Nova Gorica

Název města pochází od italského sousedního města Gorizia. Do italštiny nicméně název pronikl ze slovanských jazyků. Název Gorica je v oblasti Slovinska a bývalé Jugoslávie poměrně častý. Gorizia, resp. Gorica označuje malou horu (obdobně jako např. v případě černohorské metropole Podgorica nebo Velika Gorica v Chorvatsku). Obyvatelé Nové Gorice označují italské město z druhé strany hranice neformálně jako Stara Gorica[2] a svoje město často kratčeji jen jako Gorica. Registrační značky města tvoří písmena GO nikoliv NG. Stejně tak místní fotbalový tým nese název ND Gorica.

Město Gorizia bylo osvobozeno jednotkami 9. korpusu IV. armády jugoslávského partyzánského vojska[3] dne 1. května 1945. Oblast byla demarkační linií rozdělena již v červnu 1945[3] na zóny. Zónu A okupovaly anglo-americké jednotky, zónu B Jugoslávská lidová armáda. Po podpisu Pařížské mírové smlouvy došlo ke změně jugoslávsko-italské hranice, když se jugoslávská hranice posunula do původní historické hranice rakouského Přímoří s výjimkou jižní části, kde oblast Gorice připadla Itálii. Hranice procházela západně od místního nádraží; železniční stanice připadla Jugoslávii, většina města ale nakonec Itálii.[2] Drobné změny hranic byly ještě učiněny později. Průběh hranic vycházel z francouzského návrhu.[3]

Pohled na rozestavěné město.

Oblast se ale díky takovému rozdělení ocitla bez správního centra[3], které zůstalo v Itálii. Rozhodnutí o výstavbě nového centra poprvé zaznělo v projevu slovinského předsedy vlády Miha Marinky, výstavbou byl pověřen ministr Ivan Maček. Pracovní skupina odpovědná za výstavbu nového města vznikla již v dubnu 1947.[3] Byly předloženy různé projekty na výstavbu nového města. Autorem vítězného návrhu výstavby byl prof. Ing. Edvard Ravnikar, neúspěšné návrhy předložili architekti Župančič a Gvardjančič. Město bylo naplánovano s pravidelnou uliční sítí a ulicemi, které jsou umístěny v pravidelných vzdálenostech od státní hranice. V lokalitě, kde měla být výstavba uskutečněna, se nenacházelo téměř nic, až na původní silnici do Gorizie (dnes Erjavčeva ulica) a hřbitov.[4] Ten se nacházel v blízkosti dnešního středu města a byl přesunut.

Název Nova Gorica se vžíval postupně, začaly jej spontánně používat slovinská, resp. jugoslávská média, oficiálně byl schválen v roce 1949.[3]

Přípravné práce pro výstavbu nového města byly zahájeny v říjnu 1947. Výstavba se již od počátku musela potýkat s nedostatkem stavebních materiálů, pracovní síly a finančních prostředků. Nasazeny byly brigády mladých. Ty se soustředily hlavně na dopravní stavby a úpravy terénu. Jejich cílem bylo přeložit silnici Solkan–Šempeter a dále upravit místní nádraží.[3] Tři tisíce brigádníků bylo ze Slovinska a další dva tisíce přišlo z ostatních republik tehdejší Jugoslávie. Celkem na stavbě pracovalo 5194 dobrovolníků.[5]

Výstavba pokračovala i navzdory jugoslávsko-sovětské roztržce a kolapsu prvního pětiletého plánu. Výstavba probíhala nicméně se značnými komplikacemi, nedostávalo se stavebního materiálu, peněz ani lidské síly.[3] Úředně bylo sídlo ustanoveno v roce 1949 rozhodnutím předsednictva lidové republiky Slovinsko, administrativně spadala pod okres (okrug) Solkan. Do konce roku 1950 bylo dokončeno několik prvních bytových bloků a ve městě tak již žilo sedm set lidí. Opština Nova Gorica byla ustanovena roku 1952.[3] V tomto roce vzniklo také místní muzeum (slovinsky Goriški muzej). Další rozvoj města probíhal po roce 1965 v souvislosti s administrativní reformou a zrušením původních okruhů.

V roce 1975 byla podepsána Osimská smlouva, která ukončila pohraniční spory mezi Itálií a Jugoslávií. Pro Novou Gorici znamenalo uzavření smlouvy vznik nového hraničního přechodu ve Vrtojbě a dále vznik tzv. Sabotinské cesty, vedenou přes část italského území směrem zpět do Slovinska. V roce 1982 byl dokončen kostel Krista Vykupitele.

Nova Gorica z vrchu Sveta Gora.

Na jižní straně města se vypíná hora Kostanjevica, na níž stojí kostel Zvěstování Panny Marie a františkánský klášter Kostanjevica ze 17. století.[6] Zde byli v hrobce pod kostelem pohřbeni poslední členové francouzské královské rodiny z dynastie Bourbonů (Karel X. a členové jeho rodiny a suity, včetně jeho syna Ludvíka Antonína, vévody z Angoulême a vnuk Jindřich z Artois, synovec Ludvíka (Ludvík Antonín ani Jindřich nepřevzali žezlo). Důvodem, proč jsou pochováni zde, byl únik z Francie před revolucí zroku 1830, kdy našli útočistě v Gorici, a následně také poslední odpočinek. V kryptě je pochován také Petr Ludvík Jan Kazimír z Blacas, bourbonský šlechtic, který rovněž zemřel v exilu roku 1839.[7]

V okolní krajině má dlouhou tradici vinařství.

V roce 2004 byla zřízena průmyslová zóna v blízkosti města, roku 2021 bylo potom rozhodnuto o vybudování další nedaleko Kromberku.[8]

Hranice města.

Chrám Krista spasitele.

Železniční stanice Nova Gorica se nachází na samotném západním okraji Nové Gorice, přímo u státní hranice s Itálií. Budova nádraží je nicméně orientována k italské straně, samotná hranice prochází prostranstvím před náměstím (slovinsky Trg Evrope). Severo-jižním směrem po samotné hranici prochází tzv. Bohinjská dráha, která směřuje na jih dále do přístavu Terst v Itálii.

Autobusové nádraží se nachází jihozápadně od náměstí Edvarda Kardelja.

V Nové Gorici se nachází jedna ze tří scén Slovinského národního divadla. Její budova stojí na náměstí Edvarda Kardelja. Na hradě Kromberk se nachází regionální muzeum (slovinsky Goriški muzej). Kromě toho stojí také v Nové Gorici i kulturní dům (otevřen roku 1980), centrum mládeže a kulturní centrum Mostovna.[9]

Ve městě stojí socha rakousko-uherského letce Edvarda Rusjana. Odhalena byla roku 1980.

V roce 2025 mají být Nova Gorica a italské město Gorizia Evropské město kultury.[10]

V lokalitě Rožna Dolina na okraji města se nachází Univerzita Nové Gorice. Místní gymnázium je známé v celém Slovinsku.^[zdroj?]

Vychází zde rovněž kulturní časopis Razpotja.

• Chemnitz, Německo[11]