Publius Cornelius Scipio

Povodí řeky Pádu s přítokem Ticino

Publius Cornelius Scipio se narodil jako syn Lucia Cornelia Scipiona, zastávajícího v roce 259 př. n. l. úřad konzula. Jeho starší bratr Gnaeus Cornelius Scipio vykonával tentýž úřad v roce 222 př. n. l. V roce 218 př. n. l., v prvním roce druhé punské války, se Publius stal konzulem společně s Tiberiem Semproniem Longem.[1] Krátce po vypuknutí konfliktu se Římané dozvěděli, že kartaginský vojevůdce Hannibal vytáhl s vojskem z hispánského města Nové Kartágo (dnešní Cartagena) a překročil řeku Hiberus (Ebro).[2] V reakci na to se rozhodli vyslat Scipiona proti Hannibalovi do Hispánie, zatímco Sempronius se měl na Sicílii chystat k invazi do severní Afriky.[3]

Scipionův odjezd z Itálie se poněkud pozdržel, neboť jednu ze svých dvou legií musel přenechat praetoru Luciu Manliu Vulsonovi k potlačení nedávno vypuklého povstání Bojů v Předalpské Galii.[4] Poté, co dokončil dodatečné odvody, vyplul v srpnu nebo počátkem září s 60 pětiveslicemi do Hispánie.[5] Po pěti dnech plavby podél pobřeží Ligurie se dostal do okolí Massalie (Marseille),[6] řecké obce stojící na straně Římanů. Zakotvil u nejbližšího ústí řeky Rhodanus (Rhôna) a rozbil na tamto místě tábor, aby svým mužům, vyčerpaným plavbou, dopřál odpočinek.[7] Třebaže obdržel informaci, že Hannibal překročil Pyreneje, měl za to, že je dosud velmi daleko.[8] Záhy ho ale překvapila zpráva, že Punové, postupující od západu, dosáhli Rhodanu zhruba ve stejnou dobu jako jeho vojsko.[9] Vybral proto 300 jezdců a pověřil je úkolem prozkoumat postavení a sílu nepřítele.[10] Hannibal si mezitím vynutil přechod přes Rhodanus proti nepřátelskému galskému kmeni Volků, bránícímu protilehlý břeh.[11] Podle Polybia se místo, kde Kartáginci překonali řeku, nacházelo ve vzdálenosti čtyřdenního pochodu od moře.[12] Přeprava vojáků probíhala v plném proudu, když 500 numidských jezdců, vyslaných Hannibalem na výzvědy, narazilo nedaleko vlastního tábora na římskou jízdu.[13] V nastalém krvavém střetu dosáhli Římané vítězství a zahnali Numiďany na útěk.[14]

Jakmile vracející se jízda zpravila Scipiona o pohybu nepřátel, konzul neprodleně vyrazil s celým vojskem za Kartáginci.[15] K přechodu přes Rhodanus ale nedokázal přitáhnout dříve, než tři dny po jejich odchodu.[16] Vzhledem k protivníkově náskoku, zanechal pronásledování a vrátil se k lodím.[17] Jelikož pochopil, že Hannibal zamýšlí přejít přes Alpy, neprodleně se vydal zpět do Itálie.[18] Většinu svého vojska předal svému bratru Gnaeovi, jemuž uložil, aby pokračoval v původně plánované výpravě proti Punům v Hispánii.[19] Toto strategické rozhodnutí zásadním způsobem předurčilo další průběh války, protože Scipio tím Hannibala odřízl od tamějších bohatých zdrojů a přísunu posil a zároveň přiměl Puny soustředit své síly na obranu této země před Římany.[20]

Scipio odplul s nepatrným počtem vojáků do Pisy.[21] Poté, co protáhl Etrurií, spěchal k řece Pádu, kde od praetorů Atilia a Manlia, válčících s Boji, převzal jejich dvě legie.[22] Konzul hodlal svést co nejdříve bitvu s Hannibalovým vojskem, jemuž se sice podařilo přejít přes Alpy, avšak utrpělo při tom značné ztráty a dosud se plně nezotavilo.[23] Po překročení Pádu pokračoval směrem na západ k jeho přítoku jménem Ticinus.[24] Přes tuto řeku dal vybudovat dřevěný most, po němž Římané přešli na její levý břeh.[24] Kartáginci se v téže době zdržovali v nevelké vzdálenosti od svých protivníků.[25] Po třech dnech se obě vojska střetla v bitvě u Ticina, v níž římská jízda podporovaná lehkooděnci podlehla Hannibalově jezdectvu.[26] Hlavní podíl na kartaginském vítězství náležel numidské jízdě, která provedla obchvat nepřítele a uvrhla Římany ve zmatek útokem do jejich týla.[27] Římany navíc otřáslo vážné zranění, jež utrpěl Scipio v boji.[28] Podle Liviova líčení měl konzula zachránit z bitevní vřavy jeho stejnojmenný sedmnáctiletý syn Publius.[28] Jiná verze, uváděná historikem Luciem Coeliem Antipatrem, připisuje zásluhu na záchraně konzulova života jistému ligurskému otrokovi.[29]

