Barrandovské skály

Hlavním důvodem ochrany je unikátní mezinárodně významný geologický profil paleozoických útvarů silur a devon dokumentující prvohorní vývoj pražské pánve. Lokalita o celkové rozloze 11,57 ha byla vyhlášena jako národní přírodní památka 1. září 1982. Území je rozděleno do dvou celků propojených ochranným pásmem a katastrálně spadá pod obce Hlubočepy a Malá Chuchle. Nadmořská výška se pohybuje od 195 m do 280 m. Součástí geologického profilu je mezinárodně významný stratotyp českého stupně zlíchov. Dalšími důvody k ochraně jsou oblastní stratotypy pražského a zlíchovského souvrství a opěrný profil k celosvětově uznanému hraničnímu silursko-devonskému stratotypu v Čechách. Dále je území významné i z paleontologického hlediska, vyskytují se zde četné nálezy zkamenělin, a v neposlední řadě jsou zde chráněny i zbytky teplomilné skalní stepi.[3][4]

Celkový pohled na Barrandovské skály od Malé Chuchle

Chráněné území Barrandovské skály se nachází ve vltavském údolí na okraji Prahy. Začíná pod Barrandovským silničním mostem, východně od ulice Hlubočepská, a táhne se v jihozápadním směru podél ulice Zbraslavská až k obci Malá Chuchle, kde končí severně od ulice V Lázních (na severních stráních údolí Čertova strouha). Jedná se o strmé skalní srázy, které původně vymodelovala erozní činností řeka Vltava. V historii byly skalní svahy narušeny výstavbou silnice směrem ze Smíchova na Zbraslav a posléze i výstavbou železnice. Dále bylo přirozené prostředí narušené také několika kamenolomy. Díky těmto narušením však bylo odkryto to nejcennější, tj. geologické profily spodního siluru až spodního devonu a mnohá paleontologická naleziště, kde k nejvýznamnějším nálezům patří hlavně tzv. korálový obzor „U kapličky“. Nejstarší usazeniny se nacházejí v nejjižnější části lokality. Směrem k severu na ně postupně nasedají mladší vrstvy, takže je možné jednoduše sledovat časovou linii vývoje. V areálu chráněného území je několik významných oblastí. Patří k nim Vyskočilka, Barrandova skála, lom „Pod terasami“ a lom „U kapličky“. Kromě Barrandovy skály jsou ostatní geologické výchozy minimálně tektonicky postižené, a proto podávají jedinečný, historicky přesný, záznam silurského a devonského vývoje této oblasti a tak umožňují jeho velmi kvalitní výzkum.[5]

Vyskočilka je skalní sráz tvořený tmavými graptolitovými břidlicemi liteňského souvrství, konkrétně motolskými vrstvami (wenlock, silur). Nachází se na jižním cípu lokality, hned za posledními domy Malé Chuchle, a jméno nese podle bývalého zájezdního hostince. Do břidlic zde pronikají mocné diabasové žíly, na kterých je možné pozorovat typický kulovitý rozpad diabasu. Tento úkaz zde nese místní název „chuchelské růžičky“.[6][5]

Kulovitý rozpad diabasu tvořící „chuchelské růžičky“

Směrem na sever od Vyskočilky je jedno z nejznámějších míst v této NPP, Barrandova skála. Jde o nejstarší geologické chráněné území u nás. (Chráněna je již od roku 1884, kdy ji tehdejší majitel lomů Max Herbert daroval k ochraně Přírodovědeckému sboru Národního muzea se všemi právy pro užívání.) Barrandovu skálu tvoří zvrásněné deskovité vápence lochkovského souvrství, stratigraficky náležící již k období devonu. Předmětem ochrany je zde velmi instruktivní a intenzivní disharmonické zvrásnění způsobené variskou orogenezí. Deskovité vápence lochkovského souvrství jsou snadněji vrásnitelné než jejich okolí a díky tomu jsou zde k vidění naprosto jedinečně vyvinuté a zachovalé různé typy vrás a jiných tektonických postižení.[6][5]

