Státní zaměstnanci v Česku

Velmi závisí na zvolené definici pojmu. Například dle zákona o státní službě je státním zaměstnancem osoba, která byla přijata do služebního poměru a zařazena na služební místo k výkonu některé z činností uvedených v § 5 zákona o státní službě.[1] Tato úzká definice by zahrnula pouze zaměstnance tzv. služebních úřadů státu ve služebním poměru, tj. de facto pouze státní úředníky. Takových státních zaměstnanců je dle statistik Ministerstva vnitra 67 945 (rok 2020). Při započítání obslužných míst v pracovním poměru jde celkem o 75 796 státních zaměstnanců zařazených ve služebních úřadech, kterých je celkem 234. Jde ovšem opět o místa tzv. systemizovaná, tj. papírově vytvořená, ne nutně reálně obsazená (průměrná obsazenost služebních míst byla v roce 2020 89,5 %).[2] U zaměstnanců služebních úřadů je možné uvést i další statistiky. Například, že v roce 2020 bylo na služebních úřadech 55 % zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním a dalších 41 % středoškolsky vzdělaných. Co do rozdělení dle pohlaví tvořilo skladbu zaměstnanců 26,5 % mužů a 73,5 % žen.[3] Počet těchto zaměstnanců zůstává v posledních letech konstantní (v roce 2020 jich bylo pouze o cca 500 více než v roce 2015, přičemž rostl jen obslužný personál v pracovním poměru).[4] Pojem „úředník“ je ovšem i v tomto pojetí zavádějící. Ve služebním poměru nejsou pouze úředníci vydávající správní akty, ale také stratégové, IT specialisté, projektoví manažeři, analytici, právníci, PR specialisté atd.

V rozšířeném pojetí jde o zaměstnance organizačních složek státu (ministerstva, ústřední orgány státní správy, soudy apod.) a příspěvkových organizací státu. Dle Ministerstva financí činí počet takto definovatelných zaměstnanců 482 270 (rok 2021).[5] S tímto číslem tvoří zhruba 7 % lidí v produktivní věku (18–65 let). Jde o počet míst, na která mají jednotlivá ministerstva v rozpočtu vyčleněny peníze. Všechna místa, ale nemusí být obsazena. Na platech to je asi 239 miliard korun.[6] V tomto pojetí jsou vedle státních úředníků zahrnuti také zaměstnanci soudů a státních zastupitelství, zaměstnanci škol regionálního školství, vojáci a další příslušníci ozbrojených sil a příslušníci bezpečnostních sborů (Policie ČR, hasiči, celní správa, vězeňská služba, GIBS). Je nutné dodat, že například v roce 2020 bylo dle státního závěrečného účtu ve vládou regulované sféře zaměstnáno 463 648 zaměstnanců, z čehož bylo 265 254 zaměstnáno v příspěvkových organizacích státu a 198 394 v organizačních složkách státu. V posledních letech roste zejména počet zaměstnanců příspěvkových organizací státu (o 36 305 od roku 2011 do roku 2020).[7]

V nejširším pojetí lze dojít k závěru, že celkově veřejný sektor zaměstnává téměř milion zaměstnanců tedy pětinu[8] až čtvrtinu[9] všech pracujících. V tomto přístupu jsou ovšem započítáni všichni zaměstnanci, kteří v důsledku (či de facto), tj. nepřímo, mají podíl na platu či mzdě ze státního rozpočtu. Jde například o zaměstnance územních samosprávných celků (obcí a krajů), kteří vykonávají státní správu v přenesené působnosti (část jejich platů je sanována příspěvkem na výkon státní správy, který je součástí státního rozpočtu, a dále příjmy samospráv z rozpočtového určení daní apod. – v tomto druhém případě lze hovořit i o zaměstnancích obcí a krajů vykonávající pouze samostatnou působnost samosprávy), a pak dále zaměstnanci soukromého sektoru, kteří pracují na veřejných zakázkách spolufinancovaných státním rozpočtem. Zahrnutím poslední skupiny vzniká již velmi volné pojetí státního zaměstnance. V této volné definici je tedy státním zaměstnancem každý, jehož mzda je přímo či nepřímo vyplácena z daní vybraných státem (státní rozpočet). Pro oficiální statistiky se ovšem uvádějí jen přímo placení zaměstnanci se smlouvou se státem.

