Beat generation

Beat generation [bít dženerejšn], česky též beatnici [bítnici] a beatová [bítová] generace, řidčeji též zbitá či blažená generace, bylo umělecké a literární hnutí v USA.

Toto hnutí vzniklo ve druhé polovině 50. let a tento směr se týká víceméně pouze USA. Beatnici se vyznačovali nonkonformním bohémským způsobem života, stavěli se do konfrontace s tradičním způsobem života a s tradiční literaturou. Pokoušeli se najít vlastní styl, ten se projevoval především v popisu svých životních zkušeností – toulání se po USA, happeningy, experimenty s drogami atp.

V poezii se autoři soustředili na nalezení vztahu mezi autorem a čtenářem, proto začali svoji poezii veřejně recitovat, nejprve tak činili v různých barech, galeriích a kavárnách, poté i na velkých mítincích.

Autoři byli často ovlivněni orientálními náboženskými a filosofickými představami, které si většinou vykládali velmi volně, někdy i upravovali k obrazu svému. Nejoblíbenějším se stal zen-buddhismus. Dalším výrazným prvkem, který ovlivnil a inspiroval tyto autory, především básníky, byl jazz. Jazzovou hudbou byla často doprovázena i jejich veřejná vystoupení.

Historie

Sekce stockholmského knihkupectví věnovaná beatnické generaci

Pojem „beat“ pochází od Herberta Hunckeho, který toto slovo používal pro stav, v jakém se nacházel v období své drogové závislosti – znamenalo zbitý, zničený, unavený, vyčerpaný.

V jakém významu ho používali autoři této literatury je nejasné a jejich výklady se často nejen liší, ale někdy si i protiřečí, často se setkáme s výkladem, že slovo „beat“ souvisí s výrazy typu „beatify“ – blažený, atp. Ale např. Lawrence Ferlinghetti tvrdil, že slovo „beat“ může znamenat i hlučný.

Název celého hnutí je spojen se jménem John Clellon Holmes, který roku 1952 vydal román s beatnickou tematikou – Go – překládáno jako Jde se, Běž, Jeď. Ten měl totiž v rukopisné verzi název The Beat Generation (titul navrhl Jack Kerouac, jehož inspirovalo Hunckeho časté ulevování si: „I'm beat“).[1]

Hlavní představitelé této skupiny se osobně znali již od 40. let, kdy společně studovali, vedli velice nekonvenční život, kdy experimentovali se sexem, drogami a hledali nové metody psaní. Tito lidé se počátkem 50. let přesunuli do kalifornského města San Francisco, kde se usadili v bohémské čtvrti North Beach. Toto město se tak stalo centrem hnutí.

Jejich tvorba často vedla ke čtivému popisu jejich zážitků z doby, kdy se pohybovali na hranici alkoholismu a drogové závislosti. To samozřejmě znamenalo, že z počátku byla často považována za nemravnou, někteří autoři dokonce nemohli být vydáváni v USA (např. Henry Miller).

V roce 1956 byl vsazen do sanfranciského vězení básník a nakladatel Lawrence Ferlinghetti za to, že ve svém nakladatelství vydal Ginsbergovu sbírku básní Kvílení, neboť dle tvrzení žaloby se nejednalo o umění, ale pouze o urážení a propagaci drog a alkoholu.[2][3] V tomto medializovaném procesu beatnickou kulturu zastupoval jazzový hudebník a básník Kenneth Rexroth. Soud rozhodl, že tvorba beatníků má svoji uměleckou hodnotu, a jde tudíž o umělecké vyjádření skutečnosti, proto jejich díla nesmějí být nijak diskriminována. To samozřejmě vedlo k obrovskému rozvoji této literatury, neboť mohla být vydána i díla, která doposud v USA vyjít nesměla. Nejednalo se sice o velký počet děl, ale některá z těchto děl lze považovat za, z hlediska beatniků, velmi významná. Navíc soudem došlo k jejich obrovské popularizaci.

Význam beat generation

Tento literární směr se týkal víceméně pouze USA, ačkoliv s jistým zpožděním zasáhl v menší míře i Evropu. Tato literatura výrazně přispěla ke vzniku hnutí hippies. Ovlivnila myšlení mnoha mladých lidí a posunula jejich vnímání na určitou dobu doleva,[zdroj?] což ve svých důsledcích vedlo ke skutečně masovému hnutí.

