Hasdrubal Barkas

Hasdrubal se narodil kolem roku 244 př. n. l. jako syn Hamilkara Barky, zakladatele rodu Barkovců.[3] Jeho otec se proslavil jako velitel kartaginského vojska na Sicílii v závěru první punské války a během žoldnéřské války v severní Africe. O Hasdrubalově dětství a mládí toho není mnoho známo. Zhruba ve věku deseti let přicestoval za otcem do Ibérie,[3] kde Hamilkar vedl výboje s cílem vytvořit novou kartaginskou zámořskou říši. Hasdrubal a jeho starší bratr Hannibal doprovázeli svého otce koncem roku 229 př. n. l. při tažení proti místním iberským kmenům.[3] Během obléhání města Helice (dnešní Elche) upadl Hamilkar do léčky, přičemž obětoval svůj život, aby zachránil své syny.[4]

Prameny se o Hasdrubalovi znovu zmiňují v souvislosti s vypuknutím druhé punské války v roce 218 př. n. l. Na jaře toho roku Hannibal, připravující se na tažení do Itálie, pověřil Hasdrubala vrchním velením v Ibérii.[5] Přidělil mu 15 000 mužů a 21 válečných slonů.[6] V Hispánii zanechal rovněž loďstvo sestávající z 50 quinquerem (z nich jen 32 bylo plně osazených) a několika menších lodí.[7] V případě potřeby mohl Hasdrubal své vojsko doplnit o bojovníky z řad spojeneckých hispánských kmenů.[8] Po Hannibalově odchodu měl zajišťovat přísun čerstvých posil svému bratrovi a v příhodný okamžik se k němu měl v Itálii připojit.[9]

Ve druhé polovině roku 218 př. n. l. se ve městě Emporion (Empúries) na severovýchodě Ibérie vylodily římské legie vedené Gnaeem Corneliem Scipionem.[10] Nedlouho nato zvítězil Scipio nad zdejším kartaginským velitelem Hannonem v bitvě u Kissy a podrobil si pobřežní pás území mezi pohořím Pyreneje a řekou Hiberus (Ebro).[11] Hasdrubal překročil Hiberus, avšak nestihl přijít Hannonovi včas na pomoc.[12] Jakmile se dozvěděl o jeho porážce, vybral ze svého vojska asi 8000 pěšáků a 1000 jezdců a zamířil s nimi k moři.[13] Nedaleko města Tarraco (Tarragona) narazil na rozptýlené římské námořníky, mnohé z nich pobil a ostatní zahnal na lodě.[14] Potom se stáhl za Hiberus a vydal se přezimovat do Nového Kartága (Cartagena), hlavního města punské Ibérie.[15]

Přítomnost Římanů na severovýchodě Iberského poloostrova představovala značnou překážku pro zásobování Hannibala, válčícího proti nim v Itálii.[16] Hasdrubal připravil proto v zimě 30 lodí, které obdržel od bratra, a vystrojil 10 dalších.[17] Na počátku léta 217 př. n. l. vyplulo punské loďstvo z Nového Kartága na sever.[18] Doprovázelo ho pozemní vojsko v čele s Hasdrubalem, postupujícím podél pobřeží.[19] Velikost jeho armády odradila Scipiona od svedení bitvy na pevnině.[20] Místo toho vyslal proti kartaginským lodím 35 quinquerem, z nichž některé patřily římskému spojenci Massilii (Marseille).[21] Římské loďstvo následně překvapivým útokem rozdrtilo Puny kotvící u ústí Hiberu a ukořistilo 25 nepřátelských lodí.[22] Hasdrubal a jeho vojáci, seřazení na břehu, mohli jenom bezmocně přihlížet porážce své flotily.[23] Nezdar na moři přiměl punského vojevůdce upustit od výpravy a stáhnout se na jih.[24] Zanedlouho musel čelit povstání Keltiberů, sídlících v centrální části Ibérie, kteří využili slábnoucí autority Kartáginců a napadli jejich území.[25] V závěru téhož roku připluly do Tarracony římské posily, přivedené Publiem Corneliem Scipionem, mladším bratrem Gnaea Scipiona.[26]

V dalším roce obdržel Hasdrubal 4000 pěšáků a 500 jezdců z Afriky.[27] Když se chystal vypravit proti Římanům, vzbouřil se proti němu v jihozápadní Ibérii jeden z místních kmenů.[28] Zbytek roku 216 př. n. l. strávil potlačováním tohoto povstání, propuknuvším v samém srdci punské domény.[29]

