Přenesená působnost

V České republice jsou územně-samosprávnými jednotkami obce a kraje. Při výkonu samostatné působnosti není rozhodující velikost obce a všechny obce jsou si rovny. Co se týče přenesené působnosti, zákon o obcích rozlišuje několik typů obcí z hlediska rozsahu výkonu svěřené státní správy. Je to:

• základní rozsah,
• rozsah pověřeného obecního úřadu a
• rozsah úřadu obce s rozšířenou působností.

Hlavní město Praha a statutární města mohou některé působnosti statutem delegovat dále na své samosprávné městské části nebo městské obvody.

• do základního rozsahu výkonu přenesené působnosti patří např. evidence obyvatel,
• pověřený obecní úřad také vydává např. stavební povolení a
• obecní úřad obce s rozšířenou působností je mj. oprávněn vydávat občanské průkazy a cestovní pasy

Při výkonu přenesené působnosti jsou orgány obcí a krajů vázány předpisy ústředních orgánů - usneseními vlády a směrnicemi ústředních správních úřadů.[1][2] Tyto předpisy jsou vyhlašovány ve věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí.

Právní předpisy územně-samosprávných celků vydávané v samostatné působnosti se nazývají vyhlášky, předpisy vydávané v přenesené působnosti se nazývají nařízení.

Pokud zákon nestanoví výslovně, zda některá působnost je samostatná nebo přenesená, dochází někdy i k výkladovým sporům. Ve většině případů však lze působnost určit podle § 8 zákona o obcích („Pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí a nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce, platí, že jde vždy o samostatnou působnost.“) a & 7 zákona o obcích („Státní správu, jejíž výkon byl zákonem svěřen orgánu obce, vykonává tento orgán jako svou přenesenou působnost.“), obdobně § 4 a § 2 zákona o krajích a § 33 zákona o hl. m. Praze. Pokud tedy zákon svěřuje působnost obecnímu úřadu nebo krajskému úřadu, nikoliv obci nebo kraji, jde vždy o přenesenou působnost.