Tenisové sezóny Rogera Federera 1998 a 1999

Debutovou a neúplnou sezónu na okruhu ATP Tour odstartoval švýcarským turnajem Swiss Open, jenž probíhal od 6. července. Účast na turnaji v podobě divoké karty mu zajistil titul na juniorce Wimbledonu, odkud odletěl přímo do Gstaadu. Profesionální kariéru tak zahájil jako 702. tenista žebříčku. V prvním kole narazil na 88. hráče muže světové klasifikace Lucase Arnolda Kera z Argentiny. V premiérovém utkání, ve kterém zaznamenal jedno eso, tři dvojchyby a využil jediný break z pěti nabízených, prohrál za osmdesát minut poměrem 4–6 a 4–6.[1] Z turnaje si tak připsal jeden bod a prémii 5 250 dolarů.[2]

Druhým turnajem se pro Švýcara stal na konci září Grand Prix de Tennis de Toulouse hraný v hale, kde po třech vítězných zápasech v kvalifikaci zaznamenal první výhru v hlavní soutěži. V úvodním kole porazil z pozice 878. tenisty světa francouzského 45. muže žebříčku Guillauma Raouxe 6–2 a 6–2. V duelu trvajícím přesně jednu hodinu, zahrál osm es, nedopustil se žádné dvojchyby, po prvním servisu vyhrál 81 % a po druhém 78 % míčů. Během hry neztratil podání, když jedinou soupeřovu šanci na jeho prolomení, zachránil. Sám naopak využil čtyři z osmi breakových příležitostí.[3]

Ve druhé fázi si poradil se světovou třiačtyřicítkou Richardem Frombergem z Austrálie po jednoznačném nástupu. V první sadě protivníkovi dovolil uhrát jeden game. Zápas dovedl do vítězného konce zvládnutým tiebreakem a po výsledku 6–1 a 7–6 postoupil do čtvrtfinále. V něm nenašel recept na nizozemského 20. hráče klasifikace Jana Siemerinka, který získal toulouský titul. V utkání trvajícím sedmdesát devět minut vyrobil šest dvojchyb na tři esa a využil pouze jediný break z nabízených pěti oproti Siemirenkovým třem prolomeným servisům.[4] Po výsledku 6–7 a 2–6 se s turnajem rozloučil ziskem 59 bodů a prémie 10 800 dolarů.

Poslední třetí turnaj roku odehrál počátkem října na halovém Davidoff Swiss Indoors v rodné Basileji. Díky divoké kartě od pořadatelů se poprvé střetl s hráčem elitní světové desítky, když na něj v úvodní fázi čekal Andre Agassi. Americké světové osmičce stačila hodina na hladký postup po dvousetovém průběhu 6–3 a 6–2. Oba aktéři zahráli čtyři esa a Federer o jednu dvojchybu více, když chyboval dvakrát. Agassi si připsal 60 % všech míčů a využil čtyři z osmi nabízených breakbolů. Naproti tomu Švýcar, jemuž patřila 396. příčka, dokázal prolomit podání jen jednou, když druhou příležitost neproměnil.[5]

Na okruhu ATP Tour v basilejské hale debutoval jako 979. tenista deblového žebříčku v soutěži čtyřhry. Do turnaje nastoupil po boku krajana Iva Heubergera. V prvním kole je však vyřadila favorizovaná rusko-česká dvojice Jevgenij Kafelnikov a Daniel Vacek poměrem 5–7 a 2–6. Do klasifikace si tak, stejně jako ve dvouhře, připsal jediný bod.

Sezónu zakončil na 301. místě žebříčku dvouhry.

Přestože mohl sedmnáctiletý Federer celou sezónu startovat stále mezi juniory, rozhodl se účastnit pouze turnajů dospělých.

