Pavel Kohout

Pavel Kohout (* 20. července 1928 Praha) je český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu v exilu. Zpočátku užíval své vlastní šifry GAL a veron.[1]

Pavel Kohout
Pavel Kohout v roce 2019
Narození20. července 1928 (93 let)
Praha
Povoláníspisovatel, režisér, dramatik, novinář, básník, překladatel a scenárista
Alma materUniverzita Karlova
Žánrromán, divadlo a epistolární literatura
OceněníFranz Theodor Csokor Prize (1969)
Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1977)
Čestný kříž Za vědu a umění I. třídy (1998)
Artis Bohemiae Amicis (2004)
Gratias Agit (2008)
… více na Wikidatech
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
Manžel(ka)Jelena Mašínová (od 1970)
Alena Vránová
DětiTereza Boučková
Podpis
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svou uměleckou dráhu zahájil jako komunista a jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, později prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech 20. století až k demokratickému antikomunismu.

Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová, se kterou se na vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Z druhého manželství s Annou, asistentkou režie, má tři děti, mezi nimi spisovatelku Terezu Boučkovou a výtvarníka Ondřeje. Jeho třetí manželkou (od roku 1970[1]) je scenáristka, spoluautorka jeho scénářů, spisovatelka Jelena Mašínová.

Život

Narodil se v Praze, kde také roku 1947 maturoval na reálném gymnáziu. V té době byl přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM (1952–60) a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů (SČS / SČSS, do roku 1966, kdy na členství pro nesouhlas s jeho „kulturněpolitickou orientací“ rezignoval). Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, z čehož pro něj plynul rychlý kariérní vzestup.

Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu (1947–49) mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě (1949–50). Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz (1950–52).

Pavel Kohout v roce 1977

V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit (v duchu budovatelského nadšení – dramata a poezii). Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací.

Během vojenské služby (1952–54) byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého.

V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé televize, poté se stal spisovatelem z povolání, spolupracoval s různými divadly – mj. byl dramaturgem v Divadle na Vinohradech (1963–66) – a začínal se přiklánět k reformním komunistům.

V červnu 1967 na IV. sjezdu SČSS demonstrativně přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, čímž dovršil svůj obrat v kritika režimu. Byl spolu s dalšími (Ivan Klíma, Antonín J. Liehm, Ludvík Vaculík a další) podroben stranickému disciplinárnímu řízení.

Roku 1968 byl zvolen předsedou KSČ[ujasnit] v pražské pobočce SČS a stal se jednou z nejvýraznějších osobností pražského jara. V roce 1969 byl z KSČ i ze SČS vyloučen. V 70. letech se ocitl na indexu a jeho díla byla cenzurována (což jeho nepřátelství k režimu ještě prohloubilo).

Stál také u zrodu Charty 77, za což byl StB otevřeně šikanován. V roce 1978 mu bylo povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, kde měl roční smlouvu s Burgtheatrem. Návrat jim ale byl znemožněn a oba byli zbaveni čs. občanství. Usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství. Žili ve Vídni a často navštěvovali Prahu, nyní žijí v Praze a na Sázavě.[2]

Vyznamenání

Dílo
Jelena Mašínová a Pavel Kohout na demonstraci za novou budovu Národní knihovny (říjen 2007)
Pavel Kohout v roce 2008

Básně
  • Verše a písně, 1952 – bás. sbírka propagující socialismus
  • Tři knihy veršů, 1953
  • Čas lásky a boje, 1954 – bás. sbírka, budovatelská poezie

