Subkultura

Chicagskou školu tvořily tři generace:

1. Hlavními představiteli první z nich byli Robert Ezra Park, Ernest Burgess.[3] V době jejich počínání se však pojem subkultura ještě nepoužíval.
2. Druhou generaci představuje Herbert Blumer,[3] pro studium subkultur však není příliš významná.
3. Ve třetí generaci se pojmem subkultura zabýval především Albert K. Cohen, který svou teorii deviantní subkultury ztotožňoval s teorií anomie R. K. Mertona.[3] Jedná se o názor, že jedinec, vyskytující se v problematickém sociálním prostředí, není schopen se zařadit do většinové společnosti a obklopuje se lidmi, s jejichž problémy se může ztotožnit.

R. K. Merton tvrdí, že proces formování subkultury je řízen odmítavým přístupem jedince ke společensky vyžadovaným cílům, či k prostředkům vedoucím k jejich dosažení.

Podmínkou pro vytvoření subkultury je podle Alberta K. Cohena nemožnost jedinců se přizpůsobit majoritní společnosti. Vytvářejí nové a specifické rámce chování, které vedou k jejich vnitřnímu uspokojení. Cohenova teorie se stala základem pro další sociologické výzkumy v této oblasti a dala za vznik subkulturní teorii.

Rozvoj subkulturních konceptů se dělí na dvě hlavní linie. Jednou z nich je americká, jejíž rozvoj se však začal s nástupem odlišného přístupu k subkulturám ve Velké Británii zpomalovat.

V 60. letech 20. století došlo v anglickém Birminghamu k vytvoření tzv. Birminghamské školy, jiným názvem Centra pro současná kulturní studia.[3] Vznik školy byl ovlivněn konfrontací jednotlivých sociálních skupin mládeže, což po druhé světové válce vedlo k postupnému vytváření nových subkultur. Studium se zaměřovalo převážně na subkultury dělnické třídy.

Významní představitelé, jako byli například S. Hall, R. Hoggart, M. Clarke, D. Hebdige nebo L. Althusser,[3] se dále zabývali vztahem médií a chováním mládeže. Působením médií na danou subkulturu její výjimečnost upadá a stává se tak kulturou mainstreamovou.

Americké a britské pojetí subkultury se velmi liší. Na rozdíl od Chicagské školy, která pojetím subkultury rozuměla deviantní chování, vnímala Birminghamská škola vytvoření subkulturních skupin jako symbol vzdoru a považuje je za tvůrce alternativní kultury.

V rámci MIPC vznikl v 90. letech 20. století[3] nový vědecký obor – populární kulturní studia, který přišel s pojmem tzv. klubové kultury. Ta o zájem médií nestojí. Jeden ze zástupců MIPC navrhoval, aby pojem subkultura nahradil termín scéna či kulturní vkus. Tyto termíny lépe vystihují situace, ve kterých se příslušníci dělnické třídy ztotožňují s více subkulturními skupinami.

V dnešní době se můžeme setkat s pojmem post-subkultura, který označuje trend, kdy si mladí lidé vybírají dílčí části různých subkultur a dochází tak ke splynutí jednotlivých subkultur. Hranice mezi jednotlivými subkulturami postupně mizí a tím se stávají prostupnějšími. Současný stav zabraňuje subkulturám jasnému vymezení vůči dominantní kultuře. Základem dnešního studia je post-subkulturní teorie.

Mezi současné sociology, zabývající se subkulturou, patří David Muggleton, K. Hazelhurst a C. Hazelhurst.[3] V českém prostředí studium subkultur započalo až ke konci 80. let 20. století,[3] kdy už jednotlivé subkultury měly v rámci společnosti své místo. Jejich působení bylo však dominantní kulturou minulého režimu silně potlačováno.

Svůj debut prodělal punk v Británii během roku 1976.[6] Tento styl, tvořený kombinací prvků z různých žánrů, se zrodil v Londýně v okolí King’s Road. Spojení nesourodých prvků se odráží i na vizuální stránce punku. Spínací špendlíky se staly symbolem oné spojitosti. Dalšími viditelnými znaky punku jsou kožené bundy, úzké kalhoty, špičaté boty, číro.

Reggae vzniklo na sklonku 60. let 20. století na Jamajce. Vznik této subkultury je založen na historické posloupnosti migrací z Afriky na Jamajku a dále do Velké Británii. Reggae vychází z originální jamajské orální kultury a výkladu Bible.

Reggae úzce souvisí s další subkulturou, tzv. rastafariánstvím, z kterého reggae převzalo určité prvky. Rastafariánstvím se rozumí spojení dredů, maskovací khaki a marihuany a hlásání odcizení od dominantní kultury.

Význam pojmu hipster se začal formovat už ve 40. letech 20. století. Původně byl určen pro afroamerické jazzové muzikanty. Během deseti až dvaceti let byli hipsteři víceméně výhradně američtí nekonvenční hudebníci bílé pleti, kteří se velmi silně vymezovali vůči většinové společnosti a pohrdali mainstreamem. Mezi hipstery patřili lidé, kteří se odmítali ztotožnit s tradičními stereotypy práce, rodinného a sociálního života a dalšími rysy dominantní kultury. Příslušníci této subkultury, kterou tvoří především mladí lidé, se snaží žít skrze hlubší prožitky.

