Míšeňské markrabství

Wettinské Míšeňsko, Horní Lužice a tzv. Osterland (Landsberg) kolem roku 1260

V oblasti Míšně jsou již ve starověku doloženi germánští Hermunduři, které vystřídali kolem roku 600 slovanští Lužičtí Srbové. Část tohoto území dobyl již roku 805 Karel Veliký, nicméně celé území připojil k říši až Jindřich I. Ptáčník o více než sto let později.[1] Roku 928 zde tentýž panovník založil hrad Míšeň jako obranu proti útokům Srbů. Prvním doloženým markrabětem je Wigbert. V následujících letech se Míšeňsko častokrát stalo cílem polské, případně české expanze, roku 1127 získali do dědičného vlastnictví toto území členové rodu Wettinů.[2] Mezi nimi se země dále rozdělovaly a zase spojovaly, ke konci 13. století došlo k jejich rozpadu a některé části načas připadly pod přímou vládu římských králů Adolfa Nasavského a poté Albrechta Habsburského, kteří se v těchto oblastech střetávali s expanzí českého krále Václava II. Země znovu sjednotil až opět příslušník rodu Wettinů Fridrich I. Pokousaný. Roku 1423 udělil zdejšímu vládci Fridrichu IV. Bojovnému část Saska a kurfiřtský hlas císař Zikmund, čímž se tyto územní celky spojily a pojem Míšeňska postupně vymizel.[2]

• 
  Míšeňská marka v rámci Svaté říše římské
• 
  Míšeňský hrad Albrechtsburg s katedrálou
• 
  Erb Míšeňska v Ingeramově kodexu