Poté, co Hannibal uštědřil Římanům sérii drtivých porážek završených bitvou u Kann, kartaginský senát nařídil Hasdrubalovi, aby se vydal za bratrem do Itálie.[30] Hasdrubal se zdráhal odejít a upozorňoval na nebezpečí odpadnutí hispánských kmenů k Římanům.[31] V reakci na to vyslala kartaginská vláda do Ibérie nové vojsko a loďstvo pod velením Himilcona.[32] Hasdrubal naplnil svoji válečnou pokladnici platbami od Hispánů, naverboval keltské žoldnéře a v roce 215 př. n. l. zahájil postup směrem na sever.[33] Ve snaze zmařit jeho úmysl spojili bratři Scipionové své síly a oblehli propunské město Hiberu (Tortosa), nacházející se poblíž stejnojmenné řeky.[34] Kartaginský vojevůdce se nepokusil Hiberu vysvobodit, nýbrž přitáhl k jinému městu, jež nedávno přešlo na stranu Římanů.[35] Tím přiměl římské velitele zanechat obléhání a obrátit se přímo proti němu.[36]

V nastalé bitvě u Hiberu chtěl Hasdrubal vylákat římské pěšáky ve středu nepřátelského bitevního šiku a obklíčit je svým jezdectvem a pěchotou na křídlech podobně, jako to provedl Hannibal u Kann.[37] Jeho záměr se mu ale nepodařilo uskutečnit a utrpěl zdrcující prohru.[38] Podle Livia unikl z boje jen s hrstkou bojovníků a od tažení do Itálie musel upustit.[39] V důsledku toho dorazil ještě v témže roce do Ibérie jeho mladší bratr Mago s početnými vojenskými sbory včetně slonů a válečných lodí.[40]

V následujících dvou letech se v Hispánii nepřihodila žádná významnější událost.[41] Scipionové se potýkali s vážnými zásobovacími obtížemi a neměli dost sil k tomu, aby využili svého předchozího vítězství.[42] Hasdrubal Římany nijak neznepokojoval, zřejmě z důvodu dalšího povstání Hispánů.[43] Podle Appiána měl být společně s částí armády odvolán z Ibérie kvůli vzpouře numidského krále Syfaka v severní Africe, k níž došlo v roce 213 př. n. l.[44] Někteří současní historikové se domnívají, že do bojů proti Syfakovi zasáhl jiný punský velitel téhož jména, jímž měl být Hasdrubal, syn Gisgona.[45] Po Syfakově porážce dorazil Hasdrubal Gisgo v roce 212 př. n. l. do Ibérie.[46]

V témže roce překročili Scipionové Hiberus a vytáhli do jihovýchodní Ibérie, ovládané Kartáginci.[47] Dosáhli několika vítězství a přidala se k nim některá zdejší města.[48] Poté, co přezimovali na nepřátelském území,[49] pokračovali v roce 211 př. n. l. v ofenzívě na horním toku řeky Baetis (Guadalquivir) a rozdělili své sbory na dvě části.[50] Publius Scipio se s většinou římských vojáků vydal proti spojeným armádám Hasdrubala Gisgona a Magona Barky.[51] Gnaeus Scipio se s menší částí vlastních sil doplněných o 20 000 keltiberských žoldnéřů utábořil u města Amtorgis, nedaleko od Hasdrubala.[52] Ten brzy poznal, že proti němu stojí jen malý počet Římanů.[53] Úplatkem proto přesvědčil keltiberského náčelníka, aby se svými lidmi odtáhl domů, načež Římanům, opuštěným spojenci, nezbylo než se vydat na překotný ústup.[54] Hasdrubal vzápětí překročil řeku, oddělující obě vojska, a pronásledoval prchající protivníky.[55] Mezitím Hasdrubal Gisgo a Mago porazili a zabili Publia Scipiona a ihned po vítězství přispěchali za Hasdrubalem.[56] Společnými silami přemohli rovněž Gnaea Scipiona, jenž přišel v boji o život.[57]

Po smrti Scipionů se Hasdrubalovi a ostatním punským vojevůdcům naskytla šance skoncovat s Římany v Ibérii.[58] Tuto jedinečnou příležitost ale patrně z důvodu vzájemných rozporů promarnili[59] a dovolili zbytkům nepřátel uprchnout na severovýchod.[60] Nejspíše již nepovažovali Římany za hrozbu a přestali jim věnovat pozornost.[61] Hasdrubal se navíc mohl vydat na dlouho očekávanou výpravu do Itálie, avšak místo toho setrval v Ibérii.[62]

Koncem roku 210 př. n. l. připlul do Ibérie Publius Cornelius Scipio, stejnojmenný syn jednoho z nedávno padlých Hasdrubalových protivníků.[63] Punové rozptýlili svá vojska do různých částí poloostrova,[64] čímž novému římskému veliteli umožnili, aby se na jaře následujícího roku náhlým výpadem zmocnil Nového Kartága.[65] Hasdrubal dobýval tehdy jakési město na území kmene Karpeťanů ve střední části země, takže se nacházel přinejmenším deset denních pochodů od kartaginského hlavního města a nemohl Scipionovi zabránit v jeho dobytí.[66]

