Alfons z Poitiers

Nákres Alfonsovy pečeti

Odjezd na křížovou výpravu

Alfons z Poitiers a měšťané z Agen (středověká iluminace)

Alfons se narodil jako jeden z mnoha synů francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse VIII. a byl pokřtěn po svém kastilském dědovi. Otec mu zemřel na tažení proti albigenským již roku 1226 a regentství za nezletilého následníka Ludvíka IX. se ujala královna vdova. Podařilo se jí potlačit rebelie mocných vazalů, v jejichž zájmu nebyla silná monarchie. Na mírovou smlouvu z Vendôme uzavřenou s Petrem Mauclerkem a Hugem z Lusignanu navázala Pařížskou smlouvou z 12. dubna 1229[1] v níž toulouský hrabě Raimund VII. potvrdil rozdělení svých majetků, vzdal se dvou hejtmanství a své dceři Janě zaslíbené Alfonsovi připsal značné věno.[2] Ke svatbě, která proběhla snad roku 1234 či 1241, bylo zapotřebí získat papežskou dispenz a zrušit předchozí Janino zasnoubení s Hugem z Lusignanu.[3] Na základě otcovy závěti získal Alfons při pasování na rytíře roku 1241 Poitou a Auvergne. A po smrti tchána roku 1249 se stal majitelem nejrozsáhlejšího území ve Francouzském království.[4]

Roku 1248 se připojil ke křížové výpravě svého bratra, krále Ludvíka.

Společně s bratrem králem padl do zajetí, z nějž byl propuštěn po zaplacení výkupného. Roku 1251 se společně mladším bratrem Karlem vrátil domů a ujal se po zemřelé matce správy království. Po návratu vážně onemocněl, dostal obrnu a i po absolvování nejlepší možné léčby zůstal částečně postižený.[6]

[7]

Svůj život trávil převážně v Paříži, kde si nechal poblíž Louvru postavit palác a svá panství řídil spíše na dálku.[7] Propagoval právní reformy vytvořené královským aparátem, které rozlišovaly mezi civilním a trestním právem a zaručovaly skutečnost, že nikdo nesmí být zbaven svého práva bez soudního řízení a prokázání viny.[8] Stejně jako Ludvík zastával nesmlouvavý postoj vůči prostitutkám, vzdal se práva na jejich ochranu a prohlásil je za hlupačky.[9]

Roku 1270 se Alfons společně s manželkou s dalšími příbuznými vydal na křížovou výpravu do Tunisu. Vojsko zdecimovala nákaza tyfu či úplavice,[10] které podlehl i Ludvík IX. Alfons, vášnivý příznivce křížových výprav, se po příjezdu do Itálie pokusil o novou výpravu a nakoupil lodě od Janovanů. Svůj záměr již nestačil uskutečnit, onemocněl a zemřel bezdětný. Manželka Jana jej o den později následovala.[7] Těla zesnulých byla po náležité úpravě přepravena do Francie, Alfonsovy ostatky byly uloženy v bazilice sv. Diviše a Janiny v augustiniánském klášteře Jarcy. Jejich panství připadlo francouzské koruně.[11]

Alfons sponzoroval vitráž s Posledním soudem v kostele sv. Radegondy v Poitiers, kde byl také jako donátor zobrazen[12][13] a společně s rodinou byl zpodobněn na svorníku v kapli zámku Saint-Germain-en-Laye.[14]