Oproti původnímu významu pojmu hipster, kdy byla hlavním podnětem členství této subkultury nespokojenost s výše uvedenými stereotypy, moderní hipsteři se vyznačují především specifickým módním stylem a kulturou kaváren, galerií či muzeí. Zejména ve 2. desetiletí 21. století se tento styl paradoxně tak proslavil, až se stal mainstreamem. Vedle módy si ale moderní hipsteři zachovali i něco z původních přístupů, zejména odpor ke konzumní společnosti, materialismu a práci pro sociální jistotu místo potěšení.

Hipster je mladý člověk obvykle mezi dvacátým a třicátým rokem žijící zejména ve velkých městech, jehož veškeré konání a chování se točí kolem jediného: odlišit se a deklarovat okolí svou jedinečnost. Jeho styl je definován zejména způsobem oblékání: typickým oděvem jsou těsně přiléhavé džíny, retro tenisky nebo klasické „plátěnky“ značky Converse a brýle s tlustými a výraznými obroučkami. Svým stylem příslušníci subkultury hipsterů potlačují genderové stereotypy, zavrhují zajeté ideály krásy, řídí se fenomény androgynie a feminismu.[7]

Zástupci těchto stylů byli původně běloši, kteří měli blízko ke kultuře černošských ghett a k černošské hudbě.

Subkultura beatníků se pojí především s 50. léty 20. století a odkazuje na spisovatele Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga. Příslušníci této subkultury si zakládají na svobodě, nezávaznosti a nespoutanosti a zaujímají nematerialistický postoj. Tento směr ovlivnil mnohé hudebníky, mezi které patří např. Bob Dylan, Pink Floyd, The Beatles. Za jeden z přínosů beatnické generace lze považovat přiblížení východní kultury a náboženství západní civilizaci.

Teddy Boys oproti předchozím dvěma subkulturám vznikly v Británii, konkrétně v Londýně. Jejich působení se také pojí s 50. léty 20. století. Teddy Boys jsou spojováni především s rock and rollem. V oblasti módy se zástupci této subkultury inspirovali dobou krále Eduarda VII.

Hipsteři, beatníci i Teddy Boys jsou přes všechny své zjevné i nepatrné rozdíly úzce propojeni. Všechny mají také blízko k jazzové hudbě.

Jako hippies je označováno mládežnické hnutí, které vzniklo v Americe v 60. letech 20. století. Slovo hippies je odvozené od slova hipster a jsou jím popisováni beatníci, kteří obsadili oblasti newyorského Greenwich Village a sanfranciského Haight Ashbury. Příslušníci hippies vytvářeli své vlastní komunity, které byly často uzavřené. Zástupci této subkultury se vyznačovali poslechem psychedelické hudby, otevřeností vůči sexu a často také užíváním různých drog. Hippies měli velký vliv na následující kulturní vývoj nejen na americkém kontinentě.

Hip hop je oproti jiným subkulturám subkulturou poměrně mladou, pojí se s 70. léty 20. století.[3] Je spojena s newyorskou městskou částí jižní Bronx a Harlem.[3] Příslušníky této subkultury byli Afroameričané a Latinoameričané. Hip hop je úzce spojen s graffiti uměním, rapovou hudbou a později i tancem, známým jako breakdance. Výše zmíněné subkultury se staly odrazovým můstkem pro mnohé další, které v průběhu let vznikaly.

Gameři jsou jednou z několika rozvíjejících se subkultur, zejména u teenagerů. Jsou stejně jako hackeři spojováni s technologickým vývojem a volným přístupem k internetu. Základní kámen této subkultury položil americký fyzik William Higinbotham v roce 1958, když vytvořil první počítačovou hru.[8]

Gamer je člověk, který věnuje velké množství času počítačovým hrám a nezřídka se na nich stává závislý, což může mít určité důsledky na jeho život a vztahy s blízkými. Dospívající hráči mohou mít problémy s motivací ke studiu nebo s komunikací a navazováním vztahů s vrstevníky a rodinou. Hry pomáhají ponořit se do virtuální reality, „vyzkoušet si“ roli postavy se zajímavým, dlouhým a šťastným životem a zapomenout na realitu.

Herní turnaje neboli esport jsou mezi gamery velmi oblíbené. Starší hráči se na nich naučili vydělávat peníze účastí nebo sázením. Díky rostoucímu zájmu o esport byla v České republice otevřena první esport univerzita, která se věnuje studiu her a zlepšení strategických, mentálních a fyzických dovedností.[9][10]

Rozvoj programování vedl ke vzniku kyberkultury a tzv. hackerů.

