Lev XII.

Narodil se do vznešené italské hraběcí rodiny, ale o místu narození se stále vedou spory. Studoval v Římě a vysvěcen na kněze byl v roce 1783. O devět let později se stal sekretářem papeže Pia VI.

Od roku 1793 byl církevním právníkem arcibiskupa z Tyru a v roce 1794 byl povolán jako papežský vyslanec k papežskému dvoru v Kolíně nad Rýnem. Po obsazení Porýní francouzským vojskem mohl své úřední záležitosti vykonávat a přijímat v sídle rezidence v Mnichově, kde byl v letech 1795–1796 interním vyslancem a roku 1814 byl vyslán jako papežský vyslanec do Paříže, kde roku 1816 nastoupil do úřadu biskupa v Senigallii a byl zvolen kardinálem. V roce 1820 byl jmenován generálním vikářem arcibiskupské diecéze v Římě. Konkláve ho zvolilo za papeže dne 28. září 1823.

V 19. a 20. století byli papežové většinou přiměřenými partnery kardinálů, než aby jim přidělovali role diplomatů a politiků. Lev XII. dokázal vytvořit pozoruhodně přesný střídavý řád. Jeho "zelanti" vystupovali častěji a horlivěji ve prospěch náboženských příkazů církve, a tak riskovali konflikty se státem. Lev XII. hned na začátku svého pontifikátu rozdával štědré almužny chudým. V dalším působení odsuzoval toleranci, lhostejnost a příslušnost k laické biblické společnosti, jež se postupně utvářela v celé církvi. Takto vlažně se vyrovnával s reformní politikou, kterou prosazoval kardinál – státní tajemník Ercole Consalvi († 1824) již za pontifikátu jeho předchůdce Pia VII..

Zbožný, ale neschopný horlivec Lev XII. vyhlásil jubilejní Svatý rok 1825, který byl pro duchovní klima v Itálii poměrně úspěšný (přivedl do Říma půl milionu poutníků), ale zároveň se utužil boj proti světským slavnostem. Papež zakazoval karnevaly, plesy a vstup chudiny i dobrodruhů do hospod (alkohol se jim směl nalévat jen zamřížovaným okénkem na ulici). Krvavě potlačil hnutí karbonářů, nařídil i dvě veřejné popravy gilotinou a mnohé politické tresty doživotní. Kritici jej charakterizovali slovy: Velký postavou, ale malý duchem.[2]

K jeho krutým omylům patřil v roce 1824 zákaz očkování proti neštovicím.[3] Připisuje se mu citát: „Chiunque procede alla vaccinazione cessa di essere figlio di Dio: il vaiolo e` un castigo voluto da Dio, la vaccinazione e` una sfida contro il Cielo. V překladu Kdokoliv se podrobí očkování, přestává být synem Božím. Neštovice jsou trest z vůle Boží, a očkování je rouháním proti nebi.

Vnitropolitické působení papeže Lva XII. s konzervativní zpátečnickou politikou se pro církevní stát v následujících desetiletích stalo osudným. Během 2. poloviny 19. století a zejména od roku 1875 Svatý rok nabyl pouze formální platnosti.

Papež Lev XII. zemřel v Římě a byl pohřben ve Svatopetrské bazilice proti oltáři sv. Řehoře Velikého.