Severně od Barrandovy skály leží tzv. lom „Pod terasami“, který je již dnes značně zarostlý vegetací. Byly zde však odkryty dvorecko-prokopské vápence spodního devonu, přesněji spodního sledu stupně prag, ve kterých byly nalezeny četné fosílie. Proto je dnes lom významnou paleontologickou lokalitou. V těchto vápencích se nachází typická devonská fauna, kterou představují hlavně trilobiti.[6][5]

Ještě severněji se nachází lom „U kapličky“. Je zde odkryt sled nejsvrchnější části pražského souvrství (stupeň prag) ve facii dvorecko-prokopských vápenců. V nadloží pak ostře nasedá zlíchovské souvrství, jehož spodní polohy jsou charakterizovány korálovým obzorem. Ten je tvořený polohami hrubě bioklastických vápenců a sedimentárních brekcií. Jedná se o unikátní paleontologickou lokalitu, kterou objevil v roce 1917 významný český geolog Radim Kettner. Bylo zde nalezeno a popsáno přes 250 druhů fosílií devonské bentózní fauny. Nejhojnější jsou krinoidi, ramenonožci, koráli a mechovky.[5][7]

Jen pár metrů od lomu, severním směrem, je nejlépe odkryta hraniční vrstva mezi stupněm prag (pražské souvrství) a stupněm zlíchov (zlíchovské souvrství), která je uznána jako mezinárodní stratotyp báze stupně zlíchov. Je zde výrazný rozdíl v sedimentaci. Místo se označuje jako profil „U kapličky“.[6][7]

Oblast náleží do prostoru Pražské kotliny, která byla osídlena již v pravěku (na ostrohu vedle Barrandovského mostu zvaném Klobouček[6]). Území bylo tedy dlouhodobě hospodářsky využíváno, což se projevilo především dávným odlesněním a dlouhodobou pastvou, díky které se na stráních vyvinula stepní a luční teplomilná společenstva rostlin. Ty však byly zásadně poničeny zalesněním na přelomu 19. a 20. století.[4]

Až do poloviny osmnáctého století sahaly mohutné Barrandovské skály až k řece. Cesty směrem od Zbraslavi na Smíchov byly tedy vedeny přes nynější Barrandov a Zlíchov. Zářez tzv. Staré zbraslavské silnice byl odtrhán v roce 1742 francouzskými vojsky za francouzsko-pruské války (tzv. válka o dědictví rakouské). Silnice původně sloužila k vojenským účelům, neboť na Zbraslavi sídlila rakouská vojska. Další skalní zářezy byly provedeny v roce 1846, kdy se silnice dočkala svého rozšíření a zpevnění. V šedesátých letech dvacátého století pak došlo k ještě většímu rozšíření a to vlivem stavby železnice. Ta byla postavena na místě původní silnice, která byla vsekána ještě více do skal. Stavba silnice a železnice nejvíce ovlivnila hlavně dnešní podobu Barrandovy skály. Ta byla takto pojmenována v roce 1884 na počest paleontologa světového významu Joachima Barranda, který tuto

Typicky zvrásněné vápencové vrstvy na Barrandově skále

oblast důkladně prostudoval a udělal zde mnoho významných objevů. Téhož roku mu zde byla umístěna pamětní deska a celá skála byla darována panem Maxmiliánem Herbertem Národnímu muzeu k ochraně a podrobnému zkoumání.[5][7]

Kromě zářezů byla tvář skal pozměněna také těžbou. Bylo zde několik dnes již zaniklých a zarostlých lomů. Několik se jich nacházelo JZ od Barrandovy skály. Lámal se zde hlavně krinoidový vápenec a lomy fungovaly do začátku dvacátého století. Další významné lomy se nacházely i v severním směru od Barrandovy skály. Původně šlo o dva oddělené lomy, které byly po roce 1911 propojeny. Místní vápenec sloužil především k výrobě vápna. Za první republiky, kdy těžba v lomech doznívala, byly nad nimi vybudovány Barrandovské terasy a lomům se začalo říkat „Pod terasami“. V severnějším z nich byl před druhou světovou válkou postaven plavecký bazén, který zde sloužil až do padesátých let minulého století. Dnes jsou zde k vidění už jen zbylé betonové ruiny. Později se tomuto lomu začalo říkat podle nedaleké kapličky Panny Marie Bolestné, lom „U kapličky“. Zatímco jižnějšímu z obou lomů (blíže k Barrandově skále) zůstal název „Pod terasami“.[5]

Dalšími významnými vědci, kteří zde prováděli své výzkumy, byli hlavně geolog Radim Kettner (korálový obzor) a František Hanuš.[5] Oblast je i dnes studijně využívána, především jako místo geologických exkurzí.

