Petr Damián

Damiani razantně vystupoval na obhajobu celibátu. Byl autorem řady spisů, ve kterých odsuzoval kněžská manželství, která se tehdy ještě občas vyskytovala, a přirovnával je ke smilstvu. Pro papeže Mikuláše II. napsal práci De caelibatu sacerdotum [O celibátu kněží] a proti ženatým kněžím sestavil spis Contra intemperantes clericos [Proti nezdrženlivým duchovním]. Ženaté kněze káral tvrdými slovy, ale ještě ostřejší výrazy měl pro jejich manželky: označoval je za svůdkyně duchovních, smrt duší, za ďábelská těla, která odpuzují od ráje, za poběhlice a prostitutky. Damianiho hlavním argumentem pro úplnou sexuální zdrženlivost kléru byl požadavek kultické (rituální) čistoty duchovenstva.[16]

Asi v letech 1049–1050 napsal spis Liber Gomorrhianus [Gomorská kniha] a věnoval ho papeži Lvu IX. Kniha byla nazvána podle Gomory, v bibli zmiňovaného města, které bylo Bohem zničeno pro nemravnost jeho obyvatel. V tomto díle se zabýval sexuálními poklesky mnichů a kněží a požadoval přísné tresty pro jejich pachatele. Speciálně pojednával o masturbaci a dále o homosexuálních stycích čili v tehdejší terminologii o sodomii (termín homosexualita vznikl až v 19. století). Rozeznával různé druhy homosexuálního jednání: vzájemnou masturbaci, soulož mezi stehna, anální styk (ten pokládal za nejhříšnější).[17] Někteří duchovní sváděli k homosexuálnímu styku muže nebo chlapce, kteří se k nim přišli zpovídat. Takovéto kněze považoval Damiani za hodné obzvláštního opovržení.[18]

V traktátu Liber Gratissimus [Nejmilejší kniha], jenž byl napsán kolem roku 1052, se zabýval problematikou svatokupectví.

Vita Beati Romualdi

Z jeho hagiografické tvorby je nejdůležitější Vita Beati Romualdi [Život blahoslaveného Romualda]. Toto dílo napsal asi v roce 1042, tedy patnáct let po světcově smrti. Nejedná se o pouhé vylíčení Romualdova života a jeho boje se zlem, Damiani zde nastínil i podstatu a smysl poustevnického života.[19] Napsal i životopis svatého Odila, opata v Cluny, jehož též považoval za svého učitele (Vita Odilonis). Na žádost papeže Alexandra II. vylíčil životy svých dvou zesnulých přátel, kteří byli považováni již krátce po smrti za světce: svatého Dominika Loricata a svatého Rudolfa, biskupa v Gubbiu[20] (Vita sancti Rudolphi et sancti Dominici Loricati).[21]

Řadu spisů zasvětil úsilí o reformu a zdokonalování řeholního života: De perfectione monachorum [O zdokonalování mnichů], Laus eremiticae vitae [Chvála poustevnictví], De contemtu mundi [O pohrdání světem] a další. S ohnivou horlivostí požadoval pro mnichy asketický způsob života a zavedl v klášterech i bičování.[22]

Historikové filosofie v souvislosti s 11. stoletím často hovoří jako o století sporů.[23] Petr Damiani se osobně angažoval ve dvou sporech - totiž ve sporu mezi dialektiky a antidialektiky a sporu o výklad omnipotence Boží. V prvním z nich šlo o to, do jaké míry má být užívána dialektika (tj. logika, ale v širším významu celé dědictví antické filosofie) při řešení doktrinálních otázek, ve druhém o to, jak vykládat jeden z atributů Boha, totiž jeho všemohoucnost (omnipotenci).

Petr Damiani je představitelem tzv. antidialektiků. V dopise Dominus vobiscum ad Leonem eremitam [Pán s vámi Leonu poustevníkovi] odmítá Platóna a jeho astronomické teorie, kritizuje Pythagora a Eukleida, nic prospěšného nenachází v sylogismech rétorů či sofistů. Pozitivnějších slov nenachází ani pro peripatetiky.[24] Ač sám dosáhl dobrého vzdělání, měl jen malé pochopení pro svobodná umění; říkal, že jsou zbytečná, neboť se nezabývají Bohem či spásou duše.[25] Velmi ostře vystoupil proti všem, kdo opustili studium posvátného bohosloví a oddali se světským vědám. Prvním gramatikem byl prý ďábel, který řekl Adamovi „Budete jako Bohové" (Gen. 3:5 dle Vulgáty), čímž naučil lidstvo skloňovat slovo Bůh v plurálu.[26] Má gramatika je Kristus, prohlašoval Damiani.[27]