Rozdíl mezi zaměstnancem soukromého sektoru a veřejného sektoru není jen ve faktickém pobírání mzdy proti platu, ale i v mechanismu získávání příjmů zaměstnavatelem. Zatímco mzda soukromého sektoru se řídí pravidly tržní soutěže, platy pracovníků státu a veřejného sektoru jsou určeny politikou státu a jsou pevně stanoveny v nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.[10] Výhodou státních platů je určitá jistota příjmu pro konkrétního jedince, co se týče konkrétní tabulkové výše platu. Společnost jako celek ovšem může doplácet na celkové neefektivitě plošného odměňování a na neustálých politických sporech, jak vysoké by měly být platy ve veřejném sektoru. Tabulkový plat státního zaměstnance se stanovuje na základě vykonávané činnosti, ke které je v katalogu prací přiřazena platová třída, kdy s vyšší platovou třídou stoupá plat, ale také nároky na zaměstnance (např. povinně dosažený stupeň vzdělání, skládání úřednických zkoušek nebo jazyková vybavenost), vedle toho jsou dalším kritériem stanovení výše platu odsloužená léta.

V širších definicích státních zaměstnanců nebo zaměstnanců veřejného sektoru, proto musíme započítat pracovníky státem poskytovaných služeb, jako jsou veřejné školství, veřejné zdravotnictví, soudnictví, bezpečnost či hasiči. Ve volném pojetí je možné započítat i zaměstnance různých firem realizujících veřejné zakázky, které jsou najímány externě a vypláceny z obecních nebo státních prostředků. Například pracovníky stavějící pro stát dálnice či železnice a realizující další investiční výdaje z veřejných rozpočtů. Reálné číslo a procento lidí, které přímo či nepřímo zaměstnává stát je tedy v tomto pojetí vyšší než oficiální statistika a velmi těžko se odhaduje.

Podle státních rozpočtů v kostce,[13] které od roku 2016 uvádí počty oficiálních státních zaměstnanců je trend jasný. Oficiální počet se rok od roku zvyšuje. Pokud chceme sledovat širokou definici státního zaměstnance (přímí i nepřímí) je nutné sledovat všechny subjekty (dodavatele ve veřejných zakázkách, neziskové organizace, zaměstnance obcí a krajů). Je vhodné zmínit, že soukromé volnotržní firmy jako jediné jsou schopny produkovat bohatství, odložením kapitálové spotřeby a investic do nových způsobů výroby, aby stát následně toto bohatství přes vybrané daně přerozdělil, či spotřeboval. Veřejný sektor je sice zahrnut v HDP, ale pouze ve spotřebě. Stát nemá motivaci v podobě zisku a produkce dodatečného bohatství tak není nutnou prioritou. Z vybraných daní poskytuje veřejné služby, jako jsou stavba dopravních cest, dostupné zdravotnictví, školství, sociální služby, důchody, atd... Existuje ovšem politický i ekonomický střet mezi tím, jak silnou roli by měl stát mít a kolik by měly činit jak jeho příjmy (zejména míra daní), tak také výdaje.

V grafu níže jsou všichni zaměstnanci (cca 5,2 milionu). Pokud se podíváme na všechny občany v produktivním věku (6,9 mil) 18–65 let vyjde nám, že zhruba 7 % (482 270) z nich je zaměstnáno státem. Toto jsou počty státních zaměstnanců podle oficiálních statistik zaměstnaných přímo vládou. Pokud se podíváme pouze na všechny zaměstnané lidi tak procento je logicky o něco vyšší.

Podíl státních zaměstnanců na pracující populaci

Počet pracujících v ČR je cca 5,2 milionu.[15]

• Státní rozpočet České republiky
• Ministerstvo
• Nejvyšší kontrolní úřad