Tmavé silurské břidlice

Svahy chráněného území mají jihovýchodní expozici a klima je zde velmi teplé a suché. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 9 °C a srážky jsou přibližně 500 mm za rok. Půdy jsou zde málo vyvinuté, mělké s vysokým podílem skeletu. Většinou se jedná o různé variety rankerů a rendizin.[3] Na bázi skal jsou místy vrstvy sutě.[4]

Geologie

Silurská diabasová žíla

Motolské souvrství náleží k spodnímu siluru, k stupni wenlock. Převládají v nich černošedé jílové i vápnité graptolitové břidlice. Souvrství je prostoupeno mocnou diabasovou intruzí. Celé území leží v oblasti Barrandienu a je tvořeno paleozoickými uloženinami, stratigraficky spadající pod útvary silur a devon. Přibližné stáří těchto usazenin je 430 – 390 milionů let. Z geomorfologického hlediska patří oblast k celku pražské plošiny. V jiho-severním směru se táhne sled geologických výchozů, na kterých můžeme pozorovat následující souvrství (seřazeno od nejstaršího k nejmladšímu): motolské souvrství, kopaninské souvrství, požárské souvrství, lochkovské souvrství, pražské souvrství a zlíchovské souvrství. Kopaninské souvrství patřící k svrchnímu siluru, konkrétně stupni ludlow je zde vyvinuto v podobě tufitických břidlic a vápenců. Výchozy tohoto souvrství se nacházejí spíše v ochranném pásmu chráněného území a to u Filmařské ulice.

Požárské souvrství (svrchní silur, stupeň přídolí) je ve spodních partiích vyvinuto v šedých, jemnozrnných vápencích. Ve vyšších polohách jej tvoří vápnité břidlice s polohami jemnozrnných vápenců. Lochkovským souvrstvím se již řadí k spodnímu devonu, stupni lochkov. Jde o tmavě šedé deskovité vápence s tmavými rohovci a vápnitými břidlicemi. Tvoří především Barrandovu skálu, kde jsou intenzivně disharmonicky provrásněné. Pražské souvrství je typickým představitelem stupně prag (spodní devon). V oblasti Barrandovských skal je vyvinuto ve dvou faciích. První je facie sliveneckých vápenců. Jde o krinoidové vápence, které jsou zrnité a mají narůžovělou, světle šedou nebo červenavou barvu. Druhá je facie dvorecko-prokopských vápenců, což jsou šedé, velmi jemnozrnné, někdy hlíznaté kalové vápence. Poslední, nejsevernější souvrství je zlíchovské. Náleží spodnímu devonu, mezinárodnímu stupni ems a regionálnímu stupni zlíchov. Spodní polohy charakterizuje tzv. korálový obzor. Tvoří ho polohy hrubě bioklastických vápenců a sedimentárních brekcií. Je možné zde pozorovat podmořské skluzové struktury.[8][9][7]

