Severní sámština

Severní sámština byla poprvé podrobně popsána norským knězem a lingvistou Knudem Leemem v roce 1748 v publikaci En lappisk Grammatica efter den Dialect, som bruges af Field-Lapperne udi Porsanger-Fiorden a ve slovnících z let 1752 a 1768. Jedním z Leemových kolegů byl Anders Porsanger, jenž studoval mimo jiné na Trondheimské katedrální škole. Jeho práce ale nemohly být publikovány kvůli tehdejším rasistickým postojům vůči Sámům. Většina jeho prací zmizela.

Kořeny současného pravopisu severní sámštiny položil dánský filolog Rasmus Rask, který v roce 1832 publikoval dílo Ræsonneret lappisk sproglære efter den sprogart, som bruges af fjældlapperne i Porsangerfjorden i Finmarken. En omarbejdelse af Prof. Knud Leems Lappiske grammatica. Raskův pravopis, inspirovaný pravopisem českým, stál na principu jedna hláska – jedno písmeno. Všechny pozdější typy pravopisu severní sámštiny byly založeny na Raskově systému, zatímco například lulejská sámština a jižní sámština používají pravopis založený především na švédštině a norštině. Následování Raskova systému znamenalo, že některá písmena používají diakritiku (č, đ, ŋ, š, ŧ, ž), což při psaní na počítači až do vynalezení Unicodu představovalo značné potíže.
Lze říci, že severní sámština byla popsána lépe než norština před tím, než Ivar Aasen publikoval svou gramatiku norštiny.

Severní sámština je stále užívána ve třech různých státech, z nichž každý používal po mnoho let vlastní severosámský pravopis. Při překladu bible do severní sámštiny, v prvních sámských novinách, Saǥai Muittalægje, a v náboženských novinách Nuorttanaste byl používán Friisův pravopis. Nor Konrad Nielsen vytvořil vlastní pravopis pro slovník Lappisk ordbok. V roce 1948 byly norský a švédský pravopis sloučeny v jeden, nazvaný Bergsland-Ruongův pravopis, nicméně v Norsku se příliš neuchytil. Navíc tehdejší moc zakázala praktické užívání sámštiny. V roce 1979 byla přijata oficiální verze pravopisu severní sámštiny pro Norsko, Švédsko i Finsko.

V současnosti je severní sámština úředním jazykem ve dvou norských krajích (fylke), Finnmark a Troms, a v šesti obcích (Kautokeino, Karasjok, Nesseby, Tana, Porsanger a Kåfjord).
Sámové narození před rokem 1977 se neučili ve škole psát sámsky.

Severní sámština má více verzí pravopisu. V roce 1979 byla přijata oficiální verze, která byla naposledy upravena roku 1985. Jazyk je psán v rozšířené verzi latinské abecedy.

V některých starší publikacích lze místo Č/č, Š/š a Ž/ž nalézt Ć/ć, Ś/ś, Ź/ź.

Severní sámštinu lze rozdělit do tří větších nářečních skupin: tornedalské, finmarské a přímořské.

Severní sámština je převážně flektivní a aglutinační jazyk, takže tvary lexému se neliší jen co do připojeného sufixu, ale bývá změněn i slovní kořen. Důležitým gramatickým jevem je – jako v některých jiných ugrofinských jazycích (např. finština, estonština) – střídání kmenových souhlásek.

   Ind. pres.               Imperativ               Optativ                      Supinum?
   sg.  du.     pl.         sg.    du.     pl.      sg.    du.      pl.          sg.    du.     pl.                        
1  in   ean     eat      1  –      –       –     1  allon  allu     allot     1  aman   amame   amamet
2  it   eahppi  ehpet    2  ale    alli   allet  2  ale    alli     allet     2  amat   amade   amadet
3  ii   eaba    eai      3  –      –       –     3  allos  alloska  alloset   3  amas   amaska  amaset