Druhé nevolnictví
Během 15. a 16. století bylo možné sledovat ve střední Evropě ústup nevolnictví, který byl ale přerušen krizí spojenou s třicetiletou válkou. Demografická krize zde naopak vedla k nové vlně nevolnictví tentokrát v podmínkách centralizované, absolutistické monarchie a počínajícího kapitalismu.
Poddaní se dělili na dvě skupiny, na osedlé, kteří byli součást obce a mohli se podílet na samosprávě vsi, a na neosedlé, kteří nikoliv. Osedlí se odlišovali hlavně tím, že měli k dispozici potah (tj. dva koně, či dva voly) a kvůli tomu byli důležitější pro vrchnost, u které tudíž museli vykonávat tzv. potažní robotu. To znamená, že na rozdíl od neosedlých nemuseli přímo vykonávat práci pro vrchnost, nýbrž stačilo když jí místo jednoho pracovního dne zapůjčí na den potah.
"Ať osedlí nebo neosedlí,odpradávna byli povinni vrchnosti robotní prací. Vyplývá to ze starobylého vztahu manství čili poddanství nebo také člověčenství. Dlužno podotknout, že obě strany tenkrát chápaly vztah jako samozřejmý, spravedlivý a jednou provždy daný. Za dědičný pronájem půdy byl poddaný smlouvou člověčenství připoután ke svému lennímu pánovi dvojím svazkem. Jednak poutem osobním, totiž slibem věrnosti, poslušnosti a úcty, současně však i břemenem věcným - povinností platu (ročního úroku v průměrné výši asi pěti zlatých z lánu) a služeb, robot na prvním místě. V tehdejším právním pojetí zůstal grunt i nadále majetkem pána. A vzhledem k tomu, že smlouva platila dědičně, bylo dědičným i poddanství. Děti poddaných se rodily jako poddaní a automaticky svému pánu zavázány člověčenstvím."
Během prvního nevolnictví (tedy toho před bitvou na Bílé Hoře) upadalo na poddané 12 až 20 dnů roboty ročně, avšak během nevolnictví druhého to byly tři dny v týdnu, tedy 150 dní ročně. Tento značný nárůst se dá vysvětlit tím, že v 17. století se, za účelem většího výdělku, rozšiřovaly velkostatky, ale pracovní sily po třicetileté válce ubylo, tudíž páni zvyšovali povinné robotní dny. Taky na povinných robotních dnech přidala inflace, které si tenkrát nikdo nebyl vědom.
Povinnosti a práva
Jako robotní povinnosti se vykonávaly: polní práce,orba, vláčení, výsev, okopávání, sklizeň, ale také údržby a renovace statku, kydání, vybíraní kamenů z polí, oprava rybníků, nahánění zvěře, česání chmele, či ovoce, sběr hub. Mezi domácí povinnosti patřilo krmení dobytka, předení bílení plátna, ale také bylo často třeba přepravovat náklady, ať už místně, nebo dálkově.
Přesné časové rozvrhy jsou dochovány až od roku 1738, ale nejspíš byla robota na venkove vymezena svítáním a soumrakem, tudíž v létě 16 hodin práce, v zimě 8 hodin. Nová přistěhovalá prohabsburská šlechta, často po třicetileté válce, nemá žádný ohled na české sedláky a jde jí jenom o finanční výdělek.
Zpráva saského diplomata o českých sedlácích: "Čeští sedláci žijí životem nadmíru bídným. Jejich pán je pánem jejich majetku, jejich těla, jejich života. Tito chudáci zhusta nemají ani na chléb, v evropské zemi, která oplývá potravinami jako málokterá. Bez pánova souhlasu by se neodvážili jít sloužit do jiné vsi nebo naučit se řemeslu. Takové poddanství způsobuje, že se ti chudáci pořád jen třesou a krčí, takže s nimi nelze promluvit, aby vám nejprve nepolíbili šos kabátu."'
Avšak bylo zde několik donedávna zamlčených výhod pro údajně vytížené poddané. 90 dní v roce zabraly oficiální svátky a neděle, během kterých nesměli pracovat ani na svém. Povinnost roboty ležela na gruntu (hospodářství), nikoliv na lidech, a tak hospodáři posílali velmi často své čeledíny. Řada lidí byli tzv. osvobození, kteří za své služby nemuseli robotu vykonávat např. rychtáři (za to, že vykonávali úřednickou činnost), Chodové (za jejich služby hlídací). Také bohatší poddaní mohli namísto výkonu roboty odevzdávat dohodnutou peněžní náhradu. Když bylo potřeba zvýšit několikrát efektivitu, hlavně při žních, byl každý placen průměrnou sazbou 7 krejcaru na den, což bylo pro poddané velmi výhodné. Avšak největší výhoda pro poddané, která často není patrná, byla velmi nízká efektivita práce např. odvoz 24 beček soli do Prahy na vzdálenost 60 km zabral 24 robotních dnu, nebo odvoz 100 fošen na 4 kilometry zabral 4 dny a osm dnů trvalo nevolníkovi zorat hektar půdy. Ve srovnání s výkonností poddaných při jejich vlastních pracích, byla účinnost pouze desetiprocentní. Také čeleď vrchnosti, tvořená převážně syny a dcerami poddaných, měla právo na stravu, na obnošené šatstvo, ubytovaní v čeledníku, plus malý roční plat o průměru 5 zlatých.
Pořád ale se blahobyt poddaných ani zdaleka nemohl srovnávat s blahobytem vrchnosti. Jeden poddaný měl roční spotřebu 5-8 zlatých a jeden šlechtic či duchovní spotřeboval 500-1000 zlatých na rok. Správu hospodářství neřídila vrchnost, ale její zaměstnanci, nejvyšším postem byl tzv. vrchní hejtman (320 zlatých ročně) k ruce měl navíc úředníky a písaře. Hejtman se ale také přímo nezabýval hospodařením, to měl na starost purkrabí (190 zlatých ročně), finance měl na starost důchodní ( 166 zlatých ročně) a rostlinnou výrobu obroční (122 zlatých ročně).
Každý poddaný musel platit kontribuční daň státu, úrok vrchnosti a desátky církvi a několik menších daní. Pouze 1/3 odpracované práce si sedlák vydělával na sebe a rodinu.
Literatura
- Toulky českou minulostí. 1995. vyd. ČR/SR: Baronet. ISBN 80-85890-21-6.