Slovo o pluku Igorově

Hrabě Alexej Ivanovič Musin-Puškin, obraz od Johanna Baptisty Lampiho staršího z roku 1794.

Slovo o pluku Igorově doprovází stejně jako české Rukopisy spor o jeho pravost. Podle literárních historiků (zejména ruských), kteří jej roku považují za autentickou středověkou literární památku, byl epos složen někdy koncem 12. století neznámým černigovským autorem (někteří považují za autora samotného knížete Igora a jiní dokonce velikého knížete kyjevského). V průběhu času byl text eposu údajně komolen nedbalými písaři (čímž se vysvětluje celá řada nejasných míst v textu, které kritici považují za bohemismy či učené hebraismy – viz dále) a zároveň možná sloužil jako vzor pro řadu pozdějších ruských textů (zvláště pak pro Zádonštinu z konce 14. století). Přesto se epos dochoval pouze v jediném rukopise ze 16. století, původně vevázaném k chronografu uchovávanému v Spaso-preobraženském klášteru v Jaroslavli. Ten roku 1795 ukradl běloruský mnich Ioil (Joel) Bykovskij a prodal jej dvořanu carevny Kateřiny II. hraběti Alexeji Ivanoviči Musinu-Puškinovi (1744–1817), který také financoval jeho první vydání roku 1800. Než však mohl být rukopis vědecky prozkoumán, shořel údajně při požáru Moskvy roku 1812, takže se Slovo dochovalo pouze v opisu pořízeném pro Kateřinu II.

K nejvýznamnějším literárním vědcům obhajujícím pravost eposu patřil Dmitrij Sergejevič Lichačov (1906–1999), jehož zásluhou se k roku 1978 Slovo již konvenčně (a dokonce bez jakékoli zmínky o nějaké v minulosti vedené polemice) zařazuje do ruské středověké literatury. Lichačov vytvořil ze Slova ústřední staroruskou literární památku[2] a dokazoval jeho pravost akcentací jeho kontextového charakteru (autenticita eposu je dle něj dána tím, že je vyložitelný z dobových souvislostí a že mezi ním a ostatními staroruskými texty té doby existují vzájemné vazby a vzájemná podmíněnost).

Jazykovědnými argumenty ve prospěch starobylosti Slova přispěl k roku 2004 Andrej Zaliznjak v publikaci „Слово о полку Игореве”: взгляд лингвиста z roku 2004. Uvádí v ní, jakými jazykovědnými znalostmi by musel disponovat hypotetický falzifikátor z 18. století, a dochází k závěru, že žádná osoba dané doby uvedenými znalostmi nedisponovala.

Podle českého literárního vědce Iva Pospíšila existuje na Východě i na Západě k roku 2016 nepsaná shoda, že se dílo přijímá v kontextu východoevropského středověkého písemnictví bez pochybností, a „v současnosti v podstatě všechny učebnice ruské literatury pokládají Slovo jaksi automaticky za středověký text a dokonce ani v náznaku neodkazují k minulým polemikám".[5] Problém autenticity však podle něj nezmizel, ačkoliv „se o pochybnostech někdy naprosto mlčí, i když k památce a historii její percepce patří“.[7]

Lichačovova metoda, která se takticky vzdálila textovým sporům, však nemohla vyvrátit konkrétní pochybnosti. Námitky odpůrců pravosti Slova se dají stručně shrnout takto:

• Neexistují žádné písemné doklady o tom, že by skutečně kdy existoval domnělý originální rukopis.[4]
• Na základě dochované korespondence hlavních účastníků, kteří později tvrdili, že rukopis byl roku 1812 zničen, lze velmi přesvědčivě prokázat, že tohoto roku žádný rukopis, který by odpovídal uvedenému popisu, zničen nebyl. Informace o jeho ztrátě se rozšířila až několik let po smrti Musina-Puškina v roce 1817.[4]
• Skutečnost, že v textu lze nalézt tzv. učené hebraismy převzaté ze Starého zákona, činí téměř jistým předpoklad, že text Slova byl složen až po vzniku křesťanských hebraistických studií v 16. století.[4]
• V textu je možno najít také bohemismy – jako nejzávažnější se uvádí výraz „pod ranami“ ve smyslu „pod údery“, což lze ve slovanských jazycích použít pouze v češtině (v ostatních má slovo „rána“ jen význam „zranění“).[8]
• Epos vykazuje celou řadu preromantických znaků (dynamika přírodních popisů, tolerovaná úloha pohanských božstev, folklórní ladění textu), které jej umožňují zařadit mezi takové literární mystifikace, jako jsou Macphersonovy Ossianovy zpěvy nebo Rukopis královédvorský a zelenohorský.[3]

Pravost textu byla zpochybňována již v 19. století. Na počátku 20. století argumentovali francouzští slavisté Louis Léger a po něm André Mazon[9], že text vznikl v 17. století po vzoru Zádonštiny. Mazonova tvrzení však vyvrátil Roman Jakobson.[10]

Za skutečného autora Slova bývá považován mimo jiné samotný Musin-Puškin, dále mnich kláštera, který mu rukopis prodal, Ioil Bykovskij, nebo také Nikolaj Michajlovič Karamzin.[4] Roku 2003 přišel profesor Harvardovy univerzity Edward L. Keenan (* 1936) s teorií, že nechtěným autorem eposu je Josef Dobrovský,[11] a snesl pro to celou řadu argumentů (Dobrovský v době nálezu rukopisu pobýval v Rusku a podle Keenanova tvrzení napsal několik textů napodobujících dávné slovanské heroické pověsti, ze kterých byl epos později vytvořen patrně bez jeho vědomí, protože Dobrovský byl známý svou vědeckou poctivostí).[5]

Sám Keenan o své teorii říká: „Ať už na to hledíme jakkoli, hypotéza, že autorem Slova o pluku Igorově byl Josef Dobrovský, jistě není tak nepravděpodobná jako předpoklad, že takový text byl vytvořen někde na území východní Evropy koncem 12. století, aniž by měl nějakého předchůdce, aniž by současně s ním vzniklo nějaké jiné obdobné dílo, aniž by byl později napodoben. Spíše plní údivem, že tak četní badatelé po tak dlouhou dobu a s takovou vynalézavostí v sobě chovali víru v tak nepravděpodobnou událost“.[4]