Sü Ťie

Sü Ťie se narodil roku 1503 v Süan-pchingu v provincii Če-ťiang, kde jeho otec úřadoval jako zástupce okresního přednosty, vyrůstal v Ning-tu (v provincii Ťiang-si), kam byl jeho otec přeložen ve stejné funkci.[2] Rodina Sü Ťiea pocházela z okresu Chua-tching v prefektuře Sung-ťiang (moderní obvod Feng-sien v Šanghaji). Nijak zvlášť nevynikala,[3] jeho otec začínal úřední kariéru jako pomocný zaměstnanec (a proto se nemohl pozvednout nad relativně nízké funkce),[2] rodinný majetek pocházel vesměs z výnosů manufaktury, v níž zaměstnankyně tkaly hedvábné látky. Na manufakturu dohlížely postupně Sü Ťieova matka, manželky a snacha.[3]

Kandidáti čekají na výsledky zkoušek, detail obrazu Čchiou Jinga (1494–1552)

Od dětství se soustředil na studium konfucianismu; jeho otec se kvůli němu vrátil do Chua-tchingu, aby se tam mladý Sü Ťie mohl kvalifikovat jako šeng-jüan (okresní student), zkoušky na něj složil ve 14 letech,[2] dříve než většina mladých studentů.[4] Už po dvou letech byl připuštěn k provinčním zkouškám, které nesložil. V dalším studiu mu pomohl nový okresní přednosta Nie Pao,[pozn. 1] který se denně setkával s vybranými studenty, včetně Sü Ťiea, a diskutoval s nimi o konfuciánských otázkách (takzvané debaty o studiu, ťiang-süe). Mladého Süa, jehož cílem dosud bylo jen získání postavení a bohatství, nasměroval k li-süe (studiu principu).[2]

Roku 1522 Sü Ťie už provinční zkoušky složil s nemalým úspěchem – byl sedmý ze 135 úspěšných a několika tisíc uchazečů.[5] Na jaře 1523 se s cca 3500 dalšími kandidáty účastnil metropolitních a následných palácových zkoušek v Pekingu. Ze čtyř set úspěšných kandidátů byl třetí.[5] V jeho věku osmnácti let bylo výjimečným úspěchem samotné složení zkoušek, natožpak tak vysoké pořadí. V následném rozhovoru udělal dojem i na velké sekretáře Jang Tching-chea a Fej Chunga.[5]

Po zkouškách dostal místo mladšího kompilátora v akademii Chan-lin. Aby mohl zahájit úřední kariéru, musel se oženit. Odjel proto domů, vzal si dívku příjmením Šen (1505–1530), jak dohodli jejich rodiče, ale cestou zpět do Pekingu ho zastihla zpráva o smrti otce. Zůstal doma ve smutku po zbytek roku i většinu roku následujícího, čímž se vyhnul zapletení do úřednických protestů v Pekingu v srpnu 1524, kterými vyvrcholil Velký spor o obřady a které vynesly těžké postihy mnoha úředníkům.[5] Jeho manželka mu roku 1529 dala syna, Sü Fana. Následující rok však zemřela. Oženil se znova, se svou druhou ženou příjmením Čang (1516–1583) měl dva syny, Sü Kchuna narozeného roku 1544 a o šest let mladšího Sü Jinga, a jednu dceru.[6]

Do Pekingu přijel již po skončení sporu o obřady. Navštívil své přátele potrestané vypovězením do vzdálených provincií a přispěl jim na cestu, nevyslovil se však k proběhlému sporu.[5] Po návratu do akademie dostal za úkol výuku palácových eunuchů, čehož se zhostil s velkou snahou a (v kontrastu k předchůdci) pozvedl její úroveň. Tehdy navázaná spojenectví s eunuchy se mu vyplatila v pozdější kariéře. Koncem 20. let občas přednášel i císaři.[7] Kromě plnění úředních povinností se v Pekingu účastnil i „debat o studiu“ konfucianismu se svým přítelem Ou-jang Tem a podobně naladěnými mladými úředníky, stoupenci učení Wang Jang-minga, z nichž filozofové Cou Šou-i a Luo Chung-sien a plodný spisovatel Tchang Šun-č’ v následujících desetiletích vyrostli v osobnosti celostátního významu.[8]