Flora

Liánovitá rostlina plamének plotní zde tvoří bujné porosty

Na několika málo místech, na světlinách, se zachovala teplomilná společenstva skalních stepí, na kterých najdeme chráněné a vzácné druhy. Mezi nejvzácnější patří ohrožená (C3) bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), devaterníček šedý (Rhodax canus), který patří k silně ohroženým druhům (C2r) a významný je také sesel sivý (Seseli osseum), který je řazený k vzácnějším druhům naší květeny (C4a). Z jara na Barrandově skále rozkvétají vzácnější tařice skalní (Aurinia saxatilis) a později pak rozchodník bílý (Sedum album). Z trav je zde nejdůležitější kavyl Ivanův (Stipa joannis) a sveřep vzpřímený (Bromus erectus). Většina oblasti je ovšem zarostlá sekundární a náletovou vegetací. Dominantní je zde trnovník akát (Robinia pseudoacacia), který zde byl v minulosti vysázen s cílem zpevnit svahy nad silnicí a Malou Chuchlí. S ním byly uměle vysázeny další nepůvodní druhy jako je borovice černá (Pinus nigra) a mahalebka obecná (Prunus mahaleb). Následkem toho došlo k vytlačení původních společenstev, které tvořily převážně šípákové doubravy. Ty se zde prosazují už jen velmi zřídka, zastoupením dubu pýřitého (Qurcus pubescens) či dřínu jarního (Cornus mas). Z náletových dřevin se zde nejvíce prosazuje jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), bříza bělokorá (Betula pendula) a topol osika (Populus tremula). Uměle vysázené druhy navíc umožnily proniknutí plevelných rostlin, které by se zde jinak neuchytily a dnes dominují na skalních úpatí a v lomech. Patří k nim hlavně měrnice černá (Ballota nigra), kuklík městský (Geum urbanum) či kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Skalní výchozy a lomové odkryvy jsou rychle zarůstány také popínavými rostlinami, jako je plamének plotní (Clematis vitalba) či chmel otáčivý (Humulus lupulus). Obě rostliny zde tvoří mohutné, neprostupné porosty a vytlačují původní druhy.[3][4][10]

Zarůstání Barrandovy skály ruderálními rostlinami

Cílem ochrany daného území je zajistit nerušenou existenci geologických objektů a uchovat zbývající teplomilná společenstva skalní stepi. Nadále potlačit nepůvodní agresivní druhy, zabránit devastaci současných původních společenstev a pokusit se o jejich přirozené rozšíření. Za nejproblematičtější se považuje škodlivý výskyt akátu, zarůstání stepních ploch křovinami a také zarůstání skalních stěn sekundární vegetací. Ohrožující faktor jsou i neukáznění návštěvníci, kteří zde odhazují odpadky nebo zakládají ohniště. Hrozí také poškození paleontologických lokalit nadměrným a ilegálním sběrem. Legálně je možné sbírat jen v sutích graptolitových břidlic. Na ostatních nalezištích může být prováděn jen odborný výzkum a to po domluvě s příslušnými orgány ochrany.[4][3]

Stav na počátku 21. století

Zarůstání lokality náletovou vegetací

Většina chráněného území a jednotlivých významných lokalit není v příliš dobrém stavu. Na bázi geologických výchozů a v lomech je vzrostlá nepůvodní vegetace ruderálního a poloruderálního typu bez ochranářského významu. Ve skladbě dřevin dominuje akát. Stepní společenstva, například v oblasti Vyskočilky, silně zarůstají dřevinami. Pamětná deska Joachima Barranda je také v špatném stavu. Lak je nepůvodní, jde o provizorní opravu z roku 1968. Tabule naučné stezky jsou poškozené, místy zarůstají vegetací.[4]

Území národní přírodní památky Barrandovské skály je velmi dobře přístupné. Ze severní strany je možno se k němu jednoduše dostat z tramvajové zastávky Hlubočepy. Další možný vstup je z jižní strany z autobusové zastávky Malá Chuchle. Podél celé lokality vede asfaltová cesta, umožňující snadný vstup s dětským kočárkem. Návštěvu lze doporučit také cyklistům. Kromě samotných chráněných přírodních úkazů je zde k vidění také kaplička Panny Marie Bolestné, která byla postavena v roce 1742 francouzskými vojsky při obléhání Prahy. Původně ovšem sloužila jako prachárna a později i jako skladiště materiálu pro dělníky v lomech. Na kapličku byla přestavěna až v roce 1847 po neštěstí v lomu. Úpravu zařídila dcera tehdejšího majitele lomů Marie Hergetová.[6] Pro návštěvníky je připravena i naučná stezka Barrandovské skály – Chuchelský háj, která prochází také přes sousední chráněná území.

• 
  Barrandovské skály, táhnoucí se podél levého břehu řeky Vltavy (pohled z Branického mostu po proudu)
• 
  Tzv. chuchelské růžičky, několikacentimetrové kamenné útvary vzniklé kulovým rozpadem diabasu, vyvřelého na mořském dně
• 
  Zvrásněné vrstvy na Barrandově skále