Ztráta Nového Kartága způsobila, že mnohé hispánské kmeny, stojící dosud při Kartágincích, přešly k Římanům.[67] Scipio podnikl v roce 208 př. n. l. výpravu do oblasti Castulonu, kde u města Baecula (Bailén) narazil na Hasdrubala.[68] Jelikož Hasdrubalovo vojsko citelně oslabily dezerce Hispánů, nevyrovnalo se svojí velikostí Scipionovu.[69] Punský velitel chtěl zřejmě oddálit střetnutí s Římany do příchodu ostatních punských armád a stáhl své muže na okolní pahorky.[70] Po krátkém váhání se Scipio odhodlal k útoku na Hasdrubalovo výhodně položené obranné postavení a podařilo se mu zastihnout svého soka nepřipraveného.[71] Hasdrubal nestihl seřadit svůj bitevní šik a dal přednost ústupu před bojem.[72] Vzal svoji pokladnici a válečné slony a se značnou částí svého vojska se stáhl směrem na sever k řece Tagus (Tajo).[73]

Sotva několik dnů po bitvě u Baeculy došlo k setkání všech tří kartaginských velitelů.[74] Na společné poradě, konané poblíž horního toku řeky Tagus,[75] se dohodli, že Hasdrubal neprodleně vyrazí do Itálie, aby pomohl Hannibalovi zvrátit nepříznivou strategickou situaci.[76] Podle Polybia uvažoval již před svedením bitvy o tom, že potáhne za svým starším bratrem.[77] Ve druhé polovině roku 208 př. n. l. přešel s vojskem a deseti slony Pyreneje a přezimoval v jižní Galii.[78] Tamější obyvatelé mu zajistili bezpečný průchod zemí.[79] Zlatem, které s sebou přivezl, přesvědčil velký počet Galů, aby se přidali k jeho tažení.[80] Na jaře roku 207 př. n. l. překročil Alpy, aniž by narazil na vážnější odpor.[81] V Předalpské Galii sebral dále 8000 Ligurů, čímž zvýšil početní stav své armády na zhruba 30 000 jezdců a pěšáků.[82]

Zprávy o Hasdrubalově snadném a rychlém postupu vyvolaly v Římě naprosté zděšení.[83] Nově zvolený konzul Marcus Livius Salinator urychleně dokončil odvody a se dvěma legiemi se odebral do Předalpské Galie, kde se k němu připojily dvě legie místního propraetora.[84] Jeho kolega Gaius Claudius Nero zamířil do jižní Itálie s úkolem napadat Hannibala a zpomalovat jeho pohyb.[85] Ve snaze překazit spojení obou Kartáginců učinili Římané další opatření a po celém Apeninském poloostrově rozmístili dohromady 15 legií.[86] Za těchto okolností nezbývalo Hasdrubalovi než obejít nepřátele a rychle vyrazit na jih.[87] Místo toho oblehl Placentii (Piacenza) a ztratil mnoho cenného času jejím marným dobýváním.[88] Nakonec od obléhání upustil a pochodoval k pobřeží Jaderského moře.[89] Současně vyslal k Hannibalovi několik kurýrů se zprávou, v níž mu sděloval, že se s ním hodlá setkat v Umbrii.[90] Římané je poblíž Tarentu dopadli, načež se tato informace donesla ke konzulu Neronovi.[91] V reakci na to vybral Nero ze svého vojska 7000 nejzdatnějších vojáků a usilovnými pochody je přivedl do tábora svého kolegy Livia, zdržujícího se u města Sena Gallica (Senigallia).[92]

Římané chtěli příchod posil utajit před Hasdrubalem, jehož vojsko se nalézalo v těsné blízkosti.[93] Punský velitel přesto vzápětí poznal, že proti němu stojí oba konzulové, a usoudil, že Hannibal musel utrpět vážnou porážku.[94] Po západu slunce se pokusil odpoutat od Římanů, avšak noční ústup se proměnil ve zmatek.[95] Druhý den ráno konzulové seřadili své muže do bitevní linie a přinutili Hasdrubala utkat se s nimi u řeky Metaurus.[96] Střetnutí rozhodl Nero vyčleněním několika kohort, s nimiž vpadl do boku a týlu nepřátel.[97] Když Hasdrubal seznal, že je boj ztracen, vrhl se do nejhustšího šiku nepřátel a zahynul hrdinskou smrtí.[98] Hannibala zpravili Římané o výsledku bitvy drastickým způsobem, neboť do jeho tábora vhodili bratrovu uťatou hlavu.[99]

• APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
• LIVIUS. Dějiny IV, V. Praha: Svoboda, 1973, 1975
• POLYBIOS. Dějiny I, II, III. Praha: Arista, Baset, Maitrea, TeMi CZ, 2008, 2008, 2011. ISBN 978-80-86410-56-2 ISBN 978-80-86410-60-9 ISBN 978-80-86410-62-3

• GABRIEL, Richard A. Scipio Africanus: Rome’s Greatest General. Dulles: Potomac Books, Inc., 2008. ISBN 978-1-59797-205-5
• GOLDSWORTHY, Adrian. The Fall of Carthage. London: Cassell, 2007. ISBN 978-0-3043-6642-2
• HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5
• HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
• HOYOS, Dexter a kol. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2