Pruská křížová výprava

Pruská křížová výprava bylo ve 13. století rozsáhlé vojenské tažení do Pobaltí s cílem dobýt, christianizovat a kolonizovat dosud pohanské Prusy, jehož se účastnil s podporou evropských států, panovníků a šlechty zejména Řád německých rytířů, vojenský rytířský řád založený během křížových výprav ve Svaté zemi. Němečtí rytíři byli tentokrát úspěšní, podařilo se jim dobýt celé Prusko a založit mocný státní útvar. Německé rytíře rovněž podpořil výpravou také český král Přemysl Otakar II., který později na pruském území založil nové město Königsberg (Královec – dnešní Kaliningrad).

Pruská křížová výprava
konflikt: Severní křížové výpravy
Pruské kmeny ve 13. století
trvání: 1217–1274 místo: Prusko (dnešní Kaliningradská oblast a severozápadní Polsko) výsledek: Řád německých rytířů ovládl Prus
strany
křížová výprava: Řád německých rytířů Řád dobřínských rytířů Mazovské knížectví Polské království Svatá říše římská České království Slezské knížectví Slezské knížectví Brunšvicko-Lünebursko Brunšvicko-Wolfenbüttelsko Braniborské markrabství Míšeňské markrabství Lužické markrabství Durynské lankrabství Rakouské vévodství Moravské markrabství Saské vévodství Anhaltské knížectví Markské hrabství Jülišské vévodství Magdeburské purkrabství Regensteinské hrabství Schwarzburské hrabství Habsburské hrabství Pomořanské vévodství (obrátilo) Pomořské knížectví Gdaňské knížectví Świecie a Lubiszewo Lubiszewské vévodství Haličsko-volyňské království Calatravský řád ostatní křižáci, převážně ze Svaté říše římské	pobaltští pohané: Prusové Bartové Galindové Notangové Nadruvové Pamedė Pagudė Sembové Varmové Jotvingové (Súduvé) Skalvové spojenci Prusů: Litevské velkoknížectví Pomořanské vévodství
velitelé
Heřman ze Salzy Heřman Balk Konrád Durynský Gerhard z Malbergu Hartmann z Heldrungenu maršál Jindřich Botel Brunon Konrád Mazovský Vladislav Odonic Jindřich II. Pobožný Lešek II. Černý Jindřich Bradatý Přemysl Otakar II. Bruno ze Schauenburku Ota Dítě Albrecht Vysoký Ota III. Braniborský Jindřich III. Engelbert z Marku Vilém IV. Fridrich Anhaltský Burchard z Magdeburgu Jindřich Schwarzburský Rudolf Habsburský Swantopolk II. (obrátil) Sambor II. Vratislav ze Świecie Daniel Haličský	Herkus Monte Skomantas ze Súduvy Diwanus z Bartie Glande ze Sambie Glappo z Varmie Auctume z Pogesánie Pepin z Pomesánie spojenci: Mindaugas Traidenis Swantopolk II.

Pobaltští Prusové, etnikum příbuzné Litevcům a Lotyšům, doposud nezávislé, politicky nejednotné a nepokřtěné (nevěřící), obývali málo rozvinuté lesnaté a špatně přístupné bažinaté oblasti západního Pobaltí. Prusy se příliš nedařilo přimět k nové víře za pomoci misií. Roku 997 jim padl za oběť pražský biskup sv. Vojtěch, který se je vypravil křtít. Prusové byli nejenom vyznavači pohanských kultů, podobně jako polabští Slované, kteří byli obdobně porobeni a asimilováni o něco dříve, ale také ze svého území často pořádali vojenské nájezdy vůči svým křesťanským sousedům, při kterých nebrali ohledy ani na kostely či kláštery. Při těch největších bylo vypleněno či kompletně zničeno velké množství církevních staveb.

Prusové zabíjejí svatého Vojtěcha, výjev na dveřích baziliky v polském Hnězdně

V roce 1193 proto vyzval papež Celestýn III. církevní vojenské řády, zejména Řád německých rytířů a Řád mečových bratří, a to přímo k boji proti nevěřícím v Pobaltí, dosud odmítající přijmout křesťanství. Němečtí rytíři s výzvou otáleli, neboť byli ještě stále zaměstnáni bojem s muslimy a pohany ve Svaté zemi a Sedmihradsku. Výzvy vyslyšeli teprve až poté, co byli pro své pokusy o vymanění se z vlivu panovníka z Uher vyhnáni.

Baltské kmeny cca 1200 n. l., nejzápadněji kmeny Prusů

Na přelomu let 1225/1226 pozval kníže Konrád Mazovský německé rytíře do Polska a jako odměnou jim za ochranu prusko-mazovského pohraničí nabídl za državu chełmiňské země, ale pouze při zachování knížecí svrchovanosti nad tímto územím. Řád se v této oblasti usadil a odtud jeho vojska pokračovala v taženích na území Prusů.