Zraněný konzul si uvědomil, že zdejší rovinatá krajina je příznivá pro početnější punské jezdectvo.[30] Své vojsko tudíž urychleně stáhl zpět za Ticinus, přičemž nařídil strhnout most přes řeku.[31] Potom ustoupil za Pád a utábořil se u nedávno založené římské kolonie jménem Placentia (Piacenza).[32] Hannibal se vydal za Scipionem a přitáhl do těsné blízkosti jeho tábora.[33] Na punské výzvy ke svedení bitvy ale Římané nereagovali.[34] Po Hannibalově vítězství u Ticina se místní Galové, chovající se dosud zdrženlivě, začali přidávat na jeho stranu.[35] Scipionovy galské pomocné sbory během jedné noci přepadly Římany, mnoho jich pobily a přeběhly k Punům.[36] Konzul vnímal toto proradné jednání jako signál okolním galským kmenům k odpadnutí od Římanů.[37] Za noci proto se svými muži ustoupil na obtížně přístupné pahorky za řekou Trebií, spoléhaje v nedobytnost tohoto místa.[38] Tam se rozhodl vyčkat příchodu svého kolegy, konzula Tiberia Sempronia Longa, jehož senát po Hannibalově přechodu Alp odvolal ze Sicílie.[39]

V prosinci 218 př. n. l. dorazil Sempronius se svým vojskem ke Scipionově táboru.[40] Protože Scipio se stále léčil ze svého zranění a nemohl se účastnit boje, převzal velení Sempronius.[41] Podle Polybia hořel touhou svést bitvu ještě předtím, než do svých úřadů nastoupí nově zvolení konzulové.[42] Scipio mu jeho záměr rozmlouval a doporučoval střetnutí oddalovat.[43] Přestože panovalo chladné počasí a sněžilo, Sempronius v odpověď na nájezd numidských jezdců vyvedl celé vojsko do bitvy.[44] Římané přešli rozvodněnou Trebii a zaútočili na Puny na protějším břehu.[45] Jakmile se rozpoutal boj, Hannibal vyslal do týlu nepřátel oddíl jezdců a pěšáků ukrytý v nedalekých křovinách.[46] Římští vojáci na křídlech se následně dali na útěk a byli zahnáni zpět k řece.[47] Jen asi 10 000 římských pěšáků dokázalo prorazit střed nepřátelské linie a uniknout do Placentie.[48] Zima a sněhová bouře zabránily Kartágincům pronásledovat poražené za řeku a zmocnit se jejich tábora.[49] V průběhu nastalé noci se Scipionovi podařilo dostat zbytky vojska do Placentie.[50] Odtud je přepravil do Cremony a tam přezimoval.[51]

Tažení Římanů v Hispánii v letech 218 až 211 př. n. l.

V létě 217 př. n. l. zvítězil Scipionův bratr Gnaeus v Hispánii v námořní bitvě u ústí řeky Hiberu nad Hannibalovým bratrem Hasdrubalem.[52] Když se senát dozvěděl o tomto úspěchu, dospěl k závěru, že je nutné zintenzívnit válku proti Kartágincům na Iberském poloostrově.[53] Prodloužil Publiovi imperium a v hodnosti prokonzula ho vyslal do Hispánie.[54] Podle Livia obdržel Scipio pro svoji výpravu 30 válečných lodí a 8000 vojáků.[54] Polybios uvádí pouze 20 lodí.[55] Prokonzul se s těmito silami vylodil ještě v roce 217 př. n. l. ve městě Tarraco (Tarragona) a sloučil své vojsko s bratrovým.[56] Společně poté vedli válku proti Punům.[57]

V témže roce překročili poprvé řeku Hiberus a vytáhli k městu Saguntum.[58] Hannibal zde před svým odchodem do Itálie zanechal jako rukojmí syny předních mužů hispánských obcí, jimž nedůvěřoval.[59] Významný hispánských šlechtic Abelux, stojící na straně Kartáginců, se tehdy rozhodl přejít k Římanům.[60] Předtím přesvědčil kartaginského velitele Bostara, aby mu vydal rukojmí, a ta vzápětí odevzdal Římanům.[61] Propuštěním rukojmích zpět do jejich domovů si Scipionové zjednali náklonnost mnoha hispánských kmenů.[62]

Polybiův popis dalších činů bratří Scipionů se nedochoval. Hlavním pramenem, zachycujícím vývoj války v Hispánii v období do roku 211 př. n. l., je proto ne zcela spolehlivé Liviovo dílo, které obsahuje často nepřesné chronologické a topografické údaje, některé události dubluje a zveličuje římská vítězství.[63]