Mnoho režisérů obsazuje tuto subkulturu ve svých filmech nebo seriálech a propaguje tak mylný stereotyp o lidech s nadváhou a brýlemi sedících před monitory s černým pozadím a nepochopitelným zeleným textem. V dnešní době lze ale hackera identifikovat pouze podle zájmu o novou počítačovou technologii, nikoli však podle výrazných vizuálních prvků.

Hlavním zájmem hackerů je nelegální počítačová činnost různého druhu, k čemuž je třeba pouze notebook, který lze použít k proniknutí do vysoce zabezpečených sítí a řídit botnety. Samotní hackeři se někdy formují do velkých sdružení, firem nebo svazů pro lepší a pohodlnějšího život, ale dodržují zásady anonymity, protože trestnými činy ohrožují své životy a existuje pravděpodobnost zatčení.

V roce 2001 podepsalo 30 států tzv. Úmluvu o počítačové kriminalitě, která stanovuje společné metody pro účastnické země v boji proti zločincům na internetu.

Nic však nevyvrací skutečnost, že tito lidé mohou zcela legálně pracovat pro vládu a pro dobré účely, vytvářet software pro zabezpečení informací, eliminovat viry a vyvíjet nové programy. Mnoho společností najímá tyto hackery coby penetrační testery, aby našli zranitelná místa v jejich softwaru a chránili je před „zlými hackery“.

Evropští hackeři jsou zvláštní v tom, že se snaží všechno naučit sami a zabývají se vývojem jedinečných hackerských technik. Zajímavou vlastností je, že nejčastěji útočí na weby na protest proti něčemu nebo naopak na podporu, méně však za účelem přímého peněžitého zisku.[11]

Společenské interakce s vrstevníky, kteří sebepoškozování schvalují nebo se ho sami účastní, prokazatelně souvisejí s účastí mladistvého na tomto chování[13][14][15]. Jako možné důvody pro tuto souvislost byly představeny dvě hypotézy – výběr vrstevníků (mladiství, kteří se poškozují nebo jsou k tomu náchylní, mají tendenci stýkat se s vrstevníky, kteří jsou podobně zranitelní) a přenos mezi vrstevníky (mladiství se takovému chování mohou naučit od svých vrstevníků).

Mladiství mají často tendenci stýkat se ve skupinách založených na podobných zájmech, přístupech či chováních[16], čímž vznikají subkultury. Některé studie potom poukazují na to, že u mladistvých náležejících ke gotické, punkové a emo subkultuře, se objevuje vyšší riziko psychologických problémů než u jiných mladistvých[17][18][19][20]. V těchto subkulturách mohou být pocity melancholie často vyzdvihovány jako způsob vyjádření nekonformity; tím pádem sebepoškozování může být bráno jako forma rebelie a být v těchto skupinách podporováno (Prinstein, Heilbron, Guerry, & Franklin, 2010). Příslušnost k těmto subkulturám může přispět k pocitu sounáležitosti u jedinců, kteří trpí depresemi a neidentifikují se s „mainstreamem“ nebo z něj byli vyloučeni.[21]

Výraz „queer“ v angličtině původně znamenal „podivný“ nebo „podezřelý“ a používal se jako nadávka pro lesby a především pak gaye. Ti jej ovšem přijali za svůj a redefinovali tím tak jeho negativní význam (proces, kterému se v angličtině říká reclaiming). Termín „queer“ začal být používán jako označení pro jakoukoliv identitu, která vybočuje ze společenských norem, v kontextu LGBT hnutí tedy pro všechny identity, které nejsou hetero a cis. Podle sociologa Epsteina queer odmítá veškeré konvenční a sociální normy a brání se přijetí dopředu dané nálepky. Představitelé queer hnutí také odmítají normativitu, tedy asimilační proces, v rámci něhož gayové a lesby kopírují heterosexuální genderové role, co se týče například oblékaní (oblečení „pro holky“, oblečení „pro kluky“), chování nebo vztahů (jeden z páru maskulinní – pomyslný „muž“, druhý feminní – pomyslná „žena“). Queer lidé často ke své sexuální a genderové identitě přistupují jako k něčemu fluidnímu a proměnlivému.[25]

• Jandourek, J.: Sociologický slovník. Praha: Portál 2001.
• NĚMCOVÁ, Veronika. Prolínání subkultur: příklad burlesky. S. 57–81. Kulturní studia [online]. 1. 11. 2016. Roč. IV., čís. 2/2016, s. 57–81. Dostupné online. ISSN 2336-2766.
• Petrusek M., Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum 1996. Hesla Subkultura a Subkultura mládeže.
• Smolík, J.: Subkultury mládeže. Uvedení do problematiky, Praha: Grada 2010. ISBN 978-80-247-2907-7
• Smolík, J.: Subkultury mládeže: sociologické, psychologické a pedagogické aspekty, Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2017. ISBN 978-80-7509-498-8.
• Vladimir 518, Tomáš Souček, Karel Veselý: Kmeny, 2011

• Anomie
• Centrum pro současná kulturální studia
• Ghetto

• Obrázky, zvuky či videa k tématu subkultura na Wikimedia Commons
• Kmeny – dokumentární cyklus České televize z roku 2015