Druhá občanská válka v Pobřeží slonoviny

Výsledky prvního kola prezidentských voleb

Laurent Gbagbo se stal prezidentem v roce 2000 po revoluci, která svrhla krátce působícího Roberta Guéïe, a byl prohlášen za vítěze voleb, které Robert Guéï údajně zfalšoval. Krátce nato se rozhořely boje mezi ním a povstaleckými skupinami na severu země, které probíhaly pod jménem První občanská válka v Pobřeží slonoviny mezi lety 2002 a 2007. Příčiny těchto střetů lze hledat především v náboženství. Jih země, ze kterého pochází Laurent Gbagbo, je převážně křesťanský, zatímco sever převážně muslimský. V roce 2005 kvůli špatné bezpečnostní situaci Laurent Gbagbo odvolal plánované volby, které postupně šestkrát odložil, takže proběhly až v roce 2010, což mu umožnilo zůstat u moci prakticky o celý mandát déle a vyneslo mezi politology přezdívku „Starý lišák“.[1]

Bezprostřední příčinou konfliktu byly volby z 28. listopadu 2010. První kolo vyhrál Gbagbo poměrem 38,1 % ku Ouattarovým 33,1 %, na třetím místě skončil Henri Konan Bédié, prezident z let 1993–1999 s počtem 25 % hlasů. Ve druhém kole celkem nečekaně vyhrál Alassane Ouattara poměrem 54,1 % ku 45,9 %. Hlasy pro Gbagbu pocházely především od lidí křesťanského vyznání z jižní části země, hlasy pro Ouattaru především od muslimů ze severu země. Laurent Gbagbo odmítl výsledky voleb uznat, za pravdu mu dal také ústavní soud, který změnil výsledky voleb na Gbagbovo vítězství v poměru 51,5 % ku 48,5 % a své rozhodnutí odůvodnil údajnými volebními podvody ze strany Ouattarových stoupenců.[2] Mezinárodní společenství uznalo za vítěze Ouattaru a rozhodnutí soudu zpochybnilo.[3]

První střety mezi příznivci jednotlivých kandidátů propukly už během voleb, během nichž zahynulo 20 lidí, což je považováno za africký průměr.[3] Poté, co Laurent Gbagbo odmítl opustit prezidentský úřad, začalo docházet k drobným střetům mezi větší částí armády podporující Laurenta Gbagbu a Ouattarovými milicemi, postupně se přidávaly další milice na stranu obou prezidentů, z nichž se nejvíce proslavila mládežnická polovojenská extremistická organizace Mladí Patrioti z Abidžanu, která se účastnila už první války a během druhé proslula šikanou, obtěžováním a zastrašováním civilistů.^[zdroj?] Laurent Gbagbo úmyslně střety zdržoval a snažil se v co nejkratším čase naverbovat žoldáky z Libérie, na straně Ouattary bojovalo mimo jiné mnoho nelegálních přistěhovalců. K nejtvrdším bojům začalo docházet v březnu 2011, během tohoto měsíce počet obětí výrazně stoupl na 800.[4] V této době také začalo docházet k masovým dezertacím z armády na stranu Ouattary.[5] Do 31. března jednotky OSN a Francie oficiálně pouze chránily civilisty, přestože stoupenci Laurenta Gbagby tvrdí, že stály již tehdy na straně Alessane Ouattary. Dne 31. března schválila OSN rezoluci proti Gbagbovi a její jednotky v čele s francouzskými vrtulníky začaly bombardovat vojenské cíle. Gbagbo se do poslední chvíle odmítal vzdát. Zabarikádoval se ve svém paláci, který začaly dobývat jednotky Ouattary za vydatné podpory francouzské armády 4. dubna.[6] První útok byl neúspěšný. Gbagbo útok opětoval 10. dubna vysláním raket na hotel, ve kterém měl být ubytován Alessane Ouattara.[7] Druhý útok na prezidentský palác se odehrál 11. dubna pomocí obrněných vozů a vrtulníků za účasti jak francouzských jednotek, tak jednotek OSN.[8] Dne 11. dubna byl Laurent Gbagbo zadržen i s manželkou Simone, o které se spekuluje, že na jeho rozhodování měla nemalý vliv.[9] V prezidentském paláci bylo nalezeno velké množství těžkých zbraní, které by údajně stačily ještě na několik měsíců tvrdé války.

Po oficiálním datu konce války se stále objevují ojedinělé útoky páchané jednak stoupenci Laurenta Gbagby[10] a jednak militantními skupinami z Libérie.[11]

Po více než čtyřech měsících za intenzivního přispění mezinárodního společenství (zejména OSN a Francie) zvítězily Ouattarovy jednotky a Ouattara se reálně ujal moci.

Potvrzený počet mrtvých je v řádu stovek osob.[12] Nejčastější odhady jsou však 1500 až 4000 mrtvých.[13]

V souvislosti s probíhající válkou se od počátku mluvilo o možné genocidě,[14] která by měla být spáchána na příslušnících kmenů, které podporovaly poraženého prezidenta, něco takového se ovšem nestalo.

U obou válčících stran byly v malé míře zaznamenány případy znásilňování a zabíjení civilního obyvatelstva.[19] Ve velké míře potom případy cíleného vyhánění předpokládaných podporovatelů opačného kandidáta, nejčastěji na základě náboženského vyznání a etnické příslušnusti.[20] Cílené vraždy civilistů jsou spíše činem jednotlivých nižších velitelů, nežli příkazů shora. Výjimku tvoří palba do civilistů ze dnů 16.–21. prosince 2010 provedená ozbrojenými složkami ovládanými Gbagbou, při které zahynulo 173 lidí,[21] a Gbagbovo využívání civilistů jako živých štítů ke konci bojů během obléhání jeho paláce.

Polovojenská organizace Mladí Patrioti z Abidžanu ovládala Abidžan z pozice stoupenců Laurenta Gbagby několik měsíců. Během té doby cíleně obtěžovala a šikanovala civilisty a snažila se na nich obohatit. Bití civilistů tato organizace používala běžně, o vraždách z její strany nejsou žádné záznamy. Když Ouattarovy jednotky vstoupily do Abidžanu, Gbagbo Mladé Patrioty vyhnal a povolal do ulic skutečné ozbrojené složky.^[zdroj?]

Po skončení bojů nová Ouattarova vláda prohlásila, že si je vědoma, že se válečných zločinů dopouštěli velitelé na obou stranách, žádá mezinárodní trestní soud o jejich nestranné vyšetření a sama zřídila za účelem jejich vyšetření komisi. Lidskoprávní organizace nevěří v to, že tato komise bude měřit stejným metrem.

Během války byly vyhnány nejméně desetitisíce, podle některých odhadů pak více než milion obyvatel ze svých domovů. To vedlo ke zvýšení již tak dost vysoké kriminality a snížení celkové hospodářské úrovně. Kromě toho byly cíleně bombardovány některé vojenské a průmyslové budovy, což způsobilo taktéž zhoršení ekonomické situace. Celkový propad HDP za rok 2011 tvořil 5,8 %.[24]

Francie bývá obviňována, že se zapojila do konfliktu na straně Ouattary proto, aby se pomstila Gbagbovi za to, že dlouhodobě patřil k nejvýraznějším odpůrcům režimu Félixe Houphouët-Boignyho, jehož vláda měla s Francií úzké vztahy.[1]