Poté, co Hannibal porazil Římany v bitvě u Kann, vláda v Kartágu počátkem roku 215 př. n. l. přikázala Hasdrubalovi, aby se svým vojskem vytáhl z Hispánie do Itálie podpořit svého bratra.[64] Bratři Scipionové se mu rozhodli postavit do cesty a oblehli Punům nakloněné město Hibera (pozdější Dertosa), nacházející se jižně od řeky Hiberus.[65] Podle Liviova tvrzení dosáhli v následné bitvě u Hiberu nad Hasdrubalem drtivého vítězství a přinutili ho upustit od tažení do Itálie.[66] Koncem léta téhož roku poslali Scipionové do Říma zprávu, v níž žádali o obilí pro vojáky a peníze na výplatu žoldu.[67] Když se podařilo požadované prostředky a potraviny dopravit po moři do Hispánie, vytáhli se 16 000 muži na pomoc městu Iliturgi (poblíž dnešního Jaén).[68] Toto město přešlo na stranu Římanů, načež ho oblehli tři punští velitelé: Hasdrubal, jeho bratr Mago Barkas a Hannibal, syn Bomilkara. Livius popisuje, že Scipionové dosáhli velkého vítězství, ačkoli jejich nepřítel měl mít téměř čtyřnásobnou převahu.[69] Nedlouho nato měli odrazit kartaginský útok na město Intibuli.[70] Téměř všechny hispánské kmeny prý pak přešly na stranu Římanů.[71]

V roce 214 př. n. l. sváděli Kartáginci úspěšný boj s Hispány, čímž oslabili věrnost římských spojenců.[72] V odpadnutí jim zabránil Publius Scipio včasným překročením řeky Hiberu a výpravou do jižní Hispánie.[73] Nejprve se opevnil na místě zvaném Castrum Album.[74] Římané ale nedokázali své předsunuté postavení uhájit a stáhli se k blíže neznámé hoře Victoria.[75] Publius se posléze vydal s jízdním oddílem na průzkum, ocitl se však v obklíčení, z něhož ho zachránil bratrův příchod.[76] Tehdy se proti Punům vzbouřilo město Castulo (nedaleko dnešního Linares), z něhož pocházela Hannibalova manželka.[77] Římané vyhnali punskou posádku také z města Saguntum, jehož dobytí Hannibalem bylo jednou z příčin druhé punské války.[78] Město vrátili původním obyvatelům a podrobili si jejich někdejší nepřátele Turdetany.[79] Livius v souvislosti s tím nicméně uvádí, že k osvobození Sagunta došlo osm let po jeho dobytí, což by znamenalo, že do rukou Římanů padlo ve skutečnosti o několik let později.[80]

V roce 213 př. n. l. navázali Scipionové spojení s numidským králem Syfakem, který neočekávaně přerušil své přátelské styky s Kartágem.[81] Bratři vyslali ke králi tři centuriony, aby s ním uzavřeli spojenectví proti Punům.[82] Ti se záhy obrátili na jiného numidského krále, Galu, jehož mladý syn Massinissa s kartaginskou pomocí Syfaka přemohl.[83]

V roce 211 př. n. l. hodlali Římané uštědřit Kartágincům v Hispánii rozhodný úder.[84] Svoji armádu posílili o 20 000 Keltiberů a rozdělili ji na dvě části.[85] Publius obdržel dvě třetiny římského vojska, s nimiž se měl vydat proti punským vojevůdcům Magonovi Barkovi a Hasdrubalovi, synovi Giskona.[86] Gnaeus vedl zbývající třetinu vojska a Keltibery proti Hasdrubalu Barkovi.[86] Oba římští velitelé postupovali společně k městu Amtorgis u horního toku řeky Baetis (Guadalquivir).[87] Gnaeus zde se svými sbory setrval, zatímco Publius pokračoval dál vstříc nepřátelům.[88]

Během pochodu museli Publius a jeho muži čelit útokům numidských jezdců prince Massinissy.[89] Numidové podnikali nájezdy na samotný římský tábor a znepokojovali své protivníky výpady i v nočních hodinách.[90] Mezitím se Publius dozvěděl, že se blíží rovněž punský spojenec Indibilis se 7500 Suessetany.[91] Tíživost jeho postavení přivedla Publia k rozhodnutí vyrazit v noci proti Indibilisovi a střetnout se s ním v bitvě.[91] V nastalém boji měli Římané zpočátku převahu.[92] Pak je ale na křídlech napadli numidští jezdci a nakonec jim vpadli do zad Punové.[93] Publia zasáhl oštěp do pravého boku, načež bez ducha spadl s koně.[94] Když Římané zjistili, že jejich velitel je mrtev, jejich šik se rychle rozpadl.[95] Vítězní Punové se spojili s Hasdrubalem Barkou a o necelý měsíc později porazili a zabili také Publiova bratra Gnaea.[96]