Dramata
  • Dobrá píseň, 1952 – drama (veršovaná komedie), prorežimní hra, mnoho vtipných scén; muž jde místo svatební noci do ocelárny; ve své době velmi hraná.
  • Zářijové noci, 1955 – divadelní hra z vojenského prostředí; už mírný odvrat od ideologie, „rozpor teorie a praxe“.
  • Chudáček, 1956, – drama; zakázáno před premiérou.
  • Sbohem, smutku, 1957
  • Taková láska, 1957 – tato hra patří k nejúspěšnějším, hrála se nejen v Česku, ale i v Německu a SSSR.
  • Říkali mi soudruhu, 1960 – drama, bylo zakázáno po sedmé repríze.
  • Třetí sestra, 1960
  • Cesta kolem světa za 80 dní, 1962 – divadelní adaptace knihy Julese Vernea.
  • Dvanáct, 1963 – příběh dvanácti čerstvých absolventů AMU.
  • Josef Švejk, 1963 – dramatizace částí slavného Haškova románu.
  • Válka s mloky, 1963 – divadelní adaptace Čapkovy Války s mloky. Řazeno do SF tvorby.[4]
  • Vzpomínka na Biskaj, 1965
  • August August, august, 1967 – cirkusové prostředí, hlavní postavou je smutný klaun August, který má sen, že bude drezírovat 8 bílých lipicánů, ředitel na něj proto pustí tygry (= komunistické hledisko).
  • Briefe über die Grenze, 1968
  • Nenávist v prosinci, 1968
  • Aksál, 1969
  • Válka ve třetím poschodí, 1970 – absurdní drama.
  • Pech pod střechou, 1972
  • Ubohý vrah: Na motivy povídky Rozum Leonida Andrejeva, 1972 – divadelní adaptace, která měla v roce 1976 premiéru na Broadwayi[5]
  • Amerika, 1973 – divadelní adaptace Kafkova románu (spoluautor Ivan Klíma).
  • Požár v suterénu, 1973, absurdní drama
  • Život v tichém domě, 1974, absurdní drama
  • Ruleta: Na motivy povídky Tma Leonida Andrejeva, 1976 – divadelní adaptace.
  • Atest, 1979 – jednoaktovka, hl.p. Ferdinand Vaněk postižený režimem chce pro svého psa atest a přihlásit ho do chovatelství, což ale nelze, protože on, majitel, má špatný kádrový posudek.
  • Marie zápasí s anděly, 1981 – jednoaktovka o životě Vlasty Chramostové.
  • Marast, 1982
  • Ecce Constantia, 1988 – „přímý přenos“ z koncilu v Kostnici.
  • Kyanid o páté, 1996
  • Šest a sex, 1998 – sedm jednoaktových děl.
  • Nuly, prem. 2000
  • Malá hudba moci, 2007 – napsáno německy pod názvem Eine kleine machtmusik k mozartovskému jubilejnímu roku 2006.
  • Lízinka, 2017 – dramatizace vlastního románu Katyně. Premiéru měla roku 2019 v ochotnickém divadle v Praze-Horních Počernicích.[6]
Pavel Kohout (2012)

