Septimius Severus

Dne 9. července 193 zahájil Septimius Severus tažení proti Nigrovi, jehož mezitím uznaly téměř všechny východní provincie včetně Egypta. Boje probíhaly převážně v Malé Asii a Niger v nich utrpěl řadu porážek. Rozhodující bitva se strhla koncem března 194 u Issu, na stejném místě, kde roku 333 př. n. l. porazil Alexandr Veliký perského krále Dareia III. Jak zdůrazňují kronikáři, i tentokrát triumfovaly síly ze západu a Niger byl na útěku zabit. Na Severovu stranu poté přešel celý východ římské říše.[8]

Vítěz postupoval i nadále energicky. Přestože jeho prvořadým úkolem byla konsolidace nově získaných provincií a odstranění následků občanské války, nezalekl se ani konfliktu se svým dosavadním spojencem a spoluvladařem Clodiem Albinem. Většina historiků označuje za původce války jeho, nikoli Albina, a přičítá to nezměrné Severově ctižádosti i faktu, že měl dva syny, jimž chtěl předat následnictví mnohem spíše než krajanu Albinovi. Jakkoli je míra zavinění diskutabilní, měření sil mezi oběma muži skončilo v únoru 197 vítězstvím severovských jednotek, byť ne tak rozhodným jako v případě Nigra. Clodius Albinus spáchal u Lugduna v Galii sebevraždu.[9]

Ještě před Albinovou porážkou vedl Severus v roce 195 krátkou válku s Parthy, v níž pak pokračoval v letech 197–198. Jako záminka mu posloužila formální podpora Nigra ze strany parthských vazalů, ve skutečnosti šlo však spíše o získání pověsti rozmnožitele říše a dobyvatele. Severus chtěl dát najevo, že své vojenské schopnosti umí uplatnit nejen v občanských válkách doma, ale i v boji proti tradičním nepřátelům za hranicemi.

Septimius Severus, Iulia Domna a jejich starší syn Caracalla (portrét mladšího syna Gety byl za Caracallovy vlády odstraněn)

Konflikt s králem Vologaisem V. vyvrcholil obléháním parthského hlavního města Ktésifóntu na řece Tigris a jeho dobytím koncem roku 198.[10] Bylo to již třetí vyplenění parthské metropole od dob císaře Traiana. Při následných jednáních o míru, táhnoucích se až do roku 199/200, získali Římané držbu Osroény i s její metropolí Nisibis. Současně byla zřízena nová římská provincie Mesopotamia a zformovány tři legie nesoucí název Parthica.[11]

Na rozdíl od všech císařů ve 2. století, s výjimkou Commoda a Didia Iuliana, byl Severův vztah k senátu po celou dobu jeho vlády napjatý, až nepřátelský. Důvodem byla mj. podpora Clodia Albina ze strany mnohých senátorů a následné represe nařízené císařem, zčásti velmi tvrdé. Severus se ve větší míře než jeho předchůdci opíral o kolegium rádců (consilium principis), v němž získali hlavní slovo právníci. Na administrativní a vojenské rovině získali na významu příslušníci nižšího stavu jezdců, trend, který pak pokračoval po celou první polovinu 3. století.

Pro Severovu vládu se v moderní historiografii někdy razí pojem „vojenská monarchie“, aby se zdůraznil rozdíl oproti dřívějším časům, kdy do popředí vystupovaly spíše civilní prvky vládnutí. Je pravda, že Severus se opíral o armádu mnohem více než předchozí císaři a že ji i velmi protežoval. Jeho vladařskou filozofii dobře vystihuje rada synům, kterou pronesl na smrtelné posteli: „Udržujte mezi sebou svornost, obohacujte vojáky a o ostatní se nestarejte.“[12] Na císařův příkaz bylo vojákům poprvé od vzniku žoldnéřské armády povoleno uzavírat manželství[13] a obzvlášť zasloužilí centurioni byli přijímáni do stavu jezdců. Povolení sňatků se často kritizuje, neboť snížilo „pohyblivost“ jednotek a zvýšilo riziko revolt – vojáci mající rodiny v určitých provinciích byli méně ochotní přesouvat se v případě potřeby do vzdálenějších krajů. Na druhé straně Severus patrně jen legalizoval daný stav, jelikož partnerské svazky uzavírali vojáci již dříve.

Poučen válkou z let 193–197 omezil Severus moc místodržitelů tím, že rozdělil některé provincie na menší celky a snížil počet legií v nich. Po pádu prefekta pretoriánů Plautiana nařídil i tuto funkci rozdělit mezi dvě osoby, aby se zabránilo nadměrné koncentraci moci v rukou jednotlivce. Ve finanční oblasti způsobily mimořádné výdaje na armádu první projevy inflačních tendencí, které se dále zhoršily za jeho nástupců.

V širokých vrstvách obyvatelstva byl Severův energický styl vládnutí velmi oblíbený, což se přeneslo i na celou dynastii. Ideologicky Severus navazoval na politický odkaz Antoninů, zejména Marka Aurelia, za jehož adoptivního syna se vydával. V této souvislosti nechal také prohlásit Markova syna Commoda za boha a svému staršímu synovi Caracallovi změnil jméno na Marcus Aurelius Antoninus.

Septimius Severus byl stejně jako většina jeho předchůdců náruživým stavebníkem. Jeho zásluhou vyrostl na římském Palatinu nový palác (Domus Severiana) s monumentálním Septizodiem a Forum Romanum ozdobil vítězný oblouk vztyčený u příležitosti triumfu nad Parthy. Spolu s vítěznými oblouky císařů Tita a Konstantina Velikého patří oblouk Septimia Severa k nejlépe dochovaným antickým stavbám v Římě. Vedle toho Severus velkoryse přebudoval své rodné město Leptis Magna v Africe.