První kvalifikaci Grand Slamu v kariéře odehrál na melbournském Australian Open, kde v úvodním kole nestačil na Francouze Oliviera Delaitreho ve dvou setech 4–6 a 4–6.[7]

Po návratu do kontinentální Evropy obdržel počátkem února divokou kartu na marseillský Open 13, kam přijížděl jako 249. tenista celkového pořadí. V úvodním kole se postaral o největší překvapení turnaje, když vyřadil nejvýše nasazeného Španěla a světovou pětku Carlose Moyu po necelých dvou hodinách poměrem 7–6, 3–6 a 6–3. Získal tak první vítězství nad hráčem elitní desítky. Moyà byl úřadující šampión z Roland Garros a měsíc po prohře se stal světovou jedničkou. Přestože Švýcar zahrál deset dvojchyb oproti dvěma soupeřovým a pouze dvě esa na úkor devíti Španěla, dokázal vyrovnané utkání získat ve svůj prospěch. Oba aktéři si třikrát sebrali servis.[8] Ve druhém kole si nejtěsnějším rozdílem, po třech odehraných tiebreacích, připsal výhru nad Francouzem Jeromem Golmardem, aby ve třetí fázi skončil na raketě dalšího francouzského tenisty z druhé světové stovky Arnauda Clémenta. Dne 22. února mu patřilo 129. místo žebříčku. Po necelých dvou měsících sezóny tak splnil jeden ze svých cílů, být umístěn v první dvoustovce.[9]

Po výhře nad Martinem Dammem prošel do hlavní soutěže halového ABN AMRO World Tennis Tournament v Rotterdamu. Ve druhém kole si poradil s 30. hráčem žebříčku Bohdanem Ulihrachem 6–4, 7–5 a poprvé se probojoval do čtvrtfinále turnaje ATP Tour. V něm však narazil na světovou dvojku Jevgenije Kafelnikova z Ruska, kterému, i přes zisk druhé sady, podlehl.

Na březnovém Lipton Championships ve floridském Key Biscayne debutoval v sérii Masters, tehdy nesoucí název „Mercedes-Benz Super 9“. V roli 125. muže klasifikace prohrál v úvodním kole s Dánem Kennethem Carlsenem, když nezvládl koncovky obou setů. Na počátku dubna poprvé dostal pozvánku do švýcarského daviscupového družstva a v neuchâtelském mezistátním utkání 1. kola Světové skupiny proti Itálii, nastoupil do obou dvouher. V úvodní z nich zdolal Davida Sanguinettiho a za rozhodnutého stavu pak v posledním zápasu podlehl Gianlucovi Pozzimu. Švýcarům pomohl jedním bodem k vítězství 3:2 a postupu do čtvrtfinále.

Antukovou část roku rozehrál na svém druhém Mastersu Republic National Bank Monte Carlo Open, na který obdržel divokou kartu. V prvním duelu nestačil na amerického hráče ze čtvrté desítky Vincenta Spadeu, proti němuž odehrál dva rozdílné sety. První ztratil po vyrovnaném průběhu až ve zkrácené hře. Ve druhém ztratil herní rytmus a obdržel „kanára“.

Po dvou challengerech se na konci května poprvé objevil v hlavní soutěži Grand Slamu, když opět díky divoké kartě zavítal na květnové French Open. Po těžkém losu mu v prvním kole stopku vystavila australská světová trojka Patrick Rafter. Přestože dokázal basilejský rodák překvapivě vyhrát úvodní set, nenašel na kvalitnější hru protivníka recept, a v dalším průběhu utkání vybojoval pouze pět her. Poražen odešel po výsledku 7–5, 3–6, 0–6 a 2–6.

Po surbitonském challengeru odstartoval travnatou sezónu ATP Tour londýnským Stella Artois Championships v Queen's Clubu, kde nenalezl recept na třináctého nasazeného Byrona Blacka ze Zimbabwe. Premiérovou travnatou událost v nejvyšší úrovni mužského tenisu nezvládl a po jednoznačné prohře 3–6, 0–6 nic nenasvědčovalo budoucím fenomenálním výsledkům Švýcara na tomto povrchu.

Z pozice 103. hráče žebříčku vstupoval do nejslavnějšího turnaje světa ve Wimbledonu. Premiérové účasti v hlavní soutěži vděčil jedné z osmi obdržených divokých karet v sezóně, díky níž nemusel podstoupit riziko kvalifikace. Na wimbledonský pažit přijížděl v roli dvojnásobného obhájce juniorského titulu, když v předešlém ročníku vyhrál juniorku dvouhry i čtyřhry. V probíhající sezóně se však rozhodl pouze pro účast mezi muži.

