutí. Samuel Escobar rozpoznává tři různé směry teologie osvobození – pastorační směr Gutiérreze, akademické důrazy Assmanna a Segunda a populistický styl, který využívá rétoriku teologie osvobození, ale zůstává konzervativně katolický.[20]

Různé obměny a varianty teologie osvobození našly své místo na mnoha různých místech ve světě. Mezi nezávislé větve, které neměly s latinskoamerickým hnutím zpočátku žádný kontakt, můžeme zařadit Černou (černošskou) teologii, která vyrostla ve Spojených státech amerických především v 60. a 70. letech 20. století jako reakce na rasový útlak. Vznikla však z protestantských kořenů a například k marxismu nikdy neměla blízko.[15]

Další odnoží je tzv. Minjung teologie (minjung=lidé). Jedná se o Teologii osvobození v Jižní Koreji, která vznikla v 70. letech 20. století jako reakce na politický a ekonomický útlak.[21]

Po vzniku Ekumenické asociace teologů třetího světa v roce 1976 došlo k rozšíření těchto hnutí do celého světa. Nešlo o přímé rozšíření hnutí z Latinské Ameriky, ale o inspiraci a posun do místních kontextů. V Africe je významná Jihoafrická černá teologie (boj proti rasismu v Jihoafrické republice), Africká teologie osvobození nebo Africká ženská teologie. V Asii působí kromě Minjung také filipínská teologie útlaku nebo indická dalitská teologie, která bojuje proti kastovnímu systému.[22]