Libanonská občanská válka

Libanonská občanská válka byla občanská válka odehrávající se v letech 1975 až 1990 mezi křesťanským a muslimským obyvatelstvem Libanonu.

Libanonská občanská válka

Náměstí mučedníků v Bejrútu v roce 1982
trvání: 13. dubna 1975 – 13. října 1990
(Syrská okupace skončila 30. dubna 2005)
místo: Libanon
výsledek: Taifská smlouva
  • Křesťanská nadvláda 6:5 byla nahrazena systémem 1:1
  • Pravomoce muslimských ministerských předsedů posíleny
  • Vyhoštění OOP z Libanonu
  • Syrská okupace většiny Libanonu
  • konflikt v jižním Libanonu
strany
Libanonská fronta (křesťanští falangisté)
  • Katáib
  • Národní liberální strana
  • Marada
  • Ochránci cedrů
  • Al Tanzim

Armáda volného Libanonu (do roku 1977)
Jiholibanonská armáda (do roku 1976)
Izrael Izrael (od roku 1978)

 Libanonské národní hnutí (do roku 1982)

Libanonská fronta národního odporu (od roku 1982)
OOP

Amal

Hizballáh (od roku 1985)
Írán Írán (od roku 1980)

 Libanon Libanon
  • Libanonské ozbrojené síly

UNIFIL (od roku 1978)
USA USA
Francie Francie
Itálie Itálie
Spojené království Spojené království (do roku 1984)

Sýrie Sýrie (rok 1976)

Arabská liga

Kořeny

Politická situace v Libanonu byla velice složitým vyvážením sil mezi muslimy a maronitskými křesťany.[1] Problematické uspořádání etnik řešila ústava z roku 1926 z dob, kdy byl Libanon francouzským mandátem.[1] Tato ústava zaručovala, že prezidentem bude maronitský křesťan, předsedou parlamentu ší'itský muslim a premiérem sunnitský muslim.[1] Po vyhlášení nezávislosti (1943) byla situace v Libanonu příznivá a díky hospodářskému růstu bylo označováno jako „Švýcarsko orientu.“[1] Muslimská populace však tíhla spíše k arabské Sýrii a napětí a nepokoje, které se málem změnily v občanskou válku, byly maronitským prezidentem roku 1958 zažehnány, když požádal o intervenci americká vojska.[1]

Příčiny

V důsledku vzniku Izraele, Šestidenní a Jomkipurské války, byl Libanon nucen přijmout velké množství palestinských Arabů, což způsobilo značné demografické změny.[1] Díky tomu se nakonec původně dominantní maronitští křesťané stali menšinou.[1] Koncem 60. let došlo k ztrátě kontroly nad jižním Libanonem, kam se po Černém září v Jordánsku přesunula Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), odkud útočila na Izrael.[2]

První fáze (1975-1977)
Přibližné rozdělení Libanonu v roce 1976

Otázka palestinských uprchlíků se stala hlavním svárem mezi maronitským křesťany, sdruženými do Falangistické strany, na straně jedné a muslimy na straně druhé.[2] V roce 1975 vláda ztratila kontrolu nad státem. V dubnu 1975 došlo k ozbrojeným útokům v Bejrútu, bezprostřední příčinou vypuknutí občanské války se nakonec stal útok na křesťanský kostel ve čtvrti Ain el-Rummaneh a následný odvetný útok na autobus plný palestinských Arabů.[3][2]

O rok později se do války zapojila Sýrie, která do země vyslala na žádost prezidenta několik desítek tisíc vojáků.[2] Přestože pomáhala falangistům, ti se proti ní nakonec obrátili, kvůli jejímu postrannímu úmyslu posílení své pozice na Blízkém východě.[2] Libanon byl nadále velmi rozdělen, přičemž jih země byl ovládán teroristickými skupinami (Amal, OOP, Fatah, atp.) a hlavní město Bejrút bylo rozděleno na muslimskou a křesťanskou část.[2]

Druhá fáze (1977-1982)

Operace Lítání
Související informace naleznete také v článku Operace Lítání.
Základna UNIFIL