První kolo jej svedlo s 59. mužem světové klasifikace Jiřím Novákem. Za dvě hodiny a osmnáct minut odešel poražen po vyrovnaném boji 3–6, 6–3, 6–4, 3–6, 4–6, když nevyužil vedení 2:1 na sety. V utkání soupeře přestřílel 8:1 na esa a zaznamenal o jednu dvojchybu více. Z dvaceti jedna šancí na prolomení servisu uspěl pouze čtyřikrát, oproti pěti proměněným breakbolům českého tenisty z nabídky patnácti příležitostí. Přestože získal větší počet vítězných míčů, na první grandslamovou výhru z dvouhry musel počkat do příští sezóny.[10]

Deblovou premiérou na majoru se stala wimbledonská čtyřhra, do níž vstupoval po boku Lleytona Hewitta. V deblové klasifikaci figuroval až na 507. příčce. Na úvod si švýcarsko-australský pár poradil, po pětisetovém průběhu, se švédským párem Nicklas Kulti a Mikael Tillström, jehož oba členové patřili do elitní padesátky. Jednalo se vůbec o první Federerův vítězný zápas na Grand Slamu. Ve druhém kole přešli přes americko-bahamskou dvojici Brandon Coupe a Mark Merklein. Konečnou fází se pro ně stalo osmifinále, kde nestačili na favorizované hráče z první světové desítky Jonase Björkmana a Patricka Raftera. Závěr vyrovnaného střetnutí nezvládli a londýnské účinkování uzavřeli výsledkem 6–7, 7–5, 6–3, 6–7 a 4–6.

Mezi travnatou částí v Evropě a sezónou na tvrdém povrchu odehrál v červenci dvě antukové události.

Podruhé se objevil na gstaadtském Rado Swiss Open, kde byl v první červencový týden nad jeho síly Maročan Júnis Al Ajnáví. Po prohře 2–6, 3–6, tak opustil turnaj v prvním kole.

Následovalo čtvrtfinále Světové skupiny Davisova poháru, ke kterému švýcarští hráči odcestovali do Bruselu. Na otevřených antukových dvorcích v něm narazili na Belgii. Přestože se proti Federerovi, jemuž patřila 109. příčka, postavili dva hůře postavení tenisté, nevyhrál ani jednu z dvouher. V úvodní z nich podlehl belgické dvojce Christopheru Van Garssemu po pětisetovém dramatu a ve druhé pak nestačil na Xaviera Malisse ve čtyřech sadách. Švýcaři tak ze soutěže vypadli po výsledku 2:3 na zápasy.

Letní díl tenisového okruhu probíhající na tvrdém povrchu zahájil, po segovijském challengeru, na washingtonským Legg Mason Tennis Classic z třetí nejvyšší kategorie International Series Gold. Ve druhé polovině srpna však jeho cestu turnajem rychle ukončil až 406. německý tenista světa Bjorn Phau po hladké prohře 2–6 a 3–6. Další týden neuspěl v kvalifikaci Waldbaum's Hamlet Cupu, hraného na Long Islandu, Ve druhém kole jej bez potíží zastavil Američan Eric Taino. Poslední srpnový týden strávil kvalifikačním turnajem newyorského grandslamu US Open. Ve druhé fázi pavouku mu plány na průnik do hlavní soutěže zkřížil krajan Ivo Heuberger, jemuž podlehl 6–7 a 2–6.

Nevyrovnané výkony na tvrdém povrchu pokračovaly během asijského President's Cupu, konajícího se v uzbecké metropoli Taškentu. V prvním zápasu zdolal výše postaveného Francouze Cedrica Piolina, jemuž patřila šestnáctá pozice. V dalším duelu mu však stopku vystavil 92. nizozemský hráč světa Peter Wessels po dramatickém průběhu 6–4, 6–7 a 4–6. Přesto mu zisk 34 bodů v následné pondělní klasifikaci z 20. září zajistil první průnik do elitní stovky žebříčku ATP, kde figuroval jako nejmladší hráč.[9]

Na přelomu září a října se objevil na halovém adidas Open de Toulouse, kde si v zahajovacím duelu poradil s Němcem Rainerem Schüttlerem. Poté však skončil na raketě třicátého devátého muže světa Fabrice Santora ve dvou sadách.

