Bernd Rosemeyer

Jeho otec vlastnil garáž s opravnou motocyklů a automobilů, kde se mladý Rosemeyer zaučil jako mechanik. Nejprve začínal závodit na dvou kolech v roce 1931. O rok později na slavném Nüburgringu při závodech Eifelrennen obsadil 29. května na NSU 2. místo v kategorii přes 350 cm³.[2] V letech 1933–34 s NSU a BMW vyhrál devět velkých závodů. Později zaujal DKW, která se nedlouho předtím spojila s dalšími třemi výrobci, a tak vznikl Auto Union.[3] Jen po několika závodech na závodních motocyklech se stal členem závodního týmu Auto Union s téměř nulovou zkušeností se závodními automobily. To bylo vlastně považováno za přínos, protože nebyl zvyklý na zacházení s tradičně rozloženými hmotnostmi v závodních vozech. V konstrukci Auto Unionů jako u prvních závodních automobilů Grand Prix byl motor umístěn vzadu. „Stříbrné šípy“ Auto Union o výkonu 500 koní (370 kW), navržené Ferdinandem Porschem, byly rychlé, ale bylo velmi těžké je uřídit. To zvládl „nezatížený“ Bernd Rosemeyer, později Tazio Nuvolari a v menší míře „Král vrchů“ Hans Stuck.

Rosemeyer byl díky zkušenostem z mládí velmi kvalifikovaným mechanikem, a tak jako Hermann Lang z Mercedesu dokázal poskytnout technickou zpětnou vazbu konstruktérovi (Ferdinand Porsche) a vývojovému inženýru (Robert Eberan-Eberhorst). To jim umožnilo dále rozvíjet automobily Auto Union a připravit je na závody tak, aby byly rychlejší a snadněji ovladatelné.

Start Velké ceny v Brně, st. č. 4 Stuck, st. č. 6 Varzi, st. č. 8 Rosemeyer (1935)

Ve své druhé historické Grand Prix na německém Nürburgringu (1934) se Rosemeyer krátce po startu ujal na Auto Union Type A (4,4 l, V16, 295 HP) vedení. Téměř neuvěřitelnou smůlou těsně před cílem, na dohled cílové mety, špatně zařadil a byl předstižen Rudolfem Caracciolou. V následujících letech vyřešil chybu z Nürburgringu 1935 tím, že vyhrál tři po sobě jdoucí německé Velké ceny (Nürburgring 1936–7, Hockenheim 1936). V roce 1935 (29. září) vyhrál svou první Grand Prix na brněnském Masarykově okruhu v Československu. To bylo jeho první velké vítězství za volantem závodního speciálu Auto Union Type B (4,9–5,6 l, V16, 375 HP). O šest a půl minuty zde porazil skvělého Tazia Nuvolariho na Alfě Romeo 8C-35 (3,8 l, R8) a třetího Chirona, vítěze ročníků 1931–1933, rovněž na Alfa Romeo.[4]

Jeho nejúspěšnější sezónou byl rok 1936, kdy zvítězil v Mistrovství Evropy Velkých cen (seriál 5 podniků) s vozem Auto Union Type C (6,0 l, V16, 485–520 HP). V roce 1936 vyhrál Rosemeyer 14. června závod Eifelrennen, 26. července legendární závod v mlze na okruhu Nürburgring, Velkou cenu Německa (ME) a v období od 15. srpna do 27. září také každý z těchto pěti po sobě jdoucích závodů: Coppa Acerbo (Pescara), Velká cena Švýcarska (ME) na Bremgartenu u Bernu, závod do vrchu Schauinsland ve Falcském lese (Freiburg), Velká cena Itálie na Monze (ME) [5] a závod do vrchu Feldberg (Taunus). Mimo to byl prvním jezdcem, který zajel jedno kolo okruhu Nürburgring pod 10 minut. V roce 1936 získal také tituly šampiona v mistrovství Německa v závodech do vrchu[6] a v silničních závodech.[7]

V roce 1937 vyhrál Rosemeyer na Auto Unionu tři závody kategorie Grand Prix Eifelrennen, Coppa Acerbo a v Donningtonu. Zaznamenal několik skvělých vítězství v závodech Grand Prix v letech 1935 – 1937 (mj. také na Vanderbilt Cupu 1937 v USA), což ho učinilo populárním nejen v Německu. Tím se jeho výkony z let 1935–7 daly srovnávat s érou Rudolfa Caraccioly (ME 1935, 1937–8) a Tazio Nuvolariho (ME 1932) z poloviny 30. let. Během sezony 1937 navíc Rosemeyer překonal celkem dvaadvacet rychlostních rekordů. Posouvání hranic se mu však nakonec stalo osudným.[3]

Svatba Elly Beinhornové a Bernda Rosemeyera

Se svou budoucí manželkou se seznámil v Brně v roce 1935. V té době Elly Beinhornová (1907–2007) už byla dobře známá pilotka. Od roku 1931 létala po celém světě a za účelem financování svých letů přednášela o letectví v aeroklubech. V roce 1935 takto přednášela i v brněnském aeroklubu a jako host Auto Unionu se zúčastnila Masarykovy Grand Prix, která se konala v době její návštěvy v Brně. Vítězem se stal nováček jménem Bernd Rosemeyer a Elly byla požádána tiskovým mluvčím Auto Unionu, aby šla pogratulovat mladému vítězi. O rok později 13. července měli svatbu. Rosemeyer si udělal pod instruktorstvím manželky pilotní průkaz a v roce 1937 letěli na opožděnou svatební cestu Messerschmittem do Jižní Afriky, kde Rosemeyer absolvoval závody, v Kapském Městě a East Londonu.[8]

