Svatovavřinecká pouť v Domažlicích 1939
Svatovavřinecká pouť v Domažlicích konaná v neděli 13. srpna roku 1939 v rámci chodských slavností byla největší celonárodní spontánní manifestací (z těch, které se konaly již od jara 1939)[1] českého a moravského vlastenectví namířenou proti německému diktátu a proti protektorátu,[1] které se zúčastnilo (dle úředních odhadů) na 120 tisíc poutníků[2] z celých Čech a Moravy, jenž sem byli přivezeni téměř třiceti zvláště vypravenými vlaky, nesčetnými autobusy či se sem individuálně dopravili stovkami automobilů. Této pouti se účastnila také řada představitelů české kultury (například: básník, překladatel, novinář a literární kritik Josef Hora; písničkář, herec, textař, skladatel, spisovatel, scenárista, dramatik a režisér Karel Hašler; prozaik, publicista, scenárista a překladatel Jiří Mucha; novinář, rozhlasový reportér a spisovatel František Kocourek; komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel Julius Fučík, šéfredaktor Lidových novin Karel Z. Klíma;[3] redaktor Rudého práva Bohuslav Novotný;[3] členové Národního divadla[3] a další). Pouti se zúčastnili také organizátoři protinacistického odboje: tajemník Akademické YMCA doktor Jaroslav Valenta a český publicista a filosof Jaroslav Šimsa.[3] Msgre. Bohumil Stašek [p 1] zde pronesl jedno ze svých odvážných vlasteneckých kázání, na němž veřejně demonstroval odpor českého národa proti německé okupaci. Pouť vyvrcholila emotivní přísahou přítomných poutníků, že svou vlast nikdy neopustí a nezradí.
Bratři a sestry! Takový je hlas země české! Taková je prosba a napomenutí naší matičky, drahé vlasti a otčiny.[2] Jaký bude náš hlas? Co slíbíme a řekneme své matce české? Slibme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme a až do posledního tlukotu srdce milovati budeme.[3] (Shromáždění poutníků zvolalo: „Přísaháme!“)[2] Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou a životem řízeným podle zásad křesťanské morálky postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti, v dobách slavných českých knížat a králů a největšího z nich, blahé paměti Karla IV.[2] (Shromáždění poutníků zvolalo: „Přísaháme!“)[2] Tuto slavnou naši přísahu nechť Bůh a svatí naši patronové požehnáním svým a pomocí svou provázejí a potvrdí.[2] Amen.[2]—Msgre. Bohumil Stašek, závěrečná pasáž kázání, [2]
Podrobnosti
Organizování pouti
Přípravy byly zahájeny již na jaře 1939 a účastnily se jich členové Dělnické tělocvičné jednoty (DTJ), Sokola a Junáka.[3] Do příprav zapojil JUDr. Antonín Žlábek i domažlickou pobočka vojenské ilegální odbojové organizace Obrany národa (ON) (ta byla vedená bývalým nadporučíkem Otou Bartoškem).[3]
Hlavním organizátorem (a také iniciátorem) této akce byl vládní komisař v Domažlicích JUDr. Otakar Kalandra.[1][4] V přípravném výboru pro pořádání této akce pak zasedali další domažlické osobnosti:[1] učitel, básník a spisovatel Jan Vrba; profesor Emil Fuksa; akademický malíř-krajinář, designér a grafik František Michl [p 2] a tajemník Národního souručenství Bohumil Faul.[1] Organizace církevní stránky akce ležela na bedrech římskokatolického duchovního, člena augustiniánského řádu a převora kláštera v Domažlicích Alfonse Bohumila Bébara a katechety Petra Holuba.[1] Za propagaci svatováclavské pouti byl odpovědný Karel Prach (redaktor časopisu „Posel od Čerchova“), šíření informací na venkově zajišťoval ředitel hospodářské záložny Wolfgang Sladký a konečně zařizováním ubytování byl pověřen stavitel Alois Procházka.[1]
Propagace pouti