Romány a povídky
  • O černém a bílém, 1950 – šest povídek pro děti, podávajících pohádkové motivy v komunisticko-budovatelském duchu: O černém a bílém (o rasismu v Americe), O hloupém Honzovi (Honza přestoupí od kulaka do JZD), O třinácti rudých růžích (dívky se obětují v boji proti Francovi), O pionýrském šátku, který plakal, O srdci uralského chlapce (ruský Ivan obětuje svá srdce, aby mohl osvobodit Rusko i Prahu), O čtyřech chlapcích a soudruhu Gottwaldovi (dobrý muž s dýmkou doporučí chlapcům, aby místo u cirkusu hledali práci mezi dělníky)
  • Z deníku kontrarevolucionáře aneb Životy od tanku k tanku, 1969 – prozaické dílo vyšlo ve Švýcarsku, první české vydání vyšlo v roce 1997, shrnutí životních osudů z let 1945–1968.
  • Bílá kniha o kauze Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení na Pedagogické škole v K., kontra Sir Isaac Newton, profesor fyziky na univerzitě v Cambridge – podle dobových materiálů rekonstruoval a nejzajímavějšími dokumenty doplnil P. K., 1970 v samizdatu – groteskní román psaný formou koláže, obsahuje zápisy, protokoly, prohlášení aj. Hlavní postavou je Adam Juráček, který chce okouzlit krásnou Kateřinu, několik měsíců se cvičil v soustřeďování myšlenek a naučil se chodit po stropě, stranický aparát se to snaží zatajit a zakázat, úřady ho obviní z trestného činu a Adam se nakonec zblázní. Autor se vysmívá komunistickým praktikám.
  • Katyně, 1978 – román o dospívající dívce, která se nedostane na střední školu a začne navštěvovat speciální humanitní obor s maturitou – školu pro katy. Náplní studia jsou popisy mučení, historie popravování aj.; humoristický pohled na lidské krutosti a praktiky totalitní moci a také nebezpečnou schopnost lidí smířit se s absurdní situací; hodně oceňován a vydán v mnoha jazycích.
  • Nápady svaté Kláry, 1982 (první vydání u Sixty-Eight Publishers) – bizarně alegorický román, satiricky pohlížející na totalitní úřady; Hlavní postava je žákyně 8. třídy obdařená schopností jasnovidectví; v roce 1996 zfilmován v Izraeli režiséry Ari Folmanem a Ori Sivanem pod názvem Svatá Klára (hebrejsky: קלרה הקדושה, Klara ha-kedoša).
  • Kde je zakopán pes, 1987 – memoárový román (kde autor vychází z vlastních vzpomínek); ukazuje praktiky StB v době normalizace; okolnosti kolem vzniku Charty 77. Název podle jezevčíka, kterého Kohoutovým právě StB otrávila.
  • Hodina tance a lásky, 1989 – román, představující v Kohoutově tvorbě zcela nové téma – téma 2. světové války; příběh z terezínské Malé pevnosti, který zároveň ukazuje, co může u mladých lidí způsobit vymývání mozků; mladá dívka Kristina, jež je dcerou velitele tábora přijíždí ze školy za otcem do koncentračního tábora, posléze se zamiluje do mladého příslušníka SS – ona je naivní, on je uvědomělý mladý árijec; připojují se osudy židů (otec jí přivede mladou židovskou baletku, aby ji učila tančit); dívka stále víc chápe poměry v táboře; onu mladou židovku znásilní Kristinin vyhlédnutý esesák a nechá ji, aby se utopila (o tom se Kristina nedozví); příběh končí osvobozením tábora; zfilmován v roce 2003 Viktorem Polesným.
  • Konec velkých prázdnin, 1991 – rozsáhlé zpracování látky české emigrace; natočeno Miloslavem Lutherem jako televizní seriál (1996).
  • Sněžím, 1992 – zabývá se aktuální politickou situací roku 1991; téma lustrací.
  • Klaun, 1994 – spolu s Michalem Pavlíčkem znovu zpracované téma hry August, August, August.
  • Hvězdná hodina vrahů, 1995 – román zpracovávající poslední týdny okupace ve formě detektivního thrilleru.
  • Pat aneb Hra králů, 1991
  • Ta dlouhá vlna za kýlem, 2000
  • Smyčka, 2008
  • O ničem a o všem, 2008
  • Cizinec a Krásná paní, 2009
  • Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem, 2011
  • Tango Mortale, 2012
  • Ten žena a ta muž, 2019

Paměti
  • To byl můj život?, 2018 – svazek obsahující dva díly autorových vzpomínek na léta 1928–1979 a 1979–1992, text Předběžná bilance z roku 2011 a dovětek P.S.

Filmová režie

Odkazy

Reference
  1. Pavel Kohout ve Slovníku české literatury po roce 1945
  2. KOPÁČ, Radim. Nejradši jsem tam, kde zrovna nejsem. Uni. Březen 2017, roč. 26, čís. 3, s. 6. ISSN 1214-4169. (čeština)
  3. 10542/AB XXIV. GP - Anfragebeantwortung, S. 1176 Dostupné online
  4. ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Kohout, Pavel, s. 120.
  5. Poor Murderer na Internet Broadway Database
  6. Popravy a tortury kolem nás. Lízinka je přehledné a v rytmu tepající představení | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2019-04-14 [cit. 2021-11-07]. Dostupné online. (česky)

Literatura
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 106, 256, 267, 309, 329, 333–6, 423, 425, 427, 490, 493, 500, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 301.
  • Pavel Kosatík: Fenomén Kohout, Paseka, 2001, ISBN 80-7185-372-0
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 336–337.
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 82, 85, 91–2, 96–7, 103, 116, 118, 123, 180–5, 188–9, 193, ISBN 978-80-239-9604-3
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 99–100.
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 325, 344, 348, 366, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 137, 140, 157, 209, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.