V reakci na teroristické útoky palestinských Arabů v Izraeli byly podnikány tvrdé vojenské odvety a roku 1978 byla v reakci na teroristický útok Fatahu v Tel Avivu zahájena operace Lítání.[4] Během ní izraelské vojenské jednotky pronikly do Libanonu a obsadily jeho území až po řeku Lítání.[4] Při této operaci se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo úspěšně zatlačit vojenské síly OOP severně za tuto řeku.[4] Libanonské protesty u OSN vedly posléze k vytvoření mírových sil UNIFIL (United Nations Interim Force in Lebanon) a izraelskému stažení z obsazených území.[4]

Bezpečnostní zóny

Na jihu Libanonu byly vytvořeny bezpečnostní zóny, v nichž si Izrael zachoval nepřímou kontrolu i nadále, díky podpoře Jiholibanonské armády.[4] Situace se začala komplikovat roku 1981, kdy došlo k vnitřním soubojům uvnitř Libanonu a zesílení teroristických útoků na Izrael.[4] V červenci téhož roku se podařilo dojednat krátké příměří.

Třetí fáze (1982-1983)
Izraelské jednotky na jihu Libanonu

V Izraeli zaznívaly hlasy, že by měla být podniknuta rázná opatření proti teroristickým útokům na severu země. Jako záminka se nakonec našel útok na izraelského velvyslance Šlomo Argova v Londýně, který se stal 3. června 1982.[5]

První libanonská válka
Související informace naleznete také v článku První libanonská válka.
Podrobnější informace naleznete v článku Obléhání Bejrútu.
Letecký snímek na zničený stadion v Bejrútu, který sloužil jako skladiště zbraní OOP

Druhý den nato zahájily IOS operaci Mír pro Galileu, později známou jako první libanonská válka.[5] Izraelské letectvo zahájilo bombardování velitelství OOP v Bejrútu a obrněné divize postupovaly do vnitrozemí.[5] Namísto původního plánu pouze zatlačit jednotky OOP bylo nakonec uskutečněno vypuzení OOP ze země.[5] Poté, co Izraelci dorazili k Bejrútu, došlo na jeho obléhání a soustavné dělostřelecké ostřelování.[5] Tato operace přinesla řadu hlasité kritiky, a to jak mezinárodní, tak izraelské. Díky americkému diplomatovi Philipu Habibovi se podařilo vyjednat odchod OOP ze země, který se uskutečnil 22. srpna 1982 pod mezinárodním dohledem.[5] V zemi byly rovněž rozmístěny mezinárodní síly.[5]

Masakr v Sabře a Šatíle
Související informace naleznete také v článku Masakr v Sabře a Šatíle.

I po ukončení bojů se objevovaly násilnosti, z nichž nejvážnější bylo zavraždění libanonského prezidenta a vůdce křesťanských falangistů Bašíra Džumaila palestinskými muslimy.[6] V reakci na to vnikly jednotky falangistů do zmíněných palestinských uprchlických táborů, kde jako pomstu povraždili uprchlíky.[6]

Vznik Hizballáhu
Související informace naleznete také v článku Hizballáh.

Na konci roku 1982 vyslal Írán své tajné agenty do Libanonu za účelem vytvoření revolučního islámského hnutí v zemi. Skupina radikálních šíitských muslimů vedených svými náboženskými duchovními se stala základem Hizballáhu, organizace, jejímž cílem bylo vytvořit v Libanonu zmítaném občanskou válkou teokratickou vládu na íránský způsob a následně vytvořit podobnou vládu v celém arabském světě. V průběhu let se Hizballáh stal součástí libanonského politického procesu, ale též organizací, která se pro dosáhnutí svých cílů neštítí ani teroru.

Čtvrtá fáze (1984-1989)

V druhé polovině 80. let docházelo nadále k eskalaci konfliktů, za kterými stál Hizballáh.[6] Docházelo k bombovým útokům a sebevražedným atentátům.[6] Období 80. let se rovněž označuje jako období chaosu, kdy v zemi působilo na 40 teroristických organizací, měla dvě vlády a žádného prezidenta.[6] Za ukončení občanské války se pokládá tzv. Taífská dohoda, která byla z popudu Ligy arabských států uzavřena 22. října 1989 v Saúdské Arábii.[6]

Odkazy

Reference
  1. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 151–152. [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  2. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 153-154
  3. Jureidini, McLaurin, and Price, Military operations in selected Lebanese built-up areas (1979), Appendix B, B-2
  4. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 155
  5. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 157
  6. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 158-159

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.