Za aktivní spolupráce Rudolfa Svačiny byl sestaven doprovodný národopisný program.[1] Informacím o chystané pouti byly vyhrazeny celé chodské přílohy novin (agrární deník Venkov, Lidové noviny, Nová doba a České slovo) Propagace této akce se dostala i do rozhlasového vysílání a to hned dvakrát.[1] O jedno pozvání se zasloužila svým emotivním projevem (byl citován i zahraničními médii) Hanče Kozinová[5] ze Stráže. [p 3] Český národ na svatovavřincekou pouť pozval prostřednictvím radiových vln pražského rozhlasu na konci své přednášky (v jakémsi cyklu o rodném kraji) i učitel, básník a spisovatel Jan Vrba.[1]
Doprovodný program pouti
Do Domažlic bylo vypraveno na 29 zvláštních vlaků.[1] První poutníci se na akci dostavili již ve středu 9. srpna 1939 (a někteří z nich přespávali v Příhodově parku pod širým nebem).[1] Součástí doprovodných akcí byla i výstava umělecké tvorby v živnostenské škole.[1] Na ní vystavoval své obrazy, grafiky a kresby Jan Paroubek. Na domažlické radnici se souběžně konala společná výstava (tu zahajoval novinář, rozhlasový reportér a spisovatel František Kocourek) děl třech výtvarníků: malíře–krajináře, designéra a grafika Františka Michla; Stanislava Kukrála a typografa Josefa Hofmanna.[1] V předvečer (12. srpna 1939) vlastní pouti se konal slavnostní „Večer Jindřichových chodských písní a tanců“, na kterém domažlický pěvecký a hudební spolek „Čerchovan“ (v domažlickém Sokolském domě)[3] interpretoval písně hudebního skladatele, klavíristy, sbormistra, etnografa a sběratele lidových písní Jindřicha Jindřicha.[1] Nejen v Domažlicích samých, ale i v oklolních obcích byly též pořádány chodské muziky.[1]
Církevní program pouti
V 7.30 byl zahájen církevní program pouti a to průvodem za účasti duchovenstva[6] z arciděkanského kostela.[1] Po příchodu poutníků na Veselou horu (asi 2,5 kilometru jihozápadně od Domažlic) ke kostelu svatého Vavřince začala v 8.00 první mše a asi po 8.30 tichá[6] mše svatá s dechovou hudbou.[1][6] Po ní následovalo kázání kanovníka Msgre. Bohumila Staška, svěcení kříže (a Božích muk)[6] a v deset hodin další slavná mše svatá s asistencí.[6] Za doprovodu Jindřicha Jindřicha při ní zazpívala koncertní pěvkyně Božena Hezká dvě[6] biblické písně od Antonína Dvořáka.[1] Po slavné mši svaté byla pouť krátkým požehnáním zakončena.[6]
Odvážné, vlastenecky laděné kázání Msgre Bohmila Staška se zapsalo do historie.[1] [p 4] Po jeho skončení bylo nastalé ticho, ovládající celé církevní shromáždění, přerušeno zpěvem národní hymny.[1]
Dohra
Klatovské gestapo bylo díky zprávám svých informátorů a konfidentů v plné pohotovosti.[2] V domažlických kasárnách byli (pro všechny případy) připraveni němečtí vojáci se strojními puškami, ručnicemi a granáty.[2]
Msgre. Bohumil Stašek
Neohrožené kázání Msgre. Bohumila Staška přispělo k tomu, že byl 1. září 1939 (na příkaz státního tajemníka Úřadu říšského protektora Karl Hermanna Franka) zatčen protektorátními represivními složkami.[2] [p 5] Po zatčení byl Msgre. Bohumil Stašek nejprve vězněn v pankrácké věznici, byl vyslýchán a následně pak přemístěn do koncentračního tábora v Oranienburgu.[2] V KT Oranienburg strávil necelý rok[2] a až do konce druhé světové války (v květnu 1945, kdy byl koncentrační tábor osvobozen)[2] byl pak vězněn v koncentračním táboře Dachau.[1][2] V srpnu 1945 se ale opět zúčastnil jako kazatel svatovavřinecké pouti.[1] Po Únoru 1948 byly církevní pouti zakázány.[1] Nakrátko se uskutečnily až v letech 1968 a 1969.[1] V době normalizace pak nebylo jejich konání povoleno.[1]
JUDr. Otakar Kalandra
JUDr. Otakar Kalandra, který prosadil, aby slavnostním řečníkem na Svatovavřinecké pouti byl Msgre. Bohumil Stašek[4] byl zatčen[3] 1. září 1939[4] a následně odvezen do koncentračního tábora, kde byl vězněn až do konce druhé světové války.[4] Po skončení druhé světové války se vrátil do Domažlic, kde zastával funkci okresního hejtmana až do Února 1948, kdy jej komunisté zbavili této funkce a vystěhovali jej do Plané u Mariánských Lázní.[4] Po čase se odtud JUDr. Otakar Kalandra odstěhoval do Prahy.[4]
Ostatní
