Srbsko-turecká válka (1876)

V létě roku 1875 vypukly v balkánských provinciích Osmanské říše nepokoje. V Hercegovině začalo povstání, které se rozšířilo i do Bosny. Na východě vypuklo starozagorské povstání následované na jaře 1876 dubnovým povstáním. Veřejnost v Srbsku a Černé Hoře vyvinula na vlády obou zemí silný tlak, aby chránily bosenské povstalce. Přes varování Ruska dne 18. června 1876 kníže Milan Obrenović a kníže Nikola I. Petrović-Njegoš zahájili válku proti Osmanům.[1][2]

Na začátku války měla Osmanská říše proti Srbsku a Černé Hoře celkem 100 000 vojáků. Počet srbských sil byl zhruba stejný, ale k boji byly špatně vycvičeny. Byly rozděleny do čtyř armád pojmenovaných podle místa dislokace: Drinská a Ibarská (v západním a jihozápadním směru), Moravská (na silnici Bělehrad-Niš) a Timocká armáda (poblíž Vidinu). Hlavní sílu (asi 40 000 vojáků) představovala Moravská armáda pod velením ruského generála Michaila Čerňajeva,[2] veterána krymské a kavkazské války.

20. června 1876[p 1] překročila Moravská armáda osmanské hranice u Knjaževace a dosáhla Belé Palanky a Pirotu, ale koncem měsíce byla nucena ustoupit zpět do Srbska. Ve stejné době, v důsledku porážky u Velkého Izvoru, byla Timocká armáda odražena od východního břehu Timoku vojsky Osmana paši. Černohorci postupující na Mostar způsobili Turkům těžkou porážku,[2] ale srbská invaze do Bosny selhala.[1] Osmanské síly přešly do protiútoku a 24. července dobyly Knjaževac. To jim umožnilo postupovat na sever podél řeky Moravy. V srpnu dobyli Turci řadu obcí v Srbsku, ale jejich postup byl 26. srpna zastaven v bitvě u Šumatovce. V této situaci zasáhly evropské mocnosti a vynutily uzavření příměří mezi válčícími stranami.

Příměří bylo ukončeno 16. září postupem částí sjednocené moravsko-timocké armády na levém břehu řeky Moravy. V následujících bitvách Srbové opět selhali. 17. října jim turecká armáda vedená Abdulem Kerimem pašou[3] připravila rozhodující porážku u Đunisu, čímž si otevřela cestu na Bělehrad. 19. října zaslalo Rusko Vysoké portě ultimátum, aby ukončila ofenzívu, která se odehrála o den později.[2]

V Kladovu se v červenci 1876 ustanovily oddíly bulharských emigrantů ze Srbska, Ruska, Rumunska a Rakouska-Uherska. Jejich organizaci a vybavení převzala Bulharská ústřední dobročinná společnost v Bukurešti a slovanofilské výbory v Rusku. Srbské velení vyslalo oddíly přes Timok do severozápadního Bulharska, aby podnítily Bulhary ke vzpouře. Do poloviny července oddíly působily na vidinsku v dědinách Novo Selo, v okolí Kuly, Čiprovců a směrem na Berkovicu. Do konce měsíce počet dobrovolníků dosáhl 1 500.

Výsledky srážek s osmanskými jednotkami byly rozličné, nicméně nakonec byli rebelové nuceni ustoupit za hřeben Stará planiny a generál Čerňajev nařídil jejich úplné stažení.[4][5] Někteří příslušníci oddílu Filipa Toťu se odmítli podřídit a v síle 87 mužů přešli po hřebeni Staré planiny k Petrochanskému průsmyku. Tam se probili přes tureckou stráž a pokračovali po hřebeni do Văršce a dále na Vracu, kde se dozvěděli o porážce Boteva. Tak se obrátili zpět do hor, ale protože byli pronásledováni, rozdělili se. Skupinky byly postupně tureckou armádou do 10. srpna zlikvidovány s výjimkou skupiny Ivana Doktorova, která dorazila až na Trojanskou planinu a tam se jí podařilo se rozptýlit.[6]

16. února 1877 byla uzavřena mírová smlouva mezi Srbskem a Osmanskou říší, která obnovila předválečnou situaci.[2] Černá Hora mírové podmínky nepřijala a pokračovala v nepřátelství. O dva měsíce později (12. dubna^jul.[p 2]) vypukla rusko-turecká válka. Černohorci obsadili Bar a Nikšić. Srbsko pak obnovilo nepřátelství. Válečný stav byl definitivně ukončen Berlínskou smlouvou.