Roku 1530 se neočekávaně a osaměle postavil proti revizi obřadů a titulů spojených s Konfuciem,[pozn. 2] kterou navrhli císař Ťia-ťing a velký sekretář Čang Fu-ťing. Císař a sekretář projekt reformy předložili k připomínkám, neočekávali však přitom závažnější odpor. Sü Ťie ale změny odmítl s tím, že obřady a tituly spojené s Konfuciem potvrdili císaři-zakladatelé dynastie Chung-wu a Jung-le.[11][pozn. 3] Neodvolal své námitky, a to ani před velkými sekretáři Čang Fu-ťingem, Čchaj Luanem a Kuejem E,[pozn. 4] císař ho proto přikázal přeložit z Pekingu. Z iniciativy hlavního cenzora Wang Chunga, který císařovo rozhodnutí pokládal za nepřiměřeně mírné, byl zatčen. Očekával, že ve vězení zemře, dva vysocí úředníci – Wen Jüan a Tchang Lung – však intervenovali v jeho prospěch. Císař ho nakonec pouze přeložil do fuťienské prefektury Jen-pching na místo prefekturního soudce.[12]

Nesouhlasné gesto mu vyneslo respekt a známost mezi úředníky. On sám jej později hodnotil jako naivní, když při svých námitkách vycházel z přesvědčení, že[8]

V Jen-pchingu zůstal tři roky.[8] Své povinnosti vykonával energicky: potlačil bandity, mýtil korupci ve stříbrných dolech, podporoval konfuciánské vzdělávání.[pozn. 5][13] Roku 1534 byl povýšen na místo provinčního intendanta pro vzdělání v provincii Če-ťiang a 1536 přeložen na stejné místo v Ťiang-si.[13] Ve funkci dohlížel nad státními školami v provincii a podílel se na organizaci zkoušek; dosáhl utužení disciplíny studentů v plnění jejich povinností, aniž by vyvolal jejich odpor, naopak si získal respekt.[14] Roku 1539 byl povolán zpět do Pekingu.[13] Jeho kariérní vzestup podpořil ministr státní správy Sü Can[15] a také Sia Jen,[16] na přelomu 30. a 40. let stojící v čele velkého sekretariátu.

Velký sekretář Jen Sung

V Pekingu pracoval v akademii Chan-lin, a formálně i jako učitel následníka trůnu (narozeného roku 1536). Roku 1539 byli povoláni z exilu a pověřeni výukou následníka i někteří Sü Ťieovi přátelé sdílející s ním filozofické a politické postoje: Cou Šou-i, Luo Chung-sien, Tchang Šun-č’ a Čao Š’-čchun. Všichni čtyři byli roku 1541, kvůli kritice panovníka, opět odvoláni. Sü Ťie se vyhnul problémům, protože v rozhodnou dobu pobýval doma v Chua-tingu kvůli smutku po smrti své matky.[11] Po návratu, téhož roku 1541, stanul v čele státní univerzity.[17] Podobně jako předtím v provinciích se soustředil nejen na administrativu, ale i na přísnější dohled nad chováním studentů. [pozn. 6] V listopadu 1544 přešel na místo náměstka ministra obřadů, od března 1545 náměstka ministra státní správy.[18][19] Po přechodu Sü Cana do velkého sekretariátu v září 1544 se v čele ministerstva vystřídalo několik starých a/nebo nevýkonných mužů, které energický a aktivní Sü Ťie zastiňoval.[20] V únoru 1547 se ministrem stal Wen Jüan, který se rozhodně chopil řízení úřadu. Sü Ťie reagoval žádostí o místo chanlinského akademika, které dostal, a vedle práce na ministerstvu se pak věnoval i vedení absolventů úřednických zkoušek, kteří v akademii začínali svoji úřední kariéru.[21]

Na podzim 1548 Sia Jen neuspěl v mocenském zápasu ve velkém sekretariátu a skončil na popravišti. Jeho místo v čele sekretariátu zaujal Jen Sung.[22] Sü Ťie v březnu 1549 povýšil na ministra obřadů a od července téhož roku se přestěhoval do císařova sídla v Západním parku.[23] Ve funkci ministra obřadů úspěšně organizoval velké veřejné akce, jako pohřeb následníka trůnu roku 1549, nebo roku 1550 velké modlitby za odvrácení přírodních neštěstí a vpádů barbarů; přesvědčil císaře k zahájení oficiální výuky zbylých dvou synů roku 1552 a jejich svatbám následujícího roku.[23] Také reformoval císařskou akademii medicíny, reorganizoval sbor kuchařů ve dvorském ministerstvu císařských zábav, dal do pořádku personální záznamy kuchařů, hudebníků a tanečníků přidělených ke dvorskému ministerstvu císařských obětí.[24] Aktivně se účastnil řešení krize roku 1550, kdy mongolští nájezdníci pronikli až k hradbám Pekingu. Pozornost poměrům na severní hranici věnoval i nadále a aktivně se snažil posílit obranu proti Mongolům.[25]

V dubnu 1552 ho císař Ťia-ťing vybral mezi velké sekretáře. Poté byli sekretáři tři – nejvlivnější Jen Sung stál v jejich čele, třetí Li Pen nebyl tak silnou osobností jako jeho kolegové a ustupoval jim. Sekretáři byli nejbližšími pomocníky císaře, který je stavěl proti sobě,[26] totiž využíval Süe Ťiea jako protiváhu Jen Sunga. Třebaže oba stáli v čele soupeřících politických klik, své nepřátelství otevřeně neprojevovali; Sü Ťie respektoval vyšší postavení svého kolegy a vyhýbal se otevřeným střetům, zatímco si zabezpečoval mocenské pozice. Tak na místo ministra vojenství vyzdvihl Nie Paoa (ministr 1553–1555) a po něm dalšího svého přítele Jang Poa (ministr 1555–1556); jako svého nástupce na ministerstvu obřadů prosadil Ou-jang Teho (se kterým počítal i do sekretariátu, Ou-jang Te ale roku 1554 neočekávaně zemřel).[27] Přes vnější korektnost, oponoval Jen Sungovi a nesouhlasil s jeho návrhy. Jen Sung zase Sü Ťiea podezíral, že stojí za kritikou a žalobami proti němu, a několikrát se pokoušel přimět císaře k Sü Ťieovu odvolání.[16]

V 50. letech se v rámci bojů s piráty wo-kchou Sü Ťie soustředil na péči o pořádek v jižní metropolitní oblasti, která – zejména prefektury Su-čou a Sung-ťiang – byla významným zdrojem daní. Přitom podporoval převod daní z naturálií na stříbro.[28] Prakticky si s Jen Sungem rozdělili pravomoci – Jen Sung prostřednictvím mimořádného inspektora Čao Wen-chuy a vrchního velitele vojsk tří pobřežních provincií[pozn. 7] Chu Cung-siena dozíral na boje s wo-kchou a poměry v Če-ťiangu a Fu-ťienu, kdežto Sü Ťie komunikoval s nankingskými funkcionáři a staral se o záležitosti jižní metropolitní oblasti (třebaže se pravomoc Chu Cung-siena formálně vztahovala i na ni).[28]

Během 50. let Sü Ťieův vliv postupně rostl, jak si získával uznání mezi úřednictvem a respekt císaře, který získával jak administrativními schopnostmi, tak zejména ochotou ke psaní taoistických modliteb a účastí při taoistických obřadech. Začátkem 60. let už byl schopen z pozadí zorganizovat pád Jen Sunga,[pozn. 8] uvěznění a popravu jeho syna, uvěznění Chu Cung-siena, konfiskaci majetku Jen Sungovy rodiny a vyloučení Jen Sunga z úřednického stavu.[31] Po demisi Jen Sunga byl císař v depresích a opakovaně (v letech 1562, 1565, 1566) uvažoval o abdikaci, Sü Ťie mu ji vždy vymluvil[32] a pod vlivem jeho schopností a energie se císař vrátil k zájmu o dobrou správu země.[33]

Po Jen Sungovi převzal roku 1562 místo prvního velkého sekretáře. S nástupem do čela sekretariátu zformuloval tři zásady správy země, v nichž se distancoval od Jen Sungova stylu řízení:[31]

1. rozhodovat má císař, který má být svým vlastním prvním ministrem, jeho edikty nemají být ignorovány,[31]
2. šest ministerstev nemá podléhat diktátu velkého sekretariátu (jako tomu bylo za Jen Sunga),[34]
3. cenzoři a tajemníci úřadů dohledu mají mít možnost otevřeně se vyjadřovat ke všem záležitostem beze strachu z represí.[34]

Císař Ťia-ťing na projížďce lodí, detail svitku neznámého dvorního malíře, kolem 1538, Národní palácové muzeum, Tchaj-pej

Sü Ťie také tvrdil, že císař má úřední místa obsazovat podle doporučení ministerstva státní správy, resp. vysokých hodnostářů, ale velké sekretáře a ministra státní správy si má vybrat sám a nezávisle (zejména ministr státní správy má být nezávislý na sekretářích).[34] Když potom roku 1565 zemřel Sü Ťieův jediný kolega ve velkém sekretariátu Jüan Wej, vysvětloval Sü Ťie panovníkovi, že je nesprávné, aby byl v sekretariátu sám, ale že mu nedá žádné doporučení. Císař do sekretariátu vybral dva jižany, ministra státní správy Jena Na a ministra obřadů Li Čchun-fanga.[34] Oba se Sü Ťieovi podřizovali, ale Jen Na ještě téhož roku zemřel. Císař na jeho místo navrhl Li Čchun-fangova nástupce na ministerstvu obřadů, Tung Fena, nicméně Sü Ťie se – v rozporu se svými zásadami – postavil proti němu, protože Tung dříve patřil do kliky Jen Sungova syna, a přiměl císaře ke změně názoru. Naopak seveřany Kuo Pchua (bývalého ministra státní správy) a Kao Kunga (po Tung Fenovi ministra obřadů) podpořil, což se mu později nevyplatilo, když se Kao postavil proti němu.[32][35]

Sü Ťie věnoval hodně pozornosti výběru a prosazování schopných vojevůdců; i jeho rodina měla dlouhodobě spojení s důstojnictvem Šan-tungu a syna Sü Jinga oženil s dcerou císařova oblíbence a velitele gardy ve vyšívaných uniformách Lu Pinga.[36] Své politické koncepce prosazoval pomocí neformálního dopisování s úředníky v regionech, mimo oficiální komunikační kanály.[37] Byl to Sü Ťieův specifický postup, který jiní velcí sekretáři nepoužívali. Jako velký sekretář neměl právo jim něco nařizovat, nicméně vzhledem k jeho vysokému postavení a blízkosti k panovníkovi jeho doporučení a návrhy, vyslovované v přátelském duchu, měly pro regionální úředníky velkou váhu.[38]

Jako politik byl úspěšný: zpravidla se choval opatrně,[pozn. 9] ale dovedl být přizpůsobivý i tvrdý podle požadavku okamžiku.[37] Politická rozhodnutí měla podle něj vznikat z konsenzu vysokých úředníků, nikoliv z autoritativního rozhodnutí úzké skupiny vrcholných hodnostářů.[39]

Svůj vliv užíval k šíření Wang Jang-mingova etického učení, kladoucího důraz na vrozené dobro v lidech a na jeho poznání a rozvoj.[39] Z pozice ministra obřadů a velkého sekretáře od počátku 50. let organizoval debaty ťiang-süe o konfuciánském studiu. Diskuze probíhaly v pekingských předměstích, někdy i centru města, za účasti stovek studentů a úředníků, trvaly i několik týdnů. Třebaže oficiálně šlo pouze o debaty o správném pochopení konfuciánského učení a rozvoji osobnosti, Sü Ťie pochopil jejich politický potenciál a využíval je k navazování kontaktů a budování sítě spřízněných úředníků podporujících jeho politické koncepce.[40] Při tom postupoval obratně a opatrně, aby se vyhnul obvinění z budování politické frakce, což byl v mingském právu zločin trestaný smrtí.[27] Sü Ťieova oddanost diskuzím o konfuciánském studiu ho vzdálila Kao Kungovi a také jejich mladšímu spolupracovníkovi Čang Ťü-čengovi, kteří oba inklinovali k legismu.[41]

Začátkem roku 1567 zemřel císař Ťia-ťing. Sü Ťie sestavil (s pomocí Čang Ťü-čenga, tehdy chanlinského akademika zakrátko jmenovaného velkým sekretářem) Ťia-ťingův poslední edikt, „politickou závěť“, zveřejněný den po panovníkově smrti a zorganizoval nástup na trůn císařova syna Lung-čchinga.[32] V ediktu mimo jiné rehabilitoval úředníky postižené (ať už propuštěním, degradací, nebo i popravou) za celou dobu vlády Ťia-ťinga.[42] Ti, kteří byli schopni se vrátit do úřadů, mu byli zavázáni, čímž si Sü Ťie vytvořil silnou mocenskou oporu. To kritizoval jeho kolega v sekretariátu Kao Kung.[43] Sü i Kao se v první polovině roku 1567 prostřednictvím svých stoupenců vinili z různých přehmatů. Nicméně vlna žalob, která se snesla na Kao Kunga, byla silnější a v červnu 1567 musel odejít z úřadu. O rok později při další kritice Sü Ťie formálně nabídl svou rezignaci, kterou císař kvůli zákulisním intrikám Kao Kungova spojence Čang Ťü-čenga neočekávaně přijal.[44] V následných čistkách se Kao Kungovo a Čang Ťü-čengovo úsilí o odstranění stoupenců Sü Ťiea prolínalo s jejich snahou o omezení vlivu neokonfuciánských filozofů ve státním aparátu. Jejich debaty o konfuciánských principech považovali Kao Kung a Čang Ťü-čeng za „prázdné řeči“; ale v debatách vzniklá přátelství a sítě vzájemné podpory měli za nebezpečné svým vlivem.[41] Roku 1570 proto úředníkům zodpovědným za vzdělávání studentů konfuciánství zakázali účast v debatách ťiang-süe.[40] Po odchodu Sü Ťiea z politického života tak nadvláda Wang Jang-mingových myšlenek nad intelektuální elitou Číny oslabila a hnutí se pod tlakem politických útoků na několik desetiletí obrátilo více k literárnímu vyjádření, než se politicky oživilo v tunglinské škole.[39]

Po demisi se Sü Ťie vrátil domů do Chua-tchingu a spravoval své statky. Jeho vysoké postavení a příjmy s ním spojené přinesly bohatství celé rodině.[45] Původně nevelký majetek se tak rozrostl na polnosti o rozloze 60 tisíc mu (přes 1 700 ha),[46] Sü Ťie se tím stal jedním z nejbohatších velkostatkářů v Ťiang-nanu.[47] Půdu rodina pronajímala tisícovce nájemců, kteří platili celkem 9 800 liangů (365,5 kg) stříbra nájmu ročně.[48] Zbohatlá rodina rovněž investovala do půjčování peněz obchodníkům v Ťiang-nanu a Pekingu.[49] Své zájmy v regionu Sü Ťie prosazoval i pomocí síly, v případě potřeby vyslal proti svým odpůrcům až několik set mužů (sluhů, najatých ozbrojenců a závislých nájemců).[50][pozn. 10]

V letech 1569–1570 se Sü Ťie dostal do konfliktu s velkým koordinátorem sün-fu regionu Chaj Žuejem, který se – v zájmu stability společnosti – pokusil posílit vrstvu drobných rolníků na úkor velkostatkářů. Požadoval proto po Sü Ťieovi vydání poloviny polností s tím, že si zbylé bude moci užívat v klidu bez obav z případného vyšetřování, jak přišel ke svému majetku.[53] Chaj Žuej byl po několika měsících ve funkci dotlačen k rezignaci, ale potíže s úřady pro Sü Ťiea neskončily. Roku 1570 se s pomocí Čang Ťü-čenga vrátil do úřadu velkého sekretáře Kao Kung a zahájil šetření Sü Ťieovy rodiny. Kao Kungův pověřenec shromáždil důkazy proti ní – o lichvě a mnoha případech zabírání malých usedlostí prostřednictvím podvodů a zastrašování. Zatkl tři Sü Ťieovy syny a doporučil konfiskaci rodinných majetků, hrozilo uplatnění trestu smrti. Tehdy zasáhl Čang Ťü-čeng a dohodl s Kao Kungem mírnější potrestání;[46] dva synové[pozn. 11] byli odesláni na vojenskou službu na vzdálené hranice, třetí[pozn. 12] byl vyškrtnut z úřednického stavu.[54] Záležitost vzbudila nedůvěru mezi Kao Kungem a Čang Tü-čengem, když se rozšířila fáma, že Čang zasáhl, protože dostal od Sü Ťiea úplatek 30 tisíc liangů (1119 kg) stříbra.[46]

Sü Ťie zemřel roku 1583 v Chua-tchingu, Nan č’-li.[32]

• DARDESS, John W. A Political Life in Ming China: A Grand Secretary and His Times. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2013. 220 s. ISBN 1442223782, ISBN 9781442223783. (anglicky)
• DARDESS, John W. Four Seasons: A Ming Emperor and His Grand Secretaries in Sixteenth-Century China. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 294 s. ISBN 1442265604, ISBN 9781442265608. (anglicky)