Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff

Narodil se ve statkářské rodině v tehdejším Východním Prusku (Ostpreussen) a v letech 1862–1867 studoval na slavném gymnáziu Schulpforta blízko Naumburgu, kde se setkal také se starším F. Nietzschem. V letech 1867–1869 studoval klasickou filologii v Bonnu, kde se mimo jiné spřátelil s Hermannem Dielsem, a roku 1870 promoval v Berlíně. Zde se také setkal se slavným historikem Theodor Mommsen, který se později stal jeho tchánem. Roku 1872 ostře zkritizoval Nietzscheho Zrození tragédie, jemuž vytýkal nevědecký postup, aniž by s ním věcně polemizoval. Nietzsche na kritiku nereagoval, zastal se ho však E. Rohde a Richard Wagner. V letech 1872–1874 podnikl dlouhou cestu po Itálii a Řecku, při níž sbíral hlavně řecké rukopisy a připravoval své pojetí textové kritiky. Roku 1875 se habilitoval v Berlíně prací o Euripidovi a roku 1876 se stal profesorem v Greifswaldu, kde však nebyl spokojen. Roku 1878 se oženil s Mommsenovou dcerou Marií a měl s ní sedm dětí.

Roku 1883 se dostal na univerzitu v Göttingenu, kde se spřátelil s kritickým teologem Juliem Wellhausenem a kde patrně prožil svá nejšťastnější léta. Roku 1897 byl povolán do Berlína, kde se vedle své vědy věnoval také vědecké politice a získal si velký vliv. Roku 1899 byl zvolen členem Pruské akademie, roku 1908 působil jako hostující profesor v Uppsale a roku 1912 v Oxfordu. Roku 1915 byl zvolen rektorem berlínské univerzity a jako pruský vlastenec se silně podílel na válečné propagandě. Smrt syna, který padl na frontě, a porážka Německa roku 1918 ho velmi zasáhly a někteří z jeho žáků se od něho také odklonili. V posledních létech života sice dosáhl řady poct, žil však jako zlomený člověk.

Willamowitz byl zastánce přísné textové kritiky, kterou uplatňoval ve svých četných edicích řeckého divadla, poezie, ale také Homéra, Platóna a řeckých nápisů. Jeho cílem byla integrovaná věda o starověku, jež by dochované texty dovedla interpretovat pomocí znalostí historických, archeologických i sociologických. Patřil k iniciátorům velkých projektů jako byl Thesaurus linguae latinae, Inscriptiones Graecae nebo Corpus scriptorum ecclesiasticorum latinorum (CSEL) a vydání předsokratovských zlomků. Významně ovlivnil pojetí klasické filologie v Německu i v Anglii a značně zasahoval i do personální politiky německých univerzit v jeho oboru. Byl členem mnoha učených společností a četným doktorem univerzit v Berlíně, Oslu, Ženevě a v Greifswaldu. Po první světové válce byl však také terčem kritiky a jeho nemúzické překlady se již nevydávaly a nehrály.

Mezi jeho žáky vynikli zejména Werner Jaeger, Max Pohlenz a Wolfgang Schadewaldt.