Barbar

Barbar (řec. βαρβαρος, barbaros) je slovo neznámého původu,[1] původně snad onomatopoické slovo, napodobující nesrozumitelnou „řeč“ cizinců,[2] podobně jako české slovo „brblat“. Řekové tak označovali příslušníky všech národů, jejichž jazyku nerozuměli (podobně jako české označení Němci). Od řecko-perských válek začalo toto slovo nabývat v řečtině hanlivého odstínu, který zcela převládl v období helénismu. Další možností je etymologický původ ve slově barba (latinsky vousy).

Řecký hoplít (vpravo) při boji s perským pěšákem (vlevo), výjev na kylixu z 5. století př. n. l.

Od Řeků převzali pojem ve 3. století př. n. l. Římané, kteří se i jinak hlásili k řecké kultuře jako ke svému vzoru (třebaže část Řeků je samotné původně řadila k barbarům). Římané přesvědčení o univerzalitě své civilizace vztahovali pojem „barbar“, „barbaři“ na všechna etnika nacházející se vně jejich kulturního okruhu, například i na Peršany s jejich staletou státní tradicí. Přesto existovala jistá diferenciace – někteří antičtí autoři byli ochotni vidět v perské říši protiváhu říše římské, což pro germánské, skythské či jiné národy neplatilo. I výraz barbar je proto třeba chápat pružně, neboť z římské strany šlo spíše o vyjádření nároku na kulturní nadřazenost než o odsouzení jiných civilizací jako takových.

V latinské Americe nemá hanlivý nádech, naopak je chápán jako odvážný, neohrožený, bojovný člověk, používá se „que bárbaro“ – „jak barbarské“ ve smyslu „jak odvážné“.

Výjev 19. století znázorňující stereotypně Huny jako barbary, A. De Neuville