Louis Althusser

Po studiu na prestižní École Normale Supérieure v Paříži se stal profesorem filozofie. Oproti v té době ve Francii převládajícím interpretacím Marxe, které se opíraly především o raného Marxe a jeho Ekonomicko-filosofické rukupisy z roku 1844, zdůraznil, že Marxův filosofický význam spočívá především v jeho pozdním díle, zejména v Kapitálu, který Althusser interpretuje prostřednictvím tzv. symptomálního čtení.[1] Významná je Althusserova teorie ideologie a ideologických státních aparátů, na kterou řada teoretiků navazovala a dále ji rozvíjela (mezi jinými Slavoj Žižek, Judith Butlerová, Terry Eagleton, Waren Montag, Fredric Jameson aj.). Althusser byl členem Francouzské komunistické strany (PCF), nicméně jeho postoj k této straně byl po většinu jeho života velmi kritický. Předmětem Althusserovy kritiky bylo především nedostatečné vyrovnání se komunistických stran se stalinismem (navzdory přijetí kritiky "kultu osobnosti") a orientace komunistických stran na tzv. "teoretického humanismu", který (PCF) přijala jako svou oficiální doktrínu a který podle Althussera nevede k praktickému humanismu, ale spíše ideologicky maskuje mnohdy nehumanistické praktiky komunistických stran, orientuje tyto strany k liberalistické ideologii a vede je k reformismu v rámci ustaveného systému.[2] Své teoretické postoje však v rámci komunistické strany neprosadil.[3] Kritika francouzské komunistické strany později vyústila v jeho knize Co déle nesmí přetrvávat v komunistické straně.[4] V rámci své teorie Althusser prosazoval (podobně jako tehdy vlivný strukturalistický přístup) tzv. "teoretický antihumanismus", tedy názor, že společenská analýza má vycházet primárně z analýzy společenské struktury, nikoli z kategorií jako je "subjekt", "člověk", "vědomí" apod.[2] Tím se stavěl proti přístupu fenomenologickému, existencialistickému a marxistickým interpretacím vycházejícím z raného Marxe. Althusserův důraz na strukturu vedl k tomu, že býval označován jako "strukturalistický marxista", byť sám strukturalismus odmítal s tím, že jeho (tj. Althusserovo) pojetí struktury nevychází ze strukturalismu, ale z Marxe a ze Spinozy.[5]

Během válečných let se u Althussera rozvinula psychóza schizoidního typu s bipolární afektivní komplikací, která vedla i k jeho četným hospitalizacím. O své životě s psychickou nemocí i o zabití manželky píše v knize Budoucnost bude dlouhá.

Jeho manželkou byla komunistická aktivistka Hélène Rytmann, kterou 16. listopadu 1980 zardousil. Před soudem za tento čin však nikdy nestál, neboť byl shledán nepříčetným a tudíž nezpůsobilým stanout před soudem