Později byli zatčeni další: Bedřich Kalivoda; Jan Jakub Šíma ze Kdyně; Rudolf Svačina; František Kocourek (zatčen v červnu 1941,[7] pak deportován do koncentračního tábora v Osvětimi-Birkenau, kde 14. května 1942 zahynul.[7]), JUDr. Antonín Žlábek; bývalý nadporučík Ota Bartoška; Jaroslav Valenta (zatčen gestapem za stanného práva při heydrichiádě dne 28. května 1942, byl krutě vyslýchán v Petschkově paláci. Během výslechu se pokusil neúspěšně o sebevraždu. Zavražděn byl v KT Mauthausen dne 24. října 1942); Jaroslav Šimsa (zatčen dne 27. února 1940, dlouze vězněn v různých nacistických věznicích a koncentračních táborech, nakonec převezen do koncentračního tábora v Dachau. Tady se na začátku roku 1945 nakazil skvrnitým tyfem a 8. února 1945 na něj zemřel.) a Karel Hašler (zatčen 2. září 1941, dne 17. října 1941 převezen do koncentračního tábora Mauthausen. Tady v polovině listopadu 1941 ho v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler zemřel 22. prosince 1941.)[3]
Odkazy
Poznámky
- Msgre. Bohumil Stašek patřil ke skupině poslanců, kteří dne 30. září 1938 protestovali u prezidenta Dr. Edvarda Beneše proti přijetí mnichovského diktátu.[3]
- A byl to právě akademický malíř-krajinář, designér a grafik František Michl, z jehož iniciativy byl pozván do Domažlic i vyšehradský kanovník Msgre. Bohumil Stašek.[3]
- Hanče Kozinová[5] ze Stráže byla potomkem Jana Sladkého Koziny z jejich rodového statku.[3] Byla známa jako propagátorka Chodska, která (po záboru Chodska Německem) odjela protestovat s chodskou delegací do Prahy.[1]
- Protektorátní vláda doporučila přípravnému výboru Svatovavřinecké pouti, aby zde (jako kulturní pracovník) promluvil ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády Emanuel Moravec, ale JUDr. Otakar Kalandra si prosadil, že na akci budou jen církevní kázání, neboť pouť je přísně církevní záležitost.[1]
- Karl Hermann Frank na adresu Msgre. Bohumila Staška prohlásil: „Pokud budu živ, Stašek z koncentračního tábora nevyjde.“[2]
Reference
- KINKOROVÁ, Radka, Mgr. Na Svatovavřineckou pouť v r. 1939 mířily desetitisíce lidí [online]. Domažlický deník cz, 2009-08-15 [cit. 2019-09-05]. Autorka zastává funkci vedoucí Státního okresního archivu (SOkA) Domažlice se sídlem v Horšovském Týně; čerpáno mimo jiné z materiálů archivního fondu Český svaz protifašistických bojovníků – okresní výbor Domažlice. Dostupné online.
- Kázání Monsignore Bohumila Staška během pouti ke sv. Vavřinečkovi na Chodsku dne 13. srpna 1939 [online]. www tedeum cz [cit. 2019-09-05]. Dostupné online.
- BUK. Chodská pouť v roce 1939: protest proti Protektorátu. Národní osvobození. Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS), 2019-07-31, čís. 15/16, s. 4. ISSN 0231–8164.
- Dr. Kalandra Otakar (* 31. leden 1894, Praha – 6. únor 1973, Praha) historik, okresní hejtman, vládní komisař, politický vězeň, rada politické správy (Domažlice) [online]. www chodsko net [cit. 2019-09-05]. Dostupné online.
- Kozinová Hančí (Pelnářová, Anna) (* 26. červen 1895, Újezd – 7. červen 1982, Domažlice) – propagátorka Chodska (Stráž) [online]. www chodsko net [cit. 2019-09-05]. Dostupné online.
- „Církevní program pouti na sv. Vavřinci“ – Přípravný a kulturní program akce (Domažlice, strojopis, 1939) [online]. František Michl (1901-1977) [cit. 2019-09-05]. Dostupné online.
- Kocourek František, český novinář a prozaik. [online]. [cit. 2019-09-05]. Dostupné online.
Související články
Externí odkazy
- „Církevní program pouti na sv. Vavřinci“ – Přípravný a kulturní program akce (Domažlice, strojopis, 1939) [online]. František Michl (1901-1977) [cit. 2019-09-05]. Dostupné online.
- Kázání Monsignore Bohumila Staška během pouti ke sv. Vavřinečkovi na Chodsku dne 13. srpna 1939 [online]. www tedeum cz [cit. 2019-09-05]. Dostupné online.