Konrád byl rozhodnut získat pomoc od německých rytířů při obraně území, které se mu nedařilo ochránit před Prusy, ale vzhledem k předchozím zkušenostem s tímto rytířským řádem v Uhrách, to byl u Konráda velmi neprozřetelný čin. Řád se jako v případě Sedmihradska usídlil v dobytých zemích natrvalo a na něj začal zvát německé kolonisty. Své poslání hodlal dále plnit ve formě nabytí dalších územních zisků pro své potřeby, a to pokud možno vymaněním se ze světské svrchovanosti. Řád tedy zanedlouho začal významněji zasahovat do evropské politiky a jeho sousedé s nevolí sledovali jeho rozmach. K tomu dopomohli různé okolnosti. Řád se těšil církevní ochrany, podpory papežů i císařů a některých evropských panovnických dvorů. Císař Fridrich II. ve tzv. Zlaté bule z Rimini z roku 1226 udělil německým rytířům právo si pro sebe uzurpovat východní země (mimo jiné udělil velmistrům řádu privilegium užívat zlatě zdobený kříž s erbem říšského orla uprostřed, který řád používá dosud – pozn.). Roku 1234 na základě zfalšovaného rukopisu (tzv. krušvický falsifikát) papež Řehoř IX. přiznal řádu svrchovanost na územích Konráda Mazovského.

Prvním cílem křižácké ofenzívy se stal kmen Pamedė (Pomesania). S pomocí oddílů polských knížat byli Prusové poraženi v bitvě na řece Sigurně roku 1234 a do roku 1236 bylo celé jejich území podrobeno řádovému panství. Roku 1235 přestoupila k německým rytířům většina členů Řádu dobřínských rytířů, menší rytířské organizace původně založené Konrádem Mazovským za účelem ochrany pohraničí. Tento řád pojmenovaný podle Dobřína, svého hlavního řádového sídla, však trpěl delší dobu pro nedostatek členů a svou úlohu nemohl plnit dostatečně. Roku 1237 se Řád německých rytířů spojil s Řádem mečových bratří, operujícím v Livonsku (území dnešního Lotyšska a Estonska). Pruské území tak padlo do kleští a řád dobýval nemilosrdně jedno pruské území za druhým a tamní obyvatelstvo přivádělo na novou víru za pomoci útlaku a násilí. V roce 1240 němečtí rytíři dobyli Varmii a části kmenových území Notangů a Bartů. Roku 1242 postup řádu přerušilo povstání pruských kmenů.

V letech 1254–1255 se pruské křížové výpravy zúčastnil také český král Přemysl Otakar II. s úmyslem rozšířit své panství a vliv severovýchodním směrem. Jeho pokus o nastolení přemyslovské moci nad Pobaltím a Litvou a podpora šíření křesťanství se přes malou podporu papežské kurie nesetkali s výraznějšími úspěchy. Rozhodující bitva mezi pohanskými Prusy a vojsky Přemysla se odehrála v roce 1255 v bitvě u Rudavy. V ní Přemysl Otakar II. rozdrtil poslední zbytky odporu pruského kmene Sembů. Po tomto vítězství nechal založit město Královec (německy Königsberg, tj. dnešní Kaliningrad). Touto bitvou skončila první česká křížová výprava do Pobaltí.

Výboje rytířských řádů kolem roku 1260

Nedůkladná narychlo provedená christianizace Prusů se nesetkala s trvalým úspěchem, protože krutá nadvláda a nová násilně vštěpovaná víra se Prusům zajídala. Pohanství Prusů nezaniklo hned, ale stmelilo se s křesťanstvím v synkretismus a poslední zbytky pohanské víry a pohanských praktik vymizely až v 16. století. Řád pokračoval i nadále ve svých výbojích proti pohanům a tentokrát svou pozornost plně upřel na nedaleké území Žmudi, obývané kmeny Žemaitů a nacházející se zhruba mezi oběma řádovými státy, německým a livonským. V bitvě u Durbeského jezera dne 13. červenec 1260 byli němečtí rytíři spolu se Švédy, Dány a livonskými rytíři Žemaity poraženi. Tímto mýtus o neporazitelnosti řádových vojsk padl. Ke slovu se dostali nyní porobení Prusové, vyčkávající na vhodnou příležitost k další vzpouře. V letech 1260–1274 vypuklo na celém území řádu již v pořadí druhé pruské povstání s přívlastkem velké. V jeho čele stanul pruský povstalec Herkus Monte, v moderní době později oceňován jako národní hrdina, vlastenec a bojovník proti německé nadvládě. Původně jen s malou ozbrojenou skupinou dopomohl rozhořet povstání, které se rozšířilo a zasáhlo celé území řádu. Povstání výrazně podporoval také pomořanský vévoda Swantopolk II., neboť řád mimo jiné zasahoval i do dynastických sporů o trůn v sousedním Pomořansku a to ve prospěch Swantopolkových bratrů. Řádu se ale nakonec podařilo povstání potlačit a naneštěstí po něm byli Prusové zčásti vyhubeni, zbylí pozvolna asimilováni a poněmčeni – germanizováni. Prusko spravované řádem bylo postupně přeměněno v německé území, když bylo domorodé baltské etnikum Prusů vytlačeno a postupně nahrazeno novým německým obyvatelstvem (kolonisty) hovořícím němčinou. Od 14. století se dochovaly i nemnohé písemné památky pruského jazyka, jeho nejrozsáhlejším svědectvím je překlad Lutherova katechismu, vydaný roku 1561 v Královci. Pruština definitivně vymřela na sklonku 17. století.