Dialektika (logika, filozofie) může být užitečná jen jako přípravná disciplina pro studium teologie,[28] ale její využití v teologii je čistě podružné a podřadné. Existují meze, které dialektika nedokáže překročit, i nejvyšší principy rozumu mohou selhat při snaze aplikovat je v teologii.[25] Damiani píše: „To, co odvozují argumenty dialektiků, nelze jednotně aplikovat na tajemství Boží moci. [...] Stane-li se, že je k prozkoušení svatého slova použita lidská teorie, nesmí si zpupně osobovat vládu, nýbrž musí jako služka pomáhat své paní s poddajností té, která slouží, a to z obavy, aby ji nepředběhla a pak nezabloudila." Lidské nauky jsou tedy podřízeny Božímu slovu, tak jako je služka podřízena své paní.[29]

Skoro programovým textem, v němž poukázal na principiální nefunkčnost logiky, je otevřený dopis De divina omnipotentia [O božské všemohoucnosti], jenž bývá uváděn i jako Epistola de Dei omnipotentia [List o Boží všemohoucnosti]. Jde o dlouhý dopis z roku 1067,[30] který je adresován Desideriovi, opatovi v Montecassinu, a týká se právě výkladu všemouhoucnosti Boha. Zde Petr zdůrazňuje, že řád, který je součástí světa, v němž žijeme, a který je mimo jiné recipován logikou, se nevymyká působení Boží všemohoucnosti. Pak ukazuje, že Bůh může učinit něco, co zdánlivě odporuje zákonům logiky - např. změnit minulost (způsobit, že Řím nikdy neexistoval či vrátit panenství padlé ženě).[31] Změna ovšem probíhá výhradně z pohledu Boží všemohoucnosti a věčnosti. Z lidského pohledu by se taková změna projevila nejspíše tak, že by nikdy nedošlo k ničemu, co by mělo být měněno.[32]

Damiani neuznával absolutní platnost filozofických (logických) zákonů, dokonce ani principu protikladu (sporu).[28] Přirozený zákon s aristotelským principem nonkontradikce (neprotiřečení) vede k závěru, že "nemůže nebýt to, co je". Ale princip nonkontradikce je principem v oblasti stvoření, a proto nemůže svazovat Boha, který je stvořitelem přírody. Svrchovanost Boží všemohoucnosti není omezována přírodními ani logickými zákony, tedy ani zákonem sporu.[30] Bůh nemůže být omezován vnějším zákonem, neboť je zdrojem veškeré zákonnosti.[33] Proto Bůh může způsobit, že se nějaká historická událost dá „odčinit", že k ní nemusí vůbec dojít. A profesor Copleston k tomu dodává: „když se zdá, že už odporuje principu sporu, pak tím hůř po princip sporu: pouze to ukazuje podřadnost logiky ve srovnání s teologií".[25]

Ve sporu o omnipotenci byl Petrovi ideovým protivníkem slavný Anselm z Canterbury.

• Opera Omnia. In: J. P. Migne, ed. Patrologia latina. 1. část ve svazku 144 Dostupné online; 2. část ve svazku 145 Dostupné online

• Seznam světců a mučedníků katolické církve

• COPLESTON, Frederick Charles. Dějiny filosofie. II., Od Augustina ke Scotovi. Překlad Jana Odehnalová. Vydání první. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, s.r.o., 2016. 790 stran. ISBN 978-80-7412-251-4. S. 195–196, 483.
• KUŤÁKOVÁ, Eva a kol. Slovník latinských spisovatelů. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1984. 718 s. cnb000024629. [Heslo „Petrus Damiani" je na str. 475; autorka Anežka Vidmanová.]
• LIBERA, Alain de. Středověká filosofie: byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Překlad Martin Pokorný. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2001. 551 s. ISBN 80-7298-026-2. S. 284–286.
• OTISK, MAREK. Aristoteles christianus. Peripatetická tradice v latinském myšlení 10. a 11. století. Ostrava: Montanex, 2008. 218 s. ISBN 978-80-7225-267-1.
• Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 6. díl. V Praze: J. Otto, 1893. 956 s. cnb000277218. [Heslo „Damiani" je na straně 921–922; autor František Drtina.] Dostupné online
• SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.
• STEJSKAL, Jan. Řecké dědictví na západě: monasticismus, misie a střední Evropa ve středověku. Vyd. 1. České Budějovice: Veduta, 2011. 223 s. ISBN 978-80-86829-72-2. [Kapitola „Petr Damiani" je na str. 50–56.]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Petr Damián na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Damián
• Petr Damián: Chvála poustevnického života
• Osoba Petr Damián ve Wikicitátech