Bernd Rosemeyer považoval číslo 13 za své šťastné číslo. Oženil se 13. července 1936. O 13 dní později získal německou Grand Prix na Nürburgringu. Jeho poslední vítězství Nürburgringu přišlo 13. června 1937. Jeho poslední vítězství se uskutečnilo na zahájení jeho 13. sezóny, v roce 1937 v Donington Parku.

Jeho úspěchů si všimly i nacistické špičky, které ho chtěly zneužít pro propagandu. Heinrich Himmler (1900–1945) z něj dokonce udělal elitního člena SS. Jemu ovšem politika nic neříkala.[9]

Bernd Rosemeyer, Elly Beinhorn, Ferdinand Porsche (červen 1937)

V roce 1937 vytvořil Rosemeyer na Auto Unionu 3 světové, rychlostní rekordy. S pevným startem na 1 km dosáhl rychlosti 188,7 km/h, na 1 míli 232,2 km/h a s letmým startem na 10 mil 360,3 km/h.[10] V dalším pokusu o rychlostní rekord řídil v říjnu 1937 aerodynamicky kapotovaný vůz Auto Union a jako prvnímu v historii se mu podařilo překonat na veřejné silnici rychlost 400 km/h (406 km/h).[7]

Rosemeyer se zabil během dalšího pokusu o rychlostní rekord na pozemní komunikaci, na dálnici mezi Frankfurtem a Darmstadtem. Když 28. ledna 1938 dosáhne jeho věčný soupeř Caracciola na dálnici mezi Frankfurtem a Darmstadtem rychlosti 432,7 kilometru za hodinu, což je dodnes nepřekonaný rekord dosažený na veřejné silnici, byl Rosemeyer první, kdo mu stiskl ruku.[9] Ve snaze zlepšit rekord na ještě lepší hodnotu, navzdory hlášení, že se vítr zesiluje, Rosemeyer usedl do vozu. Po dvou zkušebních jízdách při třetím a posledním pokusu v 11:47 havaroval. Ať už bylo auto zachyceno nárazem větru nebo nepředvídatelným aerodynamickým účinkem vybočilo z trasy, sklouzl se vůz doleva na středová svodidla, potom doprava a mimo hlavní silnici, kde se vznesl do vzduchu a narazil na pilíř dálničního mostu. Rosemeyer byl vymrštěn z auta, když se auto vznášelo směrem k mostu. Má se za to, že zemřel, než dopadl na zem.[11]

Jako národní hrdina měl Bernd Rosemeyer pohřeb s celou řadou politických řečníků, i když Elly si přála malý, komorní obřad. NSDAP zcela tento požadavek ignorovala a manželka národního hrdiny obdržela množství oficiálních kondolencí od nejvyšších činovníků Třetí Říše včetně Adolfa Hitlera.[4]

Ještě dnes je považován za jednoho z největších německých automobilových závodníků všech dob. To co dokázal za tři roky, mnozí ostatní nestihli za celý život.

Bernd Rosemeyer je pohřben na lesním hřbitově Dahlem (Hüttenweg 47) v Berlíně. Rosemeyerův památník leží jižně od Frankfurtu, na jižní straně dálnice A5 poblíž kilometrovníku 508, na dálničním odpočívadle nazvaném Bernd Rosemeyer-Parkplatz. Na jeho jižním konci vede pěšina západně do lesa, kde je památník umístěn. Stojí i bronzový památník vedle vchodu do muzea Donington Park v anglickém Leicestershire, kde zaznamenal Rosemeyer poslední vítězství v závodě Grand Prix.

Továrna Audi postavila v roce 2000 model vozu (koncept) nazvaný Audi Rosemeyer, který kombinoval prvky moderního designu s výrazem, který se hlásil ke slavnému odkazu a silně se podobal bývalému závodnímu vozu Grand Prix – „Silver Arrows“ (Stříbrný šíp), zvláště díky jeho 16válcovému motoru, se kterými jezdil Rosemeyer.

V jeho rodném městě Lingen/Ems, Bahnhofstraße (Nádražní ulice), kde závodník vyrostl, byla v roce 1938 přejmenována tato ulice nacistickou stranou na jeho počest jako „Bernd-Rosemeyer-Straße“. Kromě toho, v tomto městě sídlí klub Motorsport „MSC Bernd Rosemeyer Lingen eV im ADAC“, který byl založen v roce 1964. Po něm pojmenovaný „Autohaus Rosemeyer“ na adrese Lindenstraße 7 (Lípová 7) skončil svou činnost dne 30. listopadu 2003.

• 1935 – Masarykův okruh Auto Union Type B
• 1936 – Grand Prix Německa Auto Union Type C
• 1936 – Grand Prix Itálie Auto Union Type C
• 1936 – Grand Prix Švýcarska Auto Union Type C
• 1937 – Vanderbilt Cup Auto Union Type C