Je možné uvést, že zavedli do literatury zcela nové prvky a nový pohled na svět, který umožnil najít nové způsoby vyjádření. Lze říci, že na přelomu 20. a 21. století se tato literatura pozvolna stala klasikou, ze které vychází mnoho děl nemajících s původními myšlenkami beatniků nic společného. Beatnici znovuobjevili naléhavý a vášnivý způsob zpovědi, který jejich současníky šokoval. Čerpali ze svých životů s brutální a nic neskrývající upřímností. Odmítli kompromis mezi intuitivním hledáním pravdy a etickými pravidly.[4]

Významná místa

Kolumbijská univerzita

Počátek Beat Generation lze sledovat až k setkání Kerouaca, tehdy fotbalového stipendisty[5], Ginsberga, Carra, Hala Chase a dalších na Kolumbijské univerzitě. Přestože Beatnici bývají považováni za neakademické, mnoho jejich názorů a myšlenek se formovalo pod vlivem teorií profesorů Lionela TrillingaMarka Van Dorena. Spolužáci Carr a Ginsberg debatovali například o potřebě „nové vize“ (termín vypůjčený od Williama Butlera Yeatse) se svým univerzitním profesorem, jehož literární postoje považovali za konzervativní a formalistické.

„Podsvětí“ Time Square

Burroughs se zajímal o kriminální chování a byl zapojen do obchodování s kradeným zbožím a narkotiky. Brzy si také vypěstoval závislost na opiátech. Průvodcem kriminálním podsvětím (soustředěného primárně okolo Time Square v New Yorku) byl Burroughsovi Huncke, drobný kriminálník závislý na drogách, který později začal sám psát.

V roce 1949 zatkla policie Ginsberga, který jel s Hunckem autem plným kradeného zboží, jež Huncke plánoval prodat. Při pokusu policii ujet Ginsberg auto naboural a utekl pěšky, ale zanechal na místě kompromitující zápisníky. Trestu se vyhnul pod záminkou duševní poruchy a musel strávit 90 dní v nemocnici Bellevue Hospital, kde se seznámil s Carlem Solomonem.

Solomon byl pravděpodobně více výstřední než psychotický. Jako fanoušek Antonina Artauda, uspokojoval své vědomé „šílené“ chování například házením bramborového salátu na univerzitního profesora dadaismu. Podstupoval šokovou terapii v nemocnici v  Bellevue, což se později stalo hlavním tématem Ginsbergova „Kvílení“, které bylo Solomonovi věnováno.

Greenwich Village

V druhé polovině 50. let 20. století se Beatnici kvůli nízkým nájmům a „maloměstské“ atmosféře místa shlukovali v Greenwich Village, rezidenční čtvrti Manhattanu. Čtení a diskuse se většinou odehrávaly ve Washington Square Park,[6] jak Ginsberg tak Burroughs byli oba v Greenwich Village známí.

Burroughs, Ginsberg, Kerouac a ostatní básníci v této oblasti navštěvovali mnoho barů, včetně San Remo Cafe na MacDougal Street 93.[5] Častými návštěvníky byli také Jackson Pollock, Willem de Kooning, Franz Kline a další expresionisté, kteří s beatniky spolupracovali.[5] Kulturní kritici psali o proměně beatnické kultury v Greenwich Village v kulturu Hippies.[5]

V roce prezidentských voleb 1960 utvořili beatnici politickou stranu „Beat Party“ a oznámili kandidáta do prezidentských voleb – afroamerického pouličního básníka Williama Clifforda Browna (známého jako Big Brown), který získal většinu hlasů v prvním hlasování, ale nominován nakonec nebyl.[7]

Představitelé

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Beat Generation na anglické Wikipedii.

  1. DOSKOČILOVÁ, Kateřina. Ztracená generace Jacka Kerouaca/The Beat Generation by Jack Kerouac. , 2013 [cit. 2022-03-07]. 45 s. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Alice Sukdolová, Ph.D.. s. 8. Dostupné online. (anglicky)
  2. Ferdinanda Pivanová: Vodíková hrací skříň.
  3. Jan Zábrana: Případ beatníci.
  4. TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-104-4. Kapitola První konjunkce, s. 37–38.
  5. RUDNICK, Lois; BEARD, Rick; BERLOWITZ, Leslie Cohen. Greenwich Village: Culture and Counterculture.. The Journal of American History. 1994-09, roč. 81, čís. 2, s. 737. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 0021-8723. DOI 10.2307/2081313.
  6. KOSTELANETZ, Richard; CARLIN, Richard; COHEN, Mark Daniel. A Dictionary of the American Avant-Gardes. dx.doi.org. 2019-03-04. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. DOI 10.4324/9781351267045.
  7. Primary politics: everything you need to know about how America nominates its presidential candidates. Choice Reviews Online. 2016-04-19, roč. 53, čís. 09, s. 53–4163-53-4163. Dostupné online [cit. 2021-05-28]. ISSN 0009-4978. DOI 10.5860/choice.195574.

Literatura

  • TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-104-4.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.