Na počátku října zavítal podruhé v začínající kariéře na basilejský Davidoff Swiss Indoors, kam obdržel divokou kartu. Po výhrách nad hráči z druhé světové stovky, Čechem Martinem Dammem a Němcem Alexandrem Poppem, postoupil do třetího čtvrtfinále roku. V něm vyzval světovou šestku Tima Henmana, který jej vyřadil poměrem 3–6 a 5–7. Následující týden se zúčastnil události zlaté série CA-TennisTrophy, probíhající v rakouské metropoli Vídni. Jako 93. tenista klasifikace prošel do svého prvního semifinále kariéry. Na cestě mezi poslední čtyřku hráčů zdolal výše postavené tenisty. Po výhrách nad světovou dvacet jedničkou Vincentem Spadeou, třicet čtyřkou Jiřím Novákem a patnáctkou Karolem Kučerem, byla nad jeho síly světová sedmička a vítěz turnaje Greg Rusedski po výsledku 3–6, 4–6. Zisk 128 bodů jej poprvé posunul do společnosti sedmdesáti nejlepších hráčů světa, když figuroval na 67. místě.

Federerovou poslední událostí na okruhu ATP Tour se ve druhé polovině října stalo Grand Prix de Lyon. Po výhře nad Danielem Vackem ji zakončil prohrou s Lleytonem Hewittem 6–7, 6–2 a 4–6.

Sezónu zakončil na 64. místě žebříčku.

Federer se v letech 1996–1999, kromě turnajů juniorů a okruhu ATP Tour, pohyboval také na nižších okruzích mužského tenisu, kterými byly ATP Challenger Series a mužský okruh ITF. Na challengerech získal po jednom singlovém a deblovém titulu.

V sezóně 1996 odehrál na švýcarských turnajích pouze dvě kvalifikace. Na srpnové události v Noes, ani na listopadovém turnaji ve Flawilu, nepostoupil do hlavní soutěže. Premiéru v hlavní soutěži zaznamenal na satelitu „Switzerland 1 Mastersu“ probíhajícím od poloviny září 1997 ve městě Bossonnens.

Do finále se poprvé probojoval v listopadu 1998 na satelitu „Switzerland 2 Masters“ konaném v Usteru. Na prvním turnaji satelitu porazil ve finále krajana Yvese Allegra, ve druhém finále satelitu podlehl německému hráči Jansi-Ralphsu Brandtsovi a ve třetím utkání o titul zdolal Rakušana Martina Spottla. Na třech turnajích stejného satelitu došel po boku Allegra také do tří finále čtyřhry. První deblovou trofej však švýcarská dvojice vyhrála až na třetí pokus, když ve finále zdolala německý pár Grambow a Parun.[7]

V hlavní soutěži série ATP Challenger se poprvé objevil ve druhé polovině srpna 1998 na ženevském turnaji. Jako 680. hráč žebříčku v úvodním kole podlehl Bulharu Orlinu Stanojčevovi, figurujícímu na 124. pozici, ve dvou setech 4–6 a 6–7. Ve čtyřhře pak s krajanem Lorenzem Mantou hladce vypadli v úvodním kole s českou dvojicí Michal Tabara a Radomír Vašek poměrem 0–6 a 3–6.[6]

V sezóně 1999 odehrál celkem sedm challengerů. Jediný deblový titul si připsal 8. srpna 1999 ve španělské Segovii, kde ve finále spolu s Nizozemcem Sanderem Groenem přehráli česko-mexickou dvojici Ota Fukárek a Alejandro Hernández ve dvou setech 6–4, 7–6. Na jedinou turnajovou trofej ve dvouhře z challengerů pak dosáhl ve francouzském Brestu, kam přijížděl jako 66. tenista světa. V závěru října 1999 postoupil na halovém turnaji do boje o titul přes Michaëla Llodru a Martina Damma. Ve finále zdolal běloruského hráče Maxe Mirného po dvousetovém průběhu 7–6 a 6–3.[7][11] Francouzský turnaj hraný na tvrdém povrchu představoval jeho poslední challenger v kariéře a po zisku turnajové trofeje postoupil na 57. příčku žebříčku ATP.

Na dalších třech událostech se probojoval do semifinále. V německém Heilbronnu jeho cestu challengerem zastavil Ital Laurence Tieleman, ve slovinské Lublani pak rumunský hráč Dinu Pescariu a konečně na trávě v Surbitonu podlehl Arménci Sargisu Sargsianovi až v tiebreaku rozhodující sady 7–6, 3–6 a 6–7.[11]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roger Federer's early career na anglické Wikipedii.

• (anglicky) Tenisové sezóny Rogera Federera 1998 a 1999 ve dvouhře na stránkách ATP Tour
• (anglicky) Tenisové sezóny Rogera Federera 1998 a 1999 ve dvouhře na stránkách ATP Tour