Svatokupectví

Svatokupectví (též používáno simonie z latinského simonia) je obchod s duchovními věcmi. Znamená prodávání nebo kupování hodnot duchovních (svátosti, rozhřešení, odpustky, církevní moc, jurisdikce) za hodnoty časné (peníze, protekce, různé služby nebo majetkové výhody) nebo prodávání a kupování časných hodnot, s nimiž jsou neodlučně spojeny hodnoty duchovní (např. církevní obročí ve stylu sine cura) nebo prodávání a kupování časných hodnot, k nimž se duchovní hodnoty připojují (např. když by někdo prodával nebo kupoval svěcený růženec, kalich aj. posvátné předměty, protože jsou posvěcené).

Kardinál Marco Cornaro (vpravo) předává beneficium carrarského kláštera synovci Marcovi, ze kterého se stal ve velmi nízkém věku opat laik. Uprostřed stojí Girolamo Cornaro (Tizian, 1520)

V Bibli má svatokupectví podklad ve Skutcích apoštolů, kdy konvertita Šimon chtěl získat od apoštolů za úplatu dary Ducha svatého a hrozilo mu za to zatracení: „Ať jsou tvé peníze zatraceny s tebou! To sis myslel, že Boží dar jde koupit za peníze?“ [1] Od Šimonova jména je odvozen latinský termín simonia.

Od svatokupectví je třeba odlišovat poskytování nebo přijímání darů k výživě duchovních osob, které je dovoleno při posluhování některými svátostmi a svátostinami.

Všechny činy svatokupectví jsou hříšné a před právem neplatné. Kdo se provinil svatokupectvím smluvním reálným nebo svatokupectvím důvěrním, upadá v exkomunikaci.

V zákonech křesťanských římských císařů byla simonie kladena na stejnou úroveň jako velezrada, později byla považována za kacířství. Bujela hlavně ve středověku, kdy ve 2. polovině 11. století byla bojem o investituru sice omezena, ale teprve po tridentském koncilu (probíhal 1545–1563) dokonaleji utlumena.