Jan Beránek

Během studia na Gymnáziu Koněvova (dnes Vídeňská) navštěvoval Kurs mladých astronomů na Hvězdárně a planetáriu M. Koperníka v Brně. Po jeho absolvování jako dobrovolník provázel veřejnost u dalekohledů při prohlídkách nočního nebe.

V letech 1988–1990 studoval fyziku na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (nyní Masarykově univerzitě), avšak záhy po politických změnách v listopadu 1989 studium přerušil a začal se plně věnovat ekologickému aktivismu v Hnutí DUHA, které počátkem onoho roku založil spolu s přítelem Jakubem Patočkou.

Od roku 1993 do roku 1995 na téže univerzitě navštěvoval studium sociologie, zejména kvůli přednáškám profesorů Jaroslava Mezníka, Jana Kellera a Hany Librové, avšak po zásadní změně orientace katedry (ze sociologie kvalitativní na sociologii kvantitativní) studium ukončil a plně věnoval svůj čas veřejné činnosti[2] a práci v neziskových organizacích.

V 90. letech publikoval řadu studií a analýz věnujících se energetické politice a rizikům jaderné energetiky, některé z nich byly psány na objednávku Federálního shromáždění („Energii Československu, ne Československo energii!“[3]) nebo sdružení měst a obcí v regionu jaderné elektrárny Temelín. Většina jeho textů vycházela v časopise Poslední generace (nyní Sedmá generace). V této době byl také třikrát vystoupil jako expert v panelu na slyšeních v Evropském parlamentu.[4]

Stal se jedním z vůdčích osobností hnutí proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín, a to v rámci Hnutí DUHA i jako iniciátor akcí občanské neposlušnosti (blokád staveniště jaderné elektrárny Temelín).

V roce 2002 odešel z Hnutí DUHA, kde v té době působil jako ředitel, a začal se věnovat stranické politice. Vstoupil do Strany zelených a v dubnu 2003 byl zvolen jejím předsedou. Následující dva roky se pod jeho vedením straně podařilo restrukturalizovat historické dluhy a stabilizovat finance, vybudovat dosud neexistující regionální struktury ve všech krajích. Navenek se strana prezentovala progresivním programem „Vize ekologické demokracie“[5] a zaznamenala volební úspěchy, kdy získala historicky první mandáty v krajských a senátních volbách. V září 2005 byl Jan Beránek na sjezdu poražen skupinou kolem Martina Bursíka a ztratil ve straně vliv. (V roce 2010 přestal platit členské příspěvky a následně zaniklo i jeho členství ve straně.)

Mezi roky 2005 a 2010 působil jako ředitel české pobočky Světového informačního servisu pro energetiku (WISE)[6] a koordinoval občanskou iniciativu Stop přehradě, která v Česku úspěšně vystoupila proti megalomanským plánům na výstavbu několika set přehrad a podařilo se jí tyto plány výrazně redukovat, jakož i zásadně snížit dopady, které měly na územní rozvoj dotčených obcí.[7]

Od roku 2005 rovněž pracoval jako koordinátor klimaticko-energetické kampaně Greenpeace ve střední Evropě (Slovensko, Polsko, Maďarsko). Následně se od června 2007 přesunul do ústředí Greenpeace International v Amsterdamu. Zde zpočátku vedl globální projekt zaměřený na jadernou energetiku, od roku 2010 je vedoucím týmu energetické kampaně.[8]^{[nedostupný zdroj]}

V rámci své práce se mimo jiné věnuje radiační bezpečnosti. Vedl výzkumné týmy ve Španělsku i v Japonsku, nejprve po velkém zemětřesení, které roku 2007 postihlo jadernou elektrárnu Kašivazaki-Kariva v prefektuře Niigata, a později po těžké havárii elektrárny Fukušima březnu 2011 i v prefektuře Fukušima. Na jaře 2011 stál v čele světového krizového štábu Greenpeace, který reagoval na jadernou havárii ve Fukušimě.

V červnu 2013 absolvoval s nejlepším možným hodnocením kurs radiační ochrany pořádaný nizozemským Reaktorovým institutem Technické univerzity v Delftu.[8]

Dříve publikoval v časopisech Poslední generace (později Sedmá generace) a Literární noviny. Od roku 2007 umísťuje většinu svých českých textů na vlastní blog na portálu Aktuálně.cz a od prosince 2009 píše česky pro Deník Referendum.[9]

Od roku 2017 pátral po osudech svého vzdáleného příbuzného Silvestra Němce, meziválečného zaměstnance firmy Baťa v Singapuru, který v únoru 1942 padl jako člen vojenské jednotky československých dobrovolníků v bitvě o toto město během japonské invaze. Z bádání nakonec vznikla v r. 2020 kniha Pátrání po Silvestrovi.