Legismus

Legismus (čínsky: český přepis fa-ťia, pchin-jin fǎjiā, znaky 法家), občas pod vlivem angličtiny legalismus, je čínský filozofický směr vzniklý v období válčících států.

Legismus je založen na přesvědčení, že většina lidí myslí především na své zájmy i na úkor ostatních a proto musí být omezena zákazy a hrozbou trestu. Zákazy, tresty a odměny má stanovit zákon (法 fa, základní pojem legismu), před kterým jsou si všichni lidé, kromě panovníka, rovni. Legisté, k nejvýznamnějším patřili Šang Jang a Chan Fej, požadovali důsledné plnění povinností poddaných vůči státu, povyšování a odměňování podle zásluh a schopností.[1]

Od 4. století př. n. l. legistické principy našly praktické použití především ve státech Chan (TZ: 韓; ZZ: 韩, hán) a Čchin (秦, qín). Ty se staly centralizovanými státy se silnou panovnickou mocí, legističtí filozofové se pak věnovali novému problému kontroly úřednictva.[2]

Hlavním legistickým reformátorem byl svého času Šang Jang (390–338 př. n. l.), který se zasazoval o administrativní a sociopolitické inovace. Jeho četné reformy učinily z původně nevýznamného státu Čchin vojensky silné a silně centralizované království. Legalismus z velké části „v podstatě rozvíjel určité myšlenky“, které stály za Šangovými reformami a které napomohly Čchinu v jeho konečném vítězství nad ostatními čínskými